Rok 2025 v českém filmu

Leden bývá časem bilancí, příležitostí k ohlédnutí za uplynulým rokem. Platí to i pro umělecké počiny minulého roku; na pořadu dne je právě film. Aktuálně zveřejněné nominace na ceny filmových publicistů (Cena kritiky) a Filmové a televizní akademie (Český lev) jsou nyní tématem pro média i reflexe diváků, nakolik jejich názor a osobní vkus souzní s odborným hodnocením. Počet cen je ovšem omezen, všechny kvalitní loňské snímky, které by si to zasloužily, se zdaleka nevešly do jejich rámce.

V roce 2025 bylo u nás (i s koprodukcemi) natočeno celkem 88 celovečerních filmů, z toho 49 hraných, 36 dokumentů a 3 animované. Naše filmová tvorba si loni nevedla špatně, vedle oceňovaných snímků a hereckých výkonů aspirujících na ceny je vždycky několik dalších, které zaujaly, přinesly něco specifického či mimořádného.

V nominacích dominují hrané filmy Otec, Sbormistr, Karavan, Neporazitelní, u herců Milan Ondrík, David Vodstčil, Juraj Loj, Aňa Geislerová, Dominika Morávková, Kateřina Falbrová. Je příznačné, že jde vesměs o výkony ve filmech, jež zároveň aspirují na ceny. Se zvlášť výraznými projekty se představila dokumentární tvorba. Dům bez východu, Ta druhá, Velký vlastenecký výlet i další tituly přinesly nejen do kin, ale především do veřejného prostoru společensky závažná a působivě zpracovaná témata.

Můžeme zalitovat, že se ten či onen „náš“ favorit nedostal mezi nominované, nespokojeně se ptát, jak to, že některý nesporně výtečný herecký výkon se tentokrát nedočká ocenění. Raději si ale si všimněme příznivých obecnějších trendů loňské filmové produkce, slibných i pro příští období. K významným nadějným signálům patří skutečnost, že v roce 2025 se urodilo víc kvalitních filmů pro děti a mladé diváky. Jsou zpravidla označovány jako „rodinné“, patrně aby nalákaly do kina i dospělé. Nic proti tomu, vždyť producenti se často bojí do filmů pro děti investovat, protože vnímají nebezpečí malé divácké návštěvnosti se. A navíc – přinejmenším loňské snímky určené dětským divákům jsou zábavné a poutavé, určitě dospělé nezarmoutí.

Na prvním místě se sluší zmínit půvabné animované koprodukční Pohádky po babičce, v nichž se propojily čtyři pohádky podle literární předlohy Arnošta Goldflama. Snímek je pozoruhodný tématem i tím, že jde dílo čtyř režisérů, a přesto si zachovává jednotný styl vyprávění i výtvarného pojetí. Do pohádkového města sužovaného přemírou sladkostí a zachráněného odvážnou zubařkou zavádí Cukrkandl Pavla Jandourka. V Bubákovi Tomáše Pavlíčka a Kateřiny Karhánkové se veselé dovádění dětí v bytě, které na víkend zůstaly bez dozoru rodičů, málem promění v horor. Ve filmu Zrození alchymistky se tvůrci Petr Kubík a Lukáš Daniel Pařík nebáli pustit do žánru fantasy, a docela jim to vyšlo. Jmenované filmy ovšem nejsou jediné, jimiž domácí tvorba obohatila dětské diváky.

Další sympatickým a nadějným rysem loňské produkce jsou debutující tvůrci. Talentovaná Slovenka Katarína Gramatová představila silný titul Nahoře nebe, v dolině já, citlivý snímek o dospívání a ztrátě iluzí. Hlavního hrdinu, patnáctiletého Enriqua, ponechá matka v malé vesničce na starost babičce, kde se toulá s kamarády a toužebně čeká na řídké návštěvy matky. Luboš Kučera debutoval příjemně „ujetou“ komedií Švábi. Necelých 70 minut příběhu o lékaři, který se ocitl v nečekaných situacích, má švih a situační humor.

Za debutantku lze svým způsobem označit také režisérku Zuzanu Kirchnerovou, která má za sebou úspěšnou dráhu dokumentaristky, ale Karavan je jejím prvním hraným filmem. Stal se jedním z nejvýraznějších počinů roku 2025.

Neporazitelné Dana Pánka není přesné označit za nositele nového trendu v české kinematografii, nicméně leccos významného, a snad i nového signalizují. Akční drama ovládlo v týdnu premiéry (listopadu 2025) domácí kina, návštěvnost se vyšplhala na první místo i před zahraniční hity. Přitom jde o příběh handicapovaných sportovců, má neradostný začátek a přináší závažný vzkaz. Jeden ze tří či čtyři nejkvalitnějších českých filmů roku však přilákal diváky poctivou filmařinou, hereckými výkony protagonistů a snad i poselstvím, že vždycky stojí za to, nevzdávat život.

Pánkův film vzkazuje, že domácí kinematografie dokáže vygenerovat silná, kvalitní díla, která dokážou oslovit diváky. A nemusí to být romantické komedie.