Bezprecedentní počínání amerického prezidenta od startu jeho druhého mandátu připomíná rovnici, kterou lze řešit různými způsoby, ale výsledek vychází stejně. Trump popírá svět, který vznikl po roce 1945. Popírá Pax Americana, konstelaci sice ne bezchybnou, ale přesto představující vrchol civilizace, jenž značné části světa přinesl prosperitu a Evropě dopřál nevídaně dlouhé období bez velké války.

 

Faustovský „deal“

Prezidentovo neumětelské řízení státu, ekonomiky i mezinárodních vztahů vneslo do globálního uspořádání nejvyšší míru nejistoty od roku 1938, jenž byl pro nás osudným. Krize přitom, jako obvykle, nemilosrdně osvětlují charaktery politických aktérů v morálním i dramatickém smyslu. Čím hlubší krize, tím ostřejší jas. Při pohledu na dnešní washingtonskou scénu mě proto občas napadá Goethův Faust. Mnoho inteligentních lidí na Trumpa vsadilo ve faustovském obchodu; bláhově se domnívají, že ho dokážou ovládat a využít ke svým cílům. Výrazně v tom vyniká evangelikální pravice, která vyměnila morální integritu víry za příslib politické moci. Tato „antikřesťanská jízda“ v naději na vyplnění domněle křesťanských tužeb, například skrze konzervativní obsazení Nejvyššího soudu, připomíná klasický obchod, u něhož se cena za úspěch vždy schová do budoucího zúčtování.

Faust však nabízí vodítko k interpretaci současnosti i z jiných důvodů. V pátém jednání Goethovy tragédie rozmlouvá titulní postava s Mefistofelem, který se ji snaží získat a zároveň si, patrně upřímně, stěžuje, jak mu lidé kazí plány. Goethe představuje Mefistofela jako ducha, který popírá. Veškeré stvoření, ze své podstaty nedokonalé a odsouzené k entropii, si podle něj zaslouží jen zaniknout. Proč se tedy obtěžovat tvořením či kreativitou? Jenže lidé se znovu a znovu dokážou vyrovnat s překážkami, které jim temná strana síly staví do cesty, a často je právě tyto překážky donutí k vynalézavosti. Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná, povzdechne si Mefisto v klasickém překladu Otokara Fischera. Těžko říct, jak by diplomat, stratég a obratný zákulisní aktér Goethe reagoval na svět podle Trumpa, ale téma nejednoznačnosti sil dobra a zla v politice by v jeho uvažování nepochybně zaujalo důležité místo.

Až příliš snadnou ilustraci teze, že „vše zlé je k něčemu dobré“, dnes nabízejí zahraničněpolitické argumenty takzvaných realistů. Ti argumentují, že ať už je Trump jakýkoli, donutil konečně Evropu vyzbrojit se. Vidí v tom klad. Zároveň se rádi posmívají velkým evropským národům, že se nedovedou obrátit na pětníku a vyrobit dostatek munice, že mají žalostně málo letadlových lodí nebo že nedokážou během několika dnů projektovat vojenskou sílu na velké vzdálenosti. Jako by zapomněli, že Britové, Francouzi a Němci tyto kapacity nemají v dostatečném množství nikoli kvůli vlastní neschopnosti, ale proto, že si Spojené státy po osmdesát let nepřály, aby Evropané budovali autonomní sílu. Stačí si vzpomenout na odpor Washingtonu k samostatným evropským velitelským strukturám v 90. letech, kdy Američané vnímali snahu o strategickou autonomii jako oslabení transatlantické vazby.

Evropské národy samozřejmě mohou vybudovat odstrašující jaderný arzenál i sofistikované zbraňové systémy a poslední vývoj naznačuje, že k tomu skutečně směřují. Někdo by si však měl položit otázku, kdy přesně bylo v Evropě dobře, když se její národy samy po zuby vyzbrojily. Obranné schopnosti nejsou neutrálním nástrojem jako sekera v koutě stodoly. Tyto kapacity spoluutvářejí kolektivní vědomí a vychylují politické rozhodování určitým směrem. Evropské zbrojení, které dnes představuje správný krok, s sebou ponese nejen finanční náklady, ale i proměnu kolektivního vědomí, s níž se evropské elity budou muset vyrovnat. Evropa zkrátka už nebude taková, jakou jsme ji znali v posledních 35 letech.

 

Co můžeme vědět

Od islamistického teroru v Americe v roce 2001 zažil Západ několik systémových otřesů: finanční krizi, uprchlický exodus, Brexit, pandemii i návrat ruského imperialismu. Žádný z těchto úderů však není tak zásadní jako „Trump II.“, který na tyto otřesy přímo reaguje. Přičemž Trump II. (2025–?) je opravdový, autentický Trump, na rozdíl od Trumpa I. (2017–2021), který se ještě v politice Washingtonu moc neorientoval a měl kolem sebe osobnosti, jež omezovaly jeho nejhorší impulzy. Jeho návrat do Bílého domu, provázený triumfalistickou rétorikou stoupenců, vytváří až mileniálně-apokalyptickou atmosféru. Několik umělců ji využilo jako tvůrčí podnět a pokouší se vyznat v současném přelomu věků, v pohybu od mocenského ustavení Pax Americana k novému světu umělé inteligence, který lze s jistou licencí pojmenovat jako Bellum Algorithmicum. V takovém uspořádání bojištěm není jen fyzické území, ale samotná naše kognice a internetové algoritmy působí jako zbraně hromadného zmatení (Cathy O’Neil: Weapons of Math Destruction, 2016) schopné rozložit společenskou soudržnost dřív, než padne výstřel.

„Svět algoritmických bojišť“ je výsledkem éry digitální komunikace, která začala v 90. letech. V novém románu What We Can Know vystihuje proslulý britský romanopisec Ian McEwan naši komunikační sféru, tento politicko-informačně-zábavní komplex, poněkud zlověstně. „Bylo to, jako by naivní středověké masy vtrhly do moderní doby, vběhly do špatného divadla a na špatnou scénu.“ Tento obraz napomáhá vysvětlit úspěch trumpistických politiků. Digitální technologie daly archaickým, kmenovým instinktům moderní amplion. McEwan zasadil svého vypravěče do dvacátých let 22. století, kdy se Británie po sérii přírodních a válečných katastrof promění v souostroví malých ostrůvků, což jeho zamyšlení nad naší současností dodává osudový rozměr. Název románu, Co můžeme vědět, odkazuje k nespolehlivosti paměti i k útržkovitosti historických pramenů, které si vždy vykládáme mimo původní kontext. Ten totiž známe jen neúplně, často jen přeneseně a intuitivně. Hlavně však už není jen doménou historických pátrání, ale současnosti; naše veřejná komunikace je útržkovitá a zbavena kontextů.

McEwanův svět je v mnoha ohledech horší než náš, nikoli však tak děsivý jako vize Jiřího Pehe v románu Zpráva posledního člověka. Oba romány, vydané v loňském roce, patří k tomu nejhodnotnějšímu, co dnes v reflexi naší metadoby můžeme číst. Pehe nás zavádí ještě dál, do situace, kdy lidstvo z neznámého důvodu vymřelo a na světě zůstane jediná postava, symbolicky pojmenovaná Theo. Probudí se z narkózy po pokusu o sebevraždu a zjistí, že všichni lidé kolem jsou mrtví. Začne tedy zoufale hledat další přeživší. Katastrofa ho zavede na několik kontinentů v jakési svérázné podobě literárního cestopisu. V Theovi postupně zraje nápad shromáždit umělecké, vědecké a kulturně-civilizační výdobytky lidstva a uložit je v solné jeskyni na jihu Sicílie jako odkaz těm, kteří je snad jednou najdou.

Pehe prokládá cestopis filozofickými úvahami. Dnes rezonují obzvlášť silně, protože stále větší část obsahu v našem kyberprostoru vytvářejí i konzumují algoritmy a lidé vůči tomuto obsahu často vystupují spíš jako objekty než jako aktéři, pokud k němu vůbec nějaký vztah mají. Pehe nás drasticky konfrontuje s hodnotami, které však ve světě bez lidí logicky ztrácejí původní smysl. Když Theo najde na ulici opuštěný náklaďák, nasedne, nastartuje a odjede do Louvru pro Monu Lisu, lze ještě říct, že krade? Všichni zaměstnanci i majitel firmy, která nákladní auto vlastnila, jsou mrtví stejně jako policisté, kteří by ho mohli zastavit. Mrtví jsou i zaměstnanci Louvru a lidé, kteří pracovali pro francouzský stát, jenž Louvre spravoval. Komu tedy patří Gioconda? Jakou má hodnotu ve světě jednoho člověka a kdo ji určí? Theo? Podle jakých měřítek?

Pehe detailně nepopisuje příčiny katastrofy, nechává čtenáře domýšlet. Neznámé nebezpečí bývá děsivější. A co neznámá budoucnost? Pokud máme soudit podle Trumpova prvního roku, čeká nás v následujících třech letech divoký sjezd pod lavinovým baldachýnem. Jestli se lavina utrhne, ponechme romanopiscům jakož i producentům filmových dramat a černých komedií. Raději se podívejme na „úrodu“ roku jedna. Americká vláda se s autoritářskou vervou pustila do dekonstrukce dosavadního státu a každé opatření nese faustovský cejch, tedy okamžitý zisk vykoupený hlubokou systémovou proměnou.

 

Úroda roku jedna

Přistěhovalectví patří k základům amerického státu. Autoři Deklarace nezávislosti, Ústavy a Listiny práv čerpali z liberální tradice osvícenství a nabídli světu pojetí národa jako ideje: soubor hodnot přístupný všem bez ohledu na vyznání či barvu pleti. Ač tento ideál nebyl a dodnes není plně dovršen, za dvě a půl století existence Unie došlo k nezpochybnitelnému občanskému pokroku. Být Američanem znamenalo přijmout hodnoty vymezené Ústavou a zákony, rozšířené o bohatou civilizační kulturu se zvyklostmi a občanskými praktikami.

A přesto dnes, 250 let po válce za nezávislost, slyšíme viceprezidenta J. D. Vance, muže, který ještě nedávno přirovnal Trumpa k Hitlerovi a označil ho za „kulturní heroin“, jak prohlašuje, že Amerika je – stejně jako ostatní národy – postavena na konceptu vlasti, půdy a krve. „Amerika není jen myšlenka. Je to skupina lidí se sdílenou historií a společnou budoucností. Je to zkrátka národ,“ řekl loni Vance. Pojetí národa jako univerzální ideje považuje zřejmě za zhoubně prázdné, neboť prý nepatří žádné jasně vymezené skupině. Skutečný národ podle Vance definuje jeho lid a zem pod jeho nohama.

Ironií osudu je, že Evropa se v posledních desetiletích právě od takového etnicko-krevního pojetí národa pracně osvobozovala, inspirovaná mimo jiné americkým ideálem národa jako myšlenky. Důsledky politického atavismu „půdy a krve“ dnes vidíme nejzřetelněji na východní Ukrajině, kde nad zákopy připomínajícími první světovou válku krouží roje smrtících dronů a kde se nevypnutý iPhone v kapse vojáka může během okamžiku změnit v naváděcí systém ruského úderu.

Druhá Trumpova vláda fakticky uzavřela jižní hranici a radikálně zpřísnila migraci do země, hlavně z oblastí, kde převládá barevné obyvatelstvo. Trump dává azyl v podstatě jen bílým občanům Jihoafrické republiky, kteří podle něj čelí genocidě ze strany vlády v Pretorii. Přitom mnohá vládní opatření narážejí na zákon nebo ho přímo obcházejí. Do středoamerického detenčního zařízení CECOT posílá vláda i nevinné, včetně osob s platným občanstvím. Administrativa staví svou politiku na raziích a deportacích v dosud nevídaném rozsahu, na zrychlených správních řízeních a na psychickém nátlaku na osoby na hraně legálního statusu či bez něj. Podle federálních statistik deportovala vláda v roce 2025 přibližně 600 000 lidí a dalších zhruba 1,9 milionu zemi opustilo „dobrovolně“.

Vláda tento vývoj prodává jako bezpečnostní úspěch. V první polovině roku 2025 skutečně klesl počet některých násilných trestných činů i množství zadrženého fentanylu na hranici. Odborníci však upozorňují, že migrace s kriminalitou souvisí jen slabě a přisuzovat tyto změny výhradně imigrační politice je metodologicky problematické. Zato finanční náklady této strategie zůstávají masivní a doložené. Vláda nalila stovky miliard dolarů do detenčních zařízení, pohraniční infrastruktury a posílení represivního aparátu. Trpí také pracovní trh. V zemědělství a stavebnictví, tedy v oborech dlouhodobě stojících na přistěhovalecké práci, se v některých regionech objevil akutní nedostatek pracovníků.

Lidskoprávní organizace a seriózní média zdokumentovaly příběhy rodin rozdělených deportacemi, dětí násilně odloučených od rodičů a komunit rozbitých raziemi. Velká část deportovaných neměla trestní minulost a „provinila se“ pouze nelegálním pobytem – často v zemi, kde strávila většinu života. V řadě amerických měst proto vypukly protesty proti podmínkám v detenčních centrech i proti samotné praxi razií a deportací. Imigrační politika se stala jedním z ústředních polarizačních témat roku 2025 a symbolem hlubšího rozštěpení společnosti.

 

Eroze právního státu

Trumpovo protiprávní a protiústavní jednání se neomezuje na oblast přistěhovalectví; prezident současně oslabuje demokratické instituce jako celek. Hned první den ve funkci udělil milost více než 1 500 lidem zapojeným do Tříkrálové vzpoury proti svobodným volbám z roku 2021. Poté začal rozdávat vysoce kontroverzní milosti, mimo jiné drogovým dealerům či zkorumpovaným politikům. Do médií pronikly informace o tom, že lidé v okolí prezidenta s milostmi čile obchodují a že uchazeč zaplatí lobbistovi s přímým přístupem k hlavě státu klidně kolem jednoho milionu dolarů.

Prvního prosince udělil Trump milost bývalému honduraskému prezidentovi Juanu Orlandovi Hernándezovi, odsouzenému na 45 let za zapojení do obchodu s drogami s cílem propašovat do USA stovky tun kokainu. Trump tvrdil, že jeho stíhání představovalo „podraz ze strany Bidena“. Omilostnil také Rosse Ulbrichta, zakladatele nelegálního tržiště Silk Road na dark webu, odsouzeného k doživotí bez možnosti propuštění. Bývalý arkansaský státní senátor Jeremy Young Hutchinson, usvědčený z úplatkářství a daňových podvodů, získal milost v květnu. Ve stejném měsíci ji dostali i Todd a Julie Chrisleyovi, celebrity televizní reality show, odsouzení za mnohamilionové bankovní podvody a daňové úniky.

Trump přenesl konflikt i do justice. Ministerstvo spravedlnosti zahájilo kroky proti některým kritikům a bývalým vyšetřovatelům prezidenta. Formálně mluvilo o revizi možného zneužití moci, fakticky však šlo o politickou mstu. Trump se pokusil iniciovat trestní stíhání bývalého ředitele FBI Jamese Comeyho a jeho administrativa se zaměřila i na newyorskou prokurátorku Letitii Jamesovou, která Trumpa úspěšně stíhala v civilních kauzách podvodného nadhodnocování majetku. Prezident navíc rozpoutal personální čistku. Jeho tým propouštěl federální prokurátory a vyšetřovatele, kteří pracovali na případech souvisejících s Trumpem či jeho spojenci. Mezi nimi skončila i Maurene Comeyová, dcera Jamese Comeyho, působící jako asistentka federálního prokurátora v New Yorku. Její odvolání lze jen těžko číst jinak než jako varování.

Trump si zároveň nárokuje osobní moc nad širokým spektrem oblastí, od obsahu televizního zpravodajství přes přejmenovávání zeměpisných názvů (Americký záliv) až po selektivní uplatňování zákonů schválených Kongresem. Vyšetřování korupce, zločinů bílých límečků a praktik v kryptoměnovém sektoru prakticky skončilo.

Administrativa zasáhla i akademickou sféru a soukromý sektor. Vláda začala univerzity tlačit hrozbou odebrání federálních prostředků na výzkum, včetně výzkumu rakoviny, a donutila řadu z nich omezit či zrušit programy na podporu rozmanitosti a inkluze. Člověk si o těchto programech – někdy ideologicky přepjatých a problematicky zasahujících do svobody projevu – může myslet leccos. Ve svobodné společnosti však federální vláda nesmí univerzity zastrašovat, vydírat ani jim diktovat, co a jak mají učit. V jménu boje za svobodu slova se Trump dopouští horší cenzury než kterýkoliv z jeho předchůdců.

Ještě znepokojivější nátlak zasáhl právnické a mediální domy. Devět významných právních kanceláří, včetně firem Latham & Watkins, Covington & Burling či Paul Weiss, uzavřelo s vládou dohody a zavázalo se poskytnout federálním institucím bezplatné právní služby v hodnotě téměř jedné miliardy dolarů. Oficiálně šlo o „partnerství v zájmu spravedlnosti“, ve skutečnosti o pojistku proti vládní šikaně, jakousi obdobu výpalného. Tyto kanceláře totiž dříve zastupovaly klienty žalující Trumpa či jeho administrativu, a nyní za nezávislost platí.

Podobnou logiku následovala i média. Společnost Disney, mateřská firma ABC News, přistoupila na skandální mimosoudní vyrovnání ve výši 15 milionů dolarů po Trumpově žalobě kvůli reportáži, kterou označil za hanlivou. CBS a její mateřská společnost Paramount zaplatily dalších 16 milionů dolarů v obdobné kauze. Tato vyrovnání nestojí na přesvědčivé právní argumentaci; působí spíš jako preventivní kapitulace a snaha vyhnout se dalším žalobám a vládnímu tlaku.

V politické rovině se vláda opřela o koncepce Projektu 2025, připravené kdysi konzervativní, dnes však dokonale trumpifikovanou institucí Heritage Foundation. Projekt staví na hypertrofii exekutivy a politizaci federálních institucí, včetně těch tradičně považovaných za nezávislé. Kongres ovládaný republikány i Nejvyšší soud v této situaci selhaly v roli kontrolního mechanismu. Nezávislost institucí, kterou konzervativci po desetiletí hájili, ustoupila loajalitě k osobě prezidenta.

Vládní komunikace se nese v militantně stranickém tónu, na denní bázi šíří nepravdy a systematicky živí konfrontaci. Prezident útočí na takzvaný „Deep State“, obviňuje kariérní úředníky ze sabotáže a na sociálních sítích vyzývá k trestnímu stíhání politických oponentů. Každým měsícem se jeho slovník víc podobá orwellovskému světu, v němž se lež vydává za pravdu a moc za spravedlnost.

 

Kult osobnosti

V říjnu Trump bez řádného stavebního řízení a bez veřejné architektonické soutěže nechal zbourat východní křídlo Bílého domu, historickou součást komplexu sloužící od počátku 20. století jako prostor pro recepce a kanceláře první dámy. Demolici oficiálně zdůvodnil modernizací a rozšířením bezpečnostního aparátu. Prezident tak rozhodl bez konzultací s památkáři a bez veřejné diskuse, jako by šlo o soukromý majetek, nikoli o národní symbol. Ze dne na den část Bílého domu prostě zmizela.

Trumpovo jméno se objevilo na věhlasných institucích a stavbách. Kennedyho centrum, významná kulturní instituce pojmenovaná po zavražděném prezidentovi, přijalo pod tlakem administrativy nový název Trump-Kennedy Center. V čele mu stojí sám prezident. Představte si, že by se prezident Petr Pavel jmenoval ředitelem Národního divadla a České filharmonie a začal zasahovat do jejich repertoáru. Námořnictvo oznámilo vznik nové kategorie válečných lodí pojmenované po Trumpovi. Federální budova v Miami rovněž nese prezidentovo jméno. Ministerstvu obrany začal Trump říkat ministerstvo války, ačkoliv na oficiální přejmenování má právo jen Kongres. Ještě před rokem by takové kroky vyvolaly skandál; dnes nad nimi lidé jen pokrčí rameny.

Robert F. Kennedy Jr., proslulý šířením antivakcinačních teorií, usedl do křesla ministra zdravotnictví a sociálních služeb. Při senátním slyšení se dušoval, že bude respektovat vědecký konsenzus. Po nástupu však šířil bludy o souvislosti mezi vakcínami a autismem, omezil federální financování výzkumu preventivního očkování a část peněz přesunul do studií zaměřených na jeho údajné negativní účinky – často koncipovaných tak, aby potvrdily předem dané závěry. Úřad pro kontrolu potravin a léčiv dnes schvaluje nové vakcíny extrémně pomalu. Následky přišly rychle. V několika státech klesla proočkovanost dětí a objevila se ohniska spalniček, nemoci, kterou Spojené státy v roce 2000 prohlásily za vymýcenou. Americká pediatrická akademie označila Kennedyho politiku za nebezpečný experiment s životy dětí a CDC varovala před návratem do doby před očkováním.

V ekonomice Trump navázal na směs daňových škrtů a protekcionismu, a ten výrazně přitvrdil. Rozšířil daňové úlevy z roku 2017 a zavedl nové výjimky, například pro spropitné, přesčasy či některé dávky pro seniory. Současně uvalil cla v desítkách procent na široké spektrum dovozu z desítek zemí. Cla přinesla do státní pokladny asi 121 miliard. Ekonomika dál roste a část průmyslu prochází oživením. Trump převzal dobrá makroekonomická čísla po prezidentu Joeu Bidenovi, podobně jako v roce 2017 navázal na růst Obamova hospodářství. U některých položek, například vajec, jeho politika přispěla k poklesu cen. Jeho zmatečné a nepředvídatelné uvalování cel však podnikatele znejišťují a vyšší inflace přetrvává.

Snaha o zeštíhlení státní správy dostala groteskní podobu v projektu vedeném výstředním podnikatelem Elonem Muskem. Jeho tým pro „vládní efektivitu“, známý pod zkratkou DOGE, slíbil úspory v řádu bilionů, později je snížil na jeden bilion. Nezávislé analýzy to označily za fantaskní a skutečné úspory odhadly jen na nízké desítky miliard. Naopak personální čistky postihly zhruba 100 000 federálních zaměstnanců, vyvolaly soudní spory a přinesly vedlejší náklady přesahující 130 miliard. Oslabení kapacit daňového úřadu může vést k výpadku příjmů v řádu stovek miliard.

V energetice administrativa zrušila řadu environmentálních regulací z Bidenovy éry, urychlila povolování těžby fosilních paliv a znovu odstoupila od Pařížské klimatické dohody. Ceny energií klesly, což mělo příznivý vliv na hospodářský růst. Otázkou zůstává, co bude s obnovitelnými zdroji a technologiemi na ně navázanými, tedy s investicemi do budoucnosti americké produktivity.

 

Zahraniční politika: Transakce místo hodnot

Trumpův rok začal výhrůžkami spojeneckému Dánsku ohledně anexe Grónska, Kanadě ohledně připojení ke Spojeným státům a Panamě ohledně převzetí strategického průplavu; skončil zoufalým hledáním příměří na Ukrajině. Svojí rétorikou Trump uvrhl do krize vztahy s Kanadou (Kanaďané přestávají kupovat „Made in USA“ a omezují cesty na jih) i soudržnost uvnitř NATO. Poprvé v historii aliance se začalo věrohodně spekulovat, že by USA mohly zaútočit na území vlastního spojence. Chaotickou povahu Trumpovy politiky výstižně ilustruje drobná, ale pravdivá epizoda. Když jedna kanadská provincie začala v televizi vysílat politický spot s Ronaldem Reaganem o výhodách svobodného obchodu, Trump uraženě oznámil (byť to nakonec neprovedl) zvýšení cel na kanadský import o dalších 10 procent.

Dílčích pozitivních výsledků dosáhla vláda na Blízkém a Středním východě, kde transakční přístup – kombinace síly a obchodu – funguje nejlépe. Washington přispěl k příměří v Gaze a k uvolnění poslední části izraelských rukojmích. Trump také nařídil nálety na íránská jaderná zařízení, které minimálně zpomalily snahu Teheránu vyvinout jadernou zbraň. Na začátku roku 2026 podpořil protivládní protesty v Íránu a pohrozil režimu, že „Amerika má nabito“, pokud bude Írán zabíjet demonstranty.

V souladu s novou bezpečnostní doktrínou, v níž Trump slíbil věnovat více pozornosti americké polokouli, americká vojska na začátku roku 2026 zaútočila na Caracas a další venezuelské provincie, svrhla, zajala a odvezla do Spojených států venezuelského prezidenta Nicoláse Madura i jeho manželku. V New Yorku stanul diktátor před soudem, kde čelí obvinění z „narkoterorismu“, ideologicky vymyšlenému zločinu, jenž je pouhou záminkou. Ve skutečnosti chce Washington získat kontrolu nad státem s obrovskými zásobami ropy, zemního plynu a cenných zemin a zároveň omezit vliv Číny a Ruska v Latinské Americe.

Politiku vůči Ukrajině obrátil Trump naruby. Zatímco Biden chápal pomoc Kyjevu jako podporu napadeného spojence a snahu udržet mezinárodní pořádek, Trump s ní začal zacházet jako s prostředkem nátlaku. Vojenská pomoc přestala být výrazem solidarity a proměnila se v nástroj, s nímž Bílý dům manipuloval podle momentální potřeby.

Hned po nástupu Trumpův tým odmítl pokračovat v pomoci schválené předchozí vládou a současně otevřel neoficiální komunikační kanály k Moskvě. Jednal bez koordinace se spojenci a bez ohledu na důvěru Kyjeva. V únoru Trump v Oválné pracovně veřejně ponížil Volodymyra Zelenského, nutil ho k demonstrativním projevům vděčnosti a poté zastavil dodávky munice. Ukrajina si jejich obnovení vyjednala v Saúdské Arábii a zaplatila za ně bolestnými ústupky. Na jaře a v létě Pentagon opakovaně zadržoval klíčovou munici právě ve chvílích, kdy ji ukrajinská armáda nejvíc potřebovala. Tím oslabil obranu na frontě a přenesl větší díl odpovědnosti na Evropu. Zároveň americké tajné služby potichu podporovaly ukrajinské operace na území Ruské federace, což jen zvýraznilo rozpolcenost amerického přístupu.

Trump tento směr dovršil schůzkou s Putinem na Aljašce, kde jednal s válečným zločincem s překvapivou lehkostí, jako by šlo o běžného partnera. Následná verze „mírové dohody“ fakticky kopírovala většinu ruských cílů. Kyjev kapitulaci odmítl.

Nejvýmluvněji obrat v americké politice ukazuje dohoda o těžbě kritických nerostů. Washington v ní spojil vojenskou pomoc s hospodářskými závazky Kyjeva a začal s Ukrajinou jednat jako s obchodním partnerem, nikoli se spojencem, bojujícím o vlastní existenci. Spojené státy úplně opustily hodnotovou politiku a přešly k politice transakční; změnu následně zpečetila i nová bezpečnostní doktrína. Snahu prosazovat svobodu, bránit demokracii a držet spojenecké závazky nahradilo jediné slovo: „deal“. Vítejte v éře neoimperialismu a velmocenských her, kde rozhoduje vojenská a hospodářská síla. Po osmdesátileté výchylce se do něj Amerika znovu vrací.

 

Cestou ke katastrofě?

Trumpův druhý mandát nepůsobí jako epizoda, ale jako symptom hlubšího zlomu. Bílý dům přepisuje logiku éry Pax Americana. Pravidla, instituce a aliance nahrazuje světem transakčních vztahů, v němž hodnoty ustupují okamžité užitečnosti a dlouhodobé spojenectví se mění v sázku na jediný tah. Faustovský obchod nabývá svého krajního vyjádření. Evropa, mezitím donucená k urychlenému vyzbrojení po desetiletích závislosti, neprochází jen nákupními katalogy, ale učí se novou gramatiku suverenity.

McEwan a Pehe píší o budoucnosti po katastrofě. My zatím žijeme v její předzvěsti, ve zvláštním předsálí, kde se struktury starého světa rozpadají, ale nový ještě nevznikl. Závěrečný účet Trumpovy éry proto nebude jen seznamem deportací, cel, „mírových“ návrhů a rozpočtových deficitů. Bude to především bilance ztrát: Důvěry v instituce, víry ve sdílené hodnoty a přesvědčení, že politika může být něčím víc než tancem čísel. Teprve se ukáže, zda Evropa najde dostatek vynalézavosti, aby temnou sílu přetavila v něco lepšího, nebo zda po nás zůstane jen sbírka artefaktů čekajících v solné jeskyni na neznámého nálezce.

publikováno: 12. 1. 2026