Život je o penězích a h_vno padá shora dolů

Zkratka ADM mi byla dosud neznámá. Teprve až z knihy Vítka Formánka Azylák jsem se dozvěděl, že to znamená Azylový dům pro muže. V jednom z nich na Pardubicku působil dlouhých čtrnáct let jako sociální pracovník i autor knihy. Dvaašedesátiletý Formánek z Lázní Bohdaneč má na kontě dvacítku titulů, převážně o letcích z druhé světové války a o punkové hudbě. Pod většinou z nich je spolupodepsána i jeho přítelkyně Eva Csölleová, s níž také pravidelně pořizuje rozhovory se zajímavými lidmi do známého časopisu Interview. Aby toho nebylo málo, vydává rovněž fanzin Sex fun and rock´n´roll, který je na rozdíl od mainstreamového měsíčníku ryze undergroundový. Psaní knih a kulturní publicistiky je totiž jeho celoživotní hobby. Že má Formánek v životě rád výzvy, je patrné už z počátku memoárů řadového zaměstnance ADM, kde se dozvíme, že před nástupem sem pracoval skoro dvacet let na pozici ředitele hotelu. Proto si také v osmačtyřiceti letech udělal rekvalifikační kurz a vrhl se po hlavě vstříc záslužnému povolání v sociální sféře.

„Poskytujeme tři služby. Ve druhém patře spí stálí klienti ADM (Azylový dům pro muže), kteří jsou na pokojích po čtyřech. Někteří chodí do práce nebo na brigády, jiní proleží celý den v posteli. V devět ráno otvíráme na „kulturce“ denní centrum, kam se nahrne po ránu až dvacet lidí, pustí televizi a koupí si za tři koruny čaj nebo kafe. Někteří jdou na zahradu, kde různě posedávají a mají tu kovové skříňky na věci. Můžou si dát vyprat oblečení, koupit za pět korun polévku a někteří si vyzvedávají Nový prostor, který prodávají. Případně se mohou o patro výš osprchovat v prostorách nocležny,“ popisuje Formánek své pracoviště v době, kdy do něj plný ideálů o humanitě a zároveň o projevech vděčnosti potřebných nastoupil. Brzy dochází k přesunutí denního centra na jinou adresu, takže Formánek a jeho kolegové nadále obsluhují v dvanáctihodinových denních i nočních směnách už „jen“ ADM a NOC (Nocležnu). Kontakt s lidmi bez domova, kteří se často pod vlivem alkoholu či jiných toxických látek neomaleně, sprostě a urážlivě dožadují vstupu do obou blahodárných institucí, jím však začíná postupně otřásat a jeho altruismus se drolí kousek po kousku. Jeho snaha pomáhat mužům, kteří to sami se sebou už dávno vzdali a ze dna se jich s pomocí sociálních pracovníků vrátí zpátky do normálního života sotva promile, dostává trhliny, které se čím dál více rozšiřují. Nepřidá tomu ani časté střídání kolegů, kteří odcházejí za lépe placenými a méně náročnými zaměstnáními, a to včetně vedoucích.

Formánek v sobě nezapře novináře, takže součástí jeho vzpomínek na práci v ADM je i jedenáct interview s jeho klienty. Často jsou to Romové, hlavním pojítkem mezi nimi je ovšem bezdomovectví, v drtivé většině rovněž nezaměstnanost, dluhy a exekuční řízení, alkoholismus, gamblerství a přerušený kontakt s rodinou. Klienti azyláku by měli na rozdíl od nocležny splňovat určité přísnější podmínky, přičemž jejich pobyt v něm je limitován maximálně roční smlouvou. Limitováni jsou však i sami zaměstnanci azyláku, a sice nařízeními, která se často mění, přičemž jsou čím dál vstřícnější neomaleným potřebným, zatímco sociální pracovníky naopak deklasují na pouhé jejich posluhy, kteří si musejí nechat všechno líbit. Formánek upozorňuje na slabiny celého systému a na to, že jeho metody tvoří lidé, kteří často znají problematiku pouze z teorie, a nikoli z praxe, takže z pohledu pracovníka v první linii jsou odtržení od reality.

Ostatně v jedné odpovědi z interview v knize na Formánkovu otázku, jak dotyčný klient azyláku vidí problém bezdomovectví a jeho řešení, čteme i tato slova: „Pracovníci, kteří tu s námi pracují, jsou většinou jen loutky, který musejí poslouchat nařízení shora, a to od lidí, kteří tady patrně ani nikdy nebyli a netuší, jak to funguje. A místo aby se věci daly řešit jednoduše a selským rozumem, tak se řeší složitě, a ještě se k tomu přidá pár papírů. Tady se vystřídalo tolik pracovníků, a já se ani nedivím, protože koho by to bavilo za ty peníze dělat, a ještě se nechat buzerovat nesmyslnejma předpisama a hádat se tady se spoustou pitomců. To člověka nebaví celej život. Prošel jsem spoustu nejrůznějších zařízení zdravotních nebo sociálních služeb a nikde to není jiný. Ať to jsou sociální pracovnice, pracovníci v LDN, nebo sestry v nemocnicích, tedy lidi, který se starají o druhé lidi, vždycky jsou na samém konci platového žebříčku. Je to špatně nastavený systém a patrně ti, který jsou na jeho příjemnějším konci a který ho vymýšleli, si nikdy neuvědomili, že i oni budou jednou starý a nemocný a budou potřebovat pomoc. Život je o penězích a hovno padá shora dolů.“ Tolik se tedy k tématu dozvíme od pana Brambory, skutečným jménem Jambory. Ten byl jedním z těch inteligentnějších klientů, jenž měl také schopnost sebereflexe, díky které s ním duo Formánek–Csölleová už před šesti lety sepsalo jeho paměti Bezdomovcem snadno a rychle (knihu vydalo nakladatelství Petrklíč), a jenž je zároveň dnes již nebožtíkem. Alkohol a cirhóza jater vykonaly své.

Jiným Formánkem v Azyláku senzitivnějším zpovídaným je výtvarník a autor graffiti, dalším pak člověk, jenž kdysi fungoval jako člen ochranky žebrácké bandy na Karlově mostě. Ten v rozhovoru odkrývá fungování široké skupiny lidí, pro něž se stalo návodem k pohodlné existenci slavné dílo anglického básníka a dramatika Johna Gaye z osmnáctého století Žebrácká opera, které v jeho době s velkým úspěchem zhudebnil Johann Christoph Pepusch. Během staletí byla opera průběžně aktualizována například Bertoltem Brechtem a Kurtem Weillem jako Třígrošová opera s notoricky známým hitem Die Moritat von Mackie Messer (v češtině ho známe s textem od Jiřího Suchého, zpíval ho třeba Miloš Kopecký). Brecht navíc převedl operu do prózy pod názvem Třígrošový román. Žebráckou operu pro české divadlo adaptoval Václav Havel (bez hudební složky) a nakonec ji zfilmoval Jiří Menzel, byť se zřejmě jedná o jeho nejslabší dílo. Odpusťte mi prosím tuto kulturně-historickou vsuvku do recenze knihy o soužití s lidmi ze dna společenského žebříčku. Nicméně jistý pan Kuchař v Azyláku popisuje prostě na chlup stejnou dokonale fungující organizaci žebráků s jistým vykukem v čele jako John Gay před třemi staletími, takže je zde zcela na místě.

Když už jsem u těch aluzí a odboček, při čtení Azyláku si také nelze nevzpomenout na legendární film Luise Buñuela Viridiana, konkrétně na pasáž, ve které se stolování žebráků zvrhne v bohapustou pitku a sexuální orgie, do které chtějí tito tzv. potřební nedobrovolně zavléci i jejich chlebodárkyni. Ke znásilnění Viridiany nedojde jen díky zásahu jejího nápadníka, jenž zhůvěřilou chátru rozežene hrubou silou. Inu, jak praví známá přísloví: Nevděk světem vládne, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán! Azylák doplňuje předmluva psychologa Evžena Panovského a také jeho komentáře k vybraným pasážím. Nechybí ani ilustrace se sarkastickými hláškami uměleckého dua DivnoArt. Knihu, která nemá happy end, neboť její autor se nakonec po mnoha letech práce v ADM ocitl v péči lékaře kvůli syndromu vyhoření a byl nucen dát výpověď, vydalo před Vánocemi pražské nakladatelství AOS Publishing. Vřele ji doporučuji všem čistým duším a adeptům na světce, kteří chtějí spasit svět, a také jejich nadřízeným, tvořícím zákony a mantinely sociálního systému, aby se poučili, jak to chodí v první linii.

Ukázka z knihy Azylák od Vítka Formánka

Stalo se mi, že jsem seděl v naší vrátnici a zazvonil někdo z ulice. Pustil jsem ho dovnitř, a když se přede mnou postavil, jedině bělmo svítilo v jeho tmavém obličeji. Pan Bako měl panenky černé jak uhel, které věštily krátkou dobu zapalování.

„Co byste rád?“ ptám se přes zpola zavřené skleněné okénko.

„Chtěl bych ňáký jídlo,“ ozve se příchozí.

„Počkejte, to jste ale špatně, tohle je azylák, ne charita,“ odpovídám poněkud překvapeně. Pár vteřin pauza.

„Máš problém, pičo?“ startuje nespokojenec.

„Ne, nemám problém. Ale jídlo si kupte u Vietnamců, tady ho nedáváme,“ odpovídám a čekám, s čím přijde.

„Mrdko zkurvená, máš problém?“ opakuje se pan Bako.

„Tamhle jsou dveře a vypadněte!“ už odhazuji trpělivost.

„Vykuř mi ho, ty zmrde, rozbiju ti držku,“ praví naštvaně a plivne po mně.

Naštěstí se trefí do skla okýnka. Flákne za sebou dveřmi a bouchá mi zvenku do okna spolu s dalšími nadávkami majícími eroticko-agresivní zabarvení.

Vítek Formánek: Azylák. AOS Publishing, 2025. 168 stran.