Najde se dnes ještě někdo, kdo by měl odvahu racionálně a důkazně pojmenovat, že represivní, ideologicky rigidní a intelektuálně vyprázdněná podoba hyperkorektnosti spolu s praktikami tzv. „woke“ cancel kultury selhala ve své deklarované funkci obrany otevřené společnosti – aniž by byl okamžitě morálně diskvalifikován, umlčen či zařazen do některé z předem připravených nálepek? Právě tato nemožnost klást otázky bez sankce je symptomem hlubšího problému. Mechanismy, které měly chránit pluralitu, důstojnost a svobodu, se samy proměnily v normativní aparát, jenž pluralitu zužuje, dialog nahrazuje morálním nátlakem a svobodu podmiňuje ideologickou poslušností.
Namísto otevřené argumentace se prosadil morální absolutismus, v němž jsou názory tříděny nikoli podle jejich racionality či empirické opory, ale podle míry souladu s předem daným hodnotovým kánonem. Jakmile se určitý diskurz prohlásí za morálně nezpochybnitelný, přestává být předmětem myšlení a stává se doktrínou. Odchylka pak není chápána jako příspěvek k debatě, ale jako provinění, které vyžaduje nápravu nebo trest. Jazyk se mění v minové pole, myšlení v riziko a veřejný prostor v místo permanentní sebekontroly. V takovém prostředí se lidé neučí rozlišovat, vážit a pochybovat, nýbrž přizpůsobovat se a vyhýbat se.
Tento tlak na absolutní morální čistotu má přitom zcela předvídatelný psychologický efekt. Lidé vystavení neustálému dohledu nad svými slovy a postoji nereagují hlubší reflexí, ale obranně. Strach z veřejného zostuzení, z profesní či sociální likvidace, vede k uzavírání se do resentimentu, cynismu nebo k přijetí opozičních, často radikálních identit. Právě zde se ukazuje zásadní paradox: to, co mělo působit jako bariéra proti extremismu, se stává jeho akcelerátorem. Radikální a autoritářské ideologie tak pak snadno zneužívají tyto situace, a tím populisticky získávají živnou půdu pro svou stylizaci do role zakázané pravdy, odporu proti morální tyranii a obrany svobody slova. Represe tak neoslabuje extrém, ale legitimizuje jej, což je již zřejmé po celé naší západní civilizaci.
Současně dochází k nenápadné normalizaci autoritářského myšlení. Cancel kultura a call-out praktiky učí, že moc neplyne z přesvědčivosti argumentu, ale ze schopnosti veřejně potrestat a morálně ponížit. Veřejné zostuzení se stává přijatelným nástrojem regulace, vylučování je vydáváno za etický akt a kolektivní agrese za morální povinnost. Tyto mechanismy jsou strukturálně příbuzné fašizujícím vzorcům moci: kult ideologické čistoty, netolerance k odchylce, potlačení nuance a požadavek bezvýhradné loajality. Nejde přitom o vědomý fašismus, ale o osvojení jeho mentálních a sociálních technik v jazyce morální nadřazenosti.
Důsledkem je systematické oslabování kritického myšlení. Pokud jsou názory okamžitě klasifikovány jako správné či nepřípustné, lidé se neučí myslet, ale reagovat. Diskuse se proměňuje v boj o morální status, nikoli v hledání pravdy. Argument ustupuje performativnímu gestu, nuance je podezřelá a pochybnost vnímána jako hrozba. Vznikají normativně uzavřené, ideologicky homogenní skupiny, v nichž je radikalita společensky odměňována a extrémní postoje slouží jako prostředek získání uznání a moci. Tato dynamika se následně přelévá do širšího veřejného prostoru a dále prohlubuje polarizaci.
Výsledkem je stav, v němž se otevřená společnost rozkládá zevnitř, nikoli tlakem vnějších nepřátel, ale v důsledku vlastních obranných mechanismů, které ztratily sebereflexi. Hodnoty rovnosti, inkluze a důstojnosti nejsou samy o sobě problémem. Problémem je jejich ideologizace, dogmatizace a prosazování prostřednictvím strachu a trestu. Tam, kde mizí možnost omylu, dialogu a nesouhlasu, nevzniká spravedlivější společnost, ale křehký, polarizovaný a autoritářsky laděný řád, v němž se fašizující resentiment stává logickým a téměř nevyhnutelným vedlejším produktem.
publikováno: 5. 1. 2026
