V prostorách architektonického studia Abtsmolen s názvem Budoart probíhá výstava Plus mínus Magdaleny a Jakuba Roztočilových. Nejen vystavená umělecká díla, ale také zvláštní povaha samotného místa vybízejí k úvaze nad vztahem veřejného a soukromého, vnitřního a vnějšího v umění.
Žena a socha
Sochy Magdaleny Roztočilové mají jasně rozpoznatelný rukopis: skládají se ze zvláštních, menších útvarů. Tato složenost připomíná Giuseppeho Arcimbolda a jeho složené portréty a alegorie. Poukazuje současně k integrace jednotlivých prvků do většího celku, ale i k jejich možné dezintegraci, k rozkladu. V nejprostším čtení se může jednat o memento mori – upozornění na křehkost lidské konstituce, která nevyhnutelně podléhá rozkladu. Složená umělecká díla však zároveň poukazují k obecnějšímu principu skládání světa z jednoduchých prvků a neustále hrozící možnosti jejich přeskupení v něco jiného.
Na rozdíl od obrazů manýristického malíře nejsou sochy Magdaleny Roztočilové složené z konkrétních předmětů, které by ilustrovaly význam alegorie a pohrávaly si s ním. Naopak se skládají z tvaru, který byl stanoven jako základní stavební prvek: připomíná plamen, vlákno či pramen vlasů. Nazvěme jej Magdalenin pl/ramen. Tento zvláštní tvar budí dojem, že jsou objekty stále v pohybu. Povrch soch je narušený, plný záhybů: vnějšek se překlápí do vnitřku. Váháme proto, zda má vystavená socha vůbec povrch nebo zda hledíme přímo na její vnitřnosti.
Magdalena Roztočilová během prezentace svých soch poznamenala: „Chybí mi draní peří, činnost rukama, v níž se člověk může rozpustit.“ Zdá se však, že si takovou činnost našla – je jí sochařina. Jak ukazují její sochy, možnost rozpuštění, rozkládání a opětovného skládání narušuje hranice mezi vnitřkem a vnějškem: mezi vnitřkem a vnějškem sochy, ale i mezi vnitřkem a vnějškem člověka. Vnějšek se rozkládá, ohýbá do vnitřku, a vnitřek se tak vystavuje pohledu.
Muž a štětec
Pracuje-li Magdalena Roztočilová rukama, malíř Jakub Roztočil naopak dotyk a ruční práci omezuje na minimum. Ovlivněn generativním uměním buduje stroje, které řídí, a skrze ně tvoří. Jeho obrazy nemají názvy, jejich tvůrce k nim nepodává výklad ani je neuvádí do souvislosti se svými emocemi. Jeho obrazy nic neilustrují. Jde čistě jen o obraz a o malbu, kterou se snaží vyjmout z vlivu konkrétního jednotlivce, ukotveného v určité životní situaci.
Jak říká: „Postavil jsem si svůj štětec.“ A tato věta má zásadní význam: štětec zde není prostředníkem k subjektivnímu vyjádření, nýbrž strojovou rukou, která vytváří odstup mezi subjektem a obrazem. Zastupuje živou, cítící a nespolehlivou ruku člověka a spoléhá se na náhodu zdánlivě samovolného pohybu stroje.
Roztočilovy obrazy nejsou obrazem vnitřku, jsou spíše neustále se utvářejícím vnějškem, povrchem. V tomto smyslu jdou přímo k podstatě toho, co je obraz: dvojrozměrný objekt.
Stroj je v tvorbě Jakuba Roztočila zcela materiální a mechanický. Nejde o digitálně generované umění, ale naopak o umění vyrobené – nikoli podle předem daného předpisu, nýbrž v souhře se strojem. Tento přístup představuje podivuhodný experiment zkoumající meze lidské tvořivosti a strojové produkce.
Budoart
Místo výstavy se jmenuje Budoart, mot-valise, který spojuje slova budoár a umění (art). Podobně jako budoáry 18. století plní i tento prostor úlohu místa, kde se rozehrává vztah veřejného a soukromého. Budoár byl tehdy ženským, soukromým pokojem, v němž se ženy věnovaly duševní činnosti mimo své role matek a manželek a pořádaly setkání s přáteli, s nimiž mohly své zájmy sdílet.
Podobně je Budoart pracovna soukromé firmy, do níž jsou však zváni klienti i návštěvníci výstavy. Je to místo práce, která se skrývá za hotovými stavbami, ale současně je místem estetického zakoušení a prezentace: vystavuje se zde to, co architekti dovedou. Tvrdě utilitární pracovna zasvěcená obchodu tak může současně být i reprezentativním prostorem vkusu a demonstrace citu pro umění.
Umění prezentované v Budoartu není zatím součástí dějin umění vystavovaných ve státních institucích; je to umění jako věc soukromá. Vystavené objekty koupí klient studia a stávají se součástí soukromých sbírek. Jaká je tedy role Budoartu – budoáru 21. století? Je to místo setkávání známých i méně známých osob, prostor propojování a budování sítí na pomezí soukromých a pracovních vztahů, sahajících od přátelské výpomoci a sdílení až po obchodní transakci mezi tvůrcem a zákazníkem.
Výstava Plus mínus je k vidění do března 2026 v Budoartu studia Abtsmolen na adrese Havanská 3a, Praha 7.
publikováno: 12. 1. 2026
