S vlastenectvím a národní hrdostí se roztrhl politický pytel. Kdo nekřičí do světa, že je hrdý Čech a kdo je víc, jako by ani Čechem nebyl. Novoroční české politické projevy ukázaly tři typy současného domácího vlastenčení.
Typické přitom je, že z okrajového videovystoupení předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury na sociálních sítích se stala téměř hlavní událost. Není divu: negativní výpady přitahují pozornost, kdo vulgárně křičí a plive kolem sebe, je dnes ihned v centru zájmu reflektorů, zvláště je-li jedním z ústavně nejvýše postavených politiků. A Okamurův projev obsahoval obojí.
Šlo o vcelku primitivní přímočarý výpad vůči Ukrajincům, kteří podle Okamury přímo i nepřímo ohrožují české občany. Češství a vlasteneckou hrdost v jeho řeči představovala slyšitelná nenávist vůči lidem, které ruská válka vyhnala za hranice a kteří se doma už čtyři roky brání Putinově armádě. Ukrajinci jako by pro šéfa SPD byli (samozřejmě po muslimech) tím nejnebezpečnějším nepřítelem Čechů. Někým, kdo ohrožuje české politické společenství. A tento nepřítel – nenávistný odpor k němu – toto společenství také vymezuje a definuje.
Vlastenectví jako nenávist k jiným a odlišným je přesně tím, čím by vztah k vlastní zemi být neměl. Je to program destruktivní a negativní, za nepřítele, který může za všechny nepravosti a špatnosti, se vždy schová vlastní neschopnost i prázdnota. A je úplně jedno, v jak hektické či napjaté se to děje době. Podstatou okamurovského vlastenectví je vybíjení vlastní frustrace a neschopnosti na druhých, na tom se žádný silný demokratický národní stát budovat nedá.
Premiér Andrej Babiš nabídl jinou možnost národní hrdosti a vlastenectví. Vidí ji mimo jiné v přihlášení se k vlajce jako symbolu státnosti a příslušnosti k národu a republice. Dávat si odznak vlajky do klopy nebo ji pověsit jako praporek doma za oknem, to považuje předseda vlády za projev jakési „odvahy k vlastenectví“, kopíruje přitom vlajkové dění na českých zahradách i v českých městech posledních pár let. Taková formální fetišizace státních symbolů ale končí vždy stejně: vyprázdněním jejich skutečné hodnoty, která se ztrácí v nekonečném opakování a všudypřítomnosti. Stačí se podívat na české demonstrace posledních let, kde je viditelně „převlajkováno“ a žádný tvůrčí pohyb v národním těle a mysli to nepřineslo.
Zcela jiný druh vlastenectví a národní hrdosti zdůrazňoval ve svém novoročním projevu prezident republiky Petr Pavel. Odkazoval se na výkony a činy lidí, na něž můžeme být právem hrdí, ať už jsou to vědci, sportovci, nebo úspěšní podnikatelé. Rezonovalo v tom masarykovské přesvědčení, že láska k vlasti se projevuje především činem, tedy tím, co a jak děláme a jak se k sobě navzájem chováme. Proto se také, jak říkal Masaryk, taková láska nevytrubuje do světa, abychom předváděli, jak skvělí v této milostné disciplíně jsme. Hrdost národní je hrdost praktická, nikoliv ideologická, natožpak vnějškově symbolická, neboť jak píše Umberto Eco ve svém románu Pražský hřbitov: „Kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždycky dovolávají čistoty své rasy.“
Když už se na začátku 21. století neobejdeme bez nacionalismu, bylo by dobré dávat přednost uměřenému sebevztahu masarykovského typu, na nějž na Nový rok upozornil prezident Pavel. Méně už vymyšleným emocím masového vlajkařství pana premiéra. Naprosté zavržení si naopak zasluhuje nenávistné vlastenčení Okamurovo. Ledaže bychom v rámci až dětinského hledání národní identity přijali za svou další poučnou maximu z Ecova Pražského hřbitova: „Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupení ze své bídy.“ Nic nám potom nepomůže, že při tom nepřátelském běsnění vůči vybraným druhým budeme zahaleni do národních vlajek.
publikováno: 5. 1. 2026
