Markéta Kutilová: Úkolem novináře je zlo pojmenovat (1. část)

Zleva: M. J. Stránský, M. Kutilová, P. Fischer. Foto: P. Havel

Válečná reportérka Markéta Kutilová deset let spolupracovala s Reportéry ČT. Když po odchodu Marka Wollnera z tohoto pořadu přestal být v České televizi zájem o reportáže ze zahraničí, rozhodla se společně s kolegyněmi novinářkami Lenkou Klicperovou a Janou Andert, že si založí svůj vlastní nezávislý novinářský projekt zaměřený na zahraničí a konflikty (viz reporterky.cz). Markéta Kutilová byla hostem poslední večírku Přítomnosti v roce 2025. Mluvilo se o pozadí válečných konfliktů na celém světě, o roli velmocí i umělé inteligence a s velkým otazníkem zůstala otázka, kam svět bude směřovat v roce 2026. Moderoval Petr Fischer.

Petr Fischer: V našem mediálním prostoru ze všeho nejvíc potřebujeme právě zahraniční pohled na události kolem nás. Přitahovaly Vás zahraniční konflikty odjakživa, nebo proč jste se rozhodla jim věnovat?

Markéta Kutilová: Když mi bylo sedmnáct, paní učitelka na gymnáziu nám řekla, ať čteme noviny. Začala jsem číst Lidové noviny, kde jsem narazila na reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové z Čečenska. Velice mě to tehdy oslovilo, protože oni podávali válku tak, že i já jako sedmnáctiletá jsem byla schopná ji pochopit přes lidské příběhy. Tehdy jsem si řekla, že také budu válečnou reportérkou a že budu hlasem lidí, kteří ho jinak nemají. A přesně o to se snažím celý život – dávat hlas těm lidem, jejichž životy devastuje rozhodnutí jiných, aniž by za to mohli. Ti všichni potřebují nějaké zastání…

Máte pocit, že se něco na vnímání válek a konfliktů zásadně změnilo od té doby, co se tomu věnujete? Třeba v tom, že není úplně jasné, kdo je ten dobrý a kdo je ten zlý?

Změn je strašně moc. Jak se války vedou, kdo za nimi stojí, jak jsou financované, a nejpodstatnější je, že všechny současné konflikty jsou vedeny kvůli zdrojům anebo kvůli trasám pro zdroje, případně kvůli strategické poloze určitých území. Vstoupil nám do hry další aktér, který tady dříve nebyl, a to jsou různé teroristické skupiny. Ať už jsou to islamistické teroristické skupiny, nebo jiné, většina jich je napojených na nějaké náboženství, které zneužívají. Zároveň se proměnil způsob vedení války. Nejvíc to můžeme vidět na Ukrajině, kde se způsob vedení války mění každý měsíc.

Zásadní zvrat přišel v roce 2020. Ázerbájdžán tehdy v Náhorním Karabachu napadl Arménii. Byla to první válka, kterou rozhodly drony. Od té doby většinu válečných konfliktů zásadně proměňují právě drony, které jsou řízeny umělou inteligencí. Dnes tedy už můžeme říct, že umělá inteligence zabíjí lidi.

Z války na Ukrajině bychom se měli všichni poučit, protože Rusko a Ukrajina jsou v bojových moderních technologiích zdaleka nejdál a zbytek světa s nimi není schopen držet krok.

Zásadně se proměnila také práce novinářů. Dřív se mělo za to, že novinář musí být objektivní a musí reportovat nezávisle – že by měl být chvíli na té straně a pak zas na straně druhé. Ale to je dnes už naprosto nemožné! V současné době si jako novinář musíte vybrat nějakou stranu konfliktu, s tou se dohodnout, že z její strany budete reportovat, a tím pádem se automaticky pro druhou stranu stáváte terčem a nepřítelem. A jak všichni víme, válka se nevede jenom na bojišti, ale čím dál víc i ve virtuálním světě a novinář je toho všeho součástí.

A nebylo tomu tak vždycky? Vzpomeňme si na válku v Perském zálivu v 90. letech, na tzv. embeddované novináře, kteří byli fyzicky začlenění do vojenských jednotek během válečných konfliktů. Asi se nikdy nedalo reportovat z obou stran zároveň?

Dřív to bylo jednodušší. Teď když o válce v Náhorním Karabachu reportuji ze strany Arménů, tak jsem na černé listině Ázerbájdžánu, a tedy se do Ázerbájdžánu nikdy nepodívám. Když jsem začala jezdit na Ukrajinu, tak vím, že jsem na černé listině Ruska. Když jsem reportovala od Kurdů v Sýrii, tak nemůžu do Turecka. Prostě pro opačnou stranu jsem jako novinářka automaticky nepřítelem.

Jak je pro Vás těžké vyhnout se tomu, že jste zároveň součástí propagandy vybrané strany? Jak se vyhnout tomu, aby Vaši reportáž někdo nevyužil/neocitoval?

Já jsem přesvědčena, že úkolem novináře je umět pojmenovat zlo, ať ho páchá kdokoliv, i kdyby to byl náš spojenec. Což je samozřejmě velmi těžké. Když vypukne konflikt, tak jako nezávislé novinářky si vždy vybíráme tu napadenou stranu. Nikdy nejezdíme reportovat ze strany agresora.

Tedy když Turecko zaútočilo na Kurdy v Sýrii, tak jsme byly u Kurdů. Když Ázerbájdžán zaútočil na Armény, byly jsme u Arménů. Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, byly jsme na Ukrajině. A máte pravdu, že spousta našich výroků, reportáží, fotek a videí může být zneužita.

Hlásíte se ke škole J. Štětiny a P. Procházkové. I oni bývali na té napadené straně, ale nikdy agresora neopomíjeli – i jemu velmi dobře rozuměli (nejčastěji se pohybovali na rusko-čečenské rovině). Rusko měli nastudované zevnitř…

V té době oni ještě do Ruska mohli. Já se dnes do Ázerbájdžánu ani do Sýrie už nedostanu. V tom je to dnes těžké a jiné.

Chybí Vám při hodnocení situace pohled z té druhé strany? Na sociálních sítích spousta lidí říká, proč nereportujete taky z té ruské strany – což je samozřejmě nesmysl, protože vás tam nepustí, tedy pokud nejste prověřený kádr, který by reportoval, jak reportovat má.

Otázka je, zda potřebujeme opravdu porozumět tomu agresorovi? Samozřejmě, že se o to snažíme. Ale když nás tam nepustí? Ani nevíte, kolikrát nám bylo zamítnuto vízum do různých zemí. Pak nezbývá než zkusit porozumět dění na dálku nebo čerpat informace odjinud.

Zaujal mne jeden Váš konkrétní text o současné Sýrii, o její proměně od pádu Bašára al-Asada až po vládu Ahmada Šara. Pro mě je tenhle text školou reálpolitiky současnosti, ukázkovým případem toho, jak to funguje, totiž že všichni si vezmou něco pro sebe a zemi si rozdělí podle svého vlivu, podle zdrojů atd. Bude takhle podle Vás vypadat svět, do kterého jsme se probudili po nástupu Donalda Trumpa?

Přesně takhle fungují všechny války současnosti! Všechny bojující strany vždycky mají externí podporovatele. A externí podporovatelé mají v dané oblasti vždycky své zájmy. Podívejte se třeba na Súdán. Mluvíme o masakrech v Súdánu a spousta lidí řekne, že se tam mezi sebou mlátí nějací černoši. Vůbec to není pravda. Ve skutečnosti tam zlo páchají arabské milice, které se jmenují RSF (Síly rychlé podpory, z anglického Rapid Support Forces, pozn. red.), a jsou podpořeny zejména Spojenými arabskými emiráty, kam spousta Čechů tak ráda jezdí na dovolenou. Emiráty považujeme za našeho spojence, a oni přitom podporují tyto teroristické milice. Proč? Protože teroristické milice ovládají doly na zlato a trasy pro ilegální zlato a ropu. A Spojené arabské emiráty mají díky tomu zlato mnohem levněji, protože platí, že kradené zboží je na centrálním trhu vždycky levnější než to oficiálně těžené.

Takže Emiráty přeprodávají zbraně, které jim prodává Amerika, Rusko, Pákistán, Čína, Evropa, arabským rebelům, kteří v Súdánu masakrují původní černošské obyvatele! Proč? Protože arabští bojovníci nemají zájem jenom na zlatě, ale vyřizují si také své vlastní etnické účty! A dotýká se nás to? Ano! Protože Emiráty mají druhý největší trh se zlatem na světě, kde se obchoduje zlato za miliardy dolarů, a i my jsme tedy do toho nějakým způsobem zapojeni.

Nebo se podívejte na Kongo. Východ Konga okupuje Rwanda – rebelové podpoření Rwandou. Jsou to milice, které okupují východ Konga už dvacet let a kradou odtamtud konžské minerály. Těží se tam koltan, nikl nebo niob, což jsou minerály nezbytné pro výrobu mobilních telefonů a dalších moderních technologií. Západní svět – všechny nadnárodní společnosti – tyto minerály vykupují od Rwandy, která je krade v Kongu! A všichni evropští politici se Rwandou sepisují Memorandum of Understanding. Nedávno tam byl i Petr Pavel a objímal se s Kagamem…

Paul Kagame, rwandský prezident, je přitom válečný zločinec. Jenomže svět nemá koule na to, říct mu, že krade minerály v Kongu a dělá tam masakry. A tak v Kongu dál probíhá největší genocida – na 300 tisíc znásilněných žen a dětí, miliony mrtvých, miliony vysídlených lidí, a svět nad tím zavírá oči, protože nám se levné minerály hodí, protože na nich závisí výroba moderních technologií, bez kterých už neumíme fungovat, stejně jako už neumíme fungovat bez ropy a zemního plynu. A tak se Západ k masakrům raději nevyjadřuje. Mně tohle pokrytectví velmi vadí. Nechceme plyn z Ruska, tak ho kupujeme z Ázerbájdžánu. Ale zavíráme oči nad tím, že Ázerbájdžán část plynu kupuje právě z Ruska!

Hezky jste popsala tu provázanost. Ačkoliv asi tedy se těžko rozhoduje o tom, kdo je zločinec a kdo je ten dobrý?

O tom se dá rozhodovat celkem snadno, jen musíte mít koule na to, zločince označit…

… ale musíte se při tom postavit na tu správnou stranu, což těžko udělá ten, kdo nadevše uctívá své národní zájmy…

Ano, všichni máme své zájmy a na nich závisíme. Jako Evropa závisíme na tom, co nám prodá Čína. A kde to bere Čína? Těží to v Africe! Evropa zaspala už před dvaceti třiceti lety, kdy Číňané skoupili v Africe doly a licence na těžbu, a tak teď vše kupujeme od Číny.

Svět je dnes už tak velice provázaný a globalizovaný, že kdybychom se jako Evropa odstřihli od všech vnějších zdrojů, tak už nepřežijeme tak, jak žijeme dnes. Už jsme příliš zvyklí na komfort a vysoký životní standard a že máme všechno levné a dostupné… Ale to všechno má svou cenu a tu někdo platí! Jen to nechceme vidět, protože tak je to pro nás pohodlnější. Raději přijímáme systém, jak je nastavený, a nechceme se zabývat mrtvými černochy a znásilněnými ženami. Ačkoliv v důsledku se nás to velmi hluboce dotýká.

Máte tím teď na mysli asi celý západní svět, nejenom Českou republiku. Je na Západě někdo, kdo se z toho vymyká a kdo dokáže říct věci otevřeně? Nebo je to problém celého Západu momentálně?

Já si myslím, že už je to problém celého světa, nejenom Západu. Západ není nějak horší než zbytek světa.

Možná jsme si dělali naděje, že nás tady ještě zajímají nějaké hodnoty, jako je třeba hodnota lidského života?

Dlouhou dobu se věřilo, že strážcem demokracie je USA. Já si myslím, že o tom se v posledních letech už dá značně pochybovat. Současné vedení Evropské unie, i když já jsem její velký podporovatel, mi nepřináší mnoho optimismu. Nemyslím si, že by EU dokázala být strážcem hodnot. Nevidím žádného takového strážce ani na české politické scéně. Možná tomu tak bylo v havlovských časech, kdy jsme ještě dokázali zlo pojmenovat a podporovat slabší. Dneska jsme se už i my stali vazaly vyšších energetických a ekonomických zájmů…

Vraťme se na Blízký východ a do Sýrie, kterou znáte velmi dobře. Je to příklad zničené země, ze které si chce každý urvat pro sebe to své, protože jsou v ní zdroje a trasy ke zdrojům. Na tomto příkladu se dá skoro vyučovat současný svět?

Řekla bych že ano. (povzdech) Sýrie je přesně ten příklad země, která sice nemá extrémní bohatství, ale má velmi důležitou strategickou polohu.

Už před vypuknutím tzv. revoluce, která začala v roce 2011, byl plán Saúdské Arábie, Kataru a Turecka, což jsou sunnitské velmoci na Blízkém východě, že přes Sýrii povede z Kataru plynovod do Evropy (jak víme, na dně Perského zálivu jsou jedny z největších ložisek zemního plynu na světě, která zatím nejsou vyčerpaná). V roce 2009 přišli zástupci Saúdské Arábie, Kataru a Turecka za Asadem a řekli mu, že přes Sýrii povede plynovod. Tenkrát byl klan Asadů velmi silně navázán na Rusko a to si přálo, aby Evropa byla závislá na ruském plynu. Takže na Asada tehdy Rusko vyvíjelo tlak, aby stavbu plynovodu nepovolil. Dva roky nato pak začalo tzv. arabské jaro. Když lidé vyšli proti Asadovi pokojně (!) demonstrovat do ulic, tak v té době už bylo v Sýrii připraveno 42 islamistických skupin v čele s al-Káidou, které čekaly na povel a záminku, aby mohly bojovat proti Asadovi. Tyto islamistické sunnitské skupiny byly od začátku podporované a vyzbrojované Saúdskou Arábií, Katarem a Tureckem a lídrem al-Káidy v Sýrii, který byl poslán do Sýrie dávno předtím, než vůbec začala válka, byl Abú Mohammad al-Džúlání, což je současný prezident Sýrie, přejmenovaný na Ahmad Šara.

Takže člověk, který vedl al-Káidu, a tedy hlavní boj proti Asadovi (protože al-Káida se stala hlavní silou bojující proti Asadovi), je dnes prezidentem Sýrie. Takže můžeme říct, že prezidentem Sýrie je bývalý terorista, džihádista, který navíc spolupracoval s Islámským státem (byl vězněn Američany v Iráku ve věznici Camp Bucca, kde se seznámil s al-Bagdádím, což byl šéf Islámského státu) a zabíjel Američany v Iráku. A najednou Trump se s ním objímá a říká o něm, jaký je to silný chlapík?!

Navíc válka v Sýrii měla od začátku externí podporovatele. Proč? Protože Sýrie má sice i ropu a zemní plyn, ale hlavně má strategickou polohu! Má skvělý přístup ke Středozemnímu moři, kde jsou ruské základny. Pro Rusko je odtud možný přístup ke Středozemnímu moři, do Afriky, Evropy atd. A navíc je Sýrie branou na Blízký východ z Evropy, a opačně z Blízkého východu do Evropy.

Od začátku války tak měly všechny bojující strany v Sýrii externí podporovatele: Kurdy podporovali Američané; Asada podporovalo Rusko, Irán a Hizballáh z Libanonu; sunnitské islamisty podporoval Katar, Saudská Arábie a Turecko. Od začátku války to byl mezinárodní propletenec a nebýt zájmů ze zahraničí, tak ta válka dávno není, není tak devastující a nemá tak obrovský počet obětí.

A pokračuje to tam nějakým způsobem asi stále dál? Protože všechny ty skupiny, o kterých mluvíte, tam ty zájmy mají pořád, ruské základny nikam nezmizely…

Nezmizely. Ale podívejte se na to, co současný prezident Šara dělá. Setká se s Putinem a dohodne se s ním, že v Sýrii ruské základny zůstanou; pak se objímá s Trumpem a dohodne se s ním, že tam mohou zůstat Američané (ti stále ještě v Sýrii jsou, na to se zapomíná, kontrolují tam syrskou ropu a zemní plyn); do toho se jede setkat s představiteli EU, objímá se s Erdoğanem; pak jede do Saúdské Arábie; pak do Kataru… Vlastně to se všemi velmi dobře umí!

Je tento způsob politiky čím dál tím častější, že všichni jsou v jednom prostoru a snaží se v něm prosadit své národní zájmy, tedy získat zdroje, jak jste o tom mluvila? Bude se teď svět prát v každém prostoru, který bude nějakým způsobem zajímavý?

Zdroje jsou určitě zásadní. Zatím ještě náš svět ke svému fungování potřebuje fosilní paliva – ropu, zemní plyn a čím dál víc také vzácné kovy. Potřebujeme kobalt, měď, koltan, niob. Bez nich se naše civilizace, jak jsme na ni dnes zvyklí, zhroutí. Takže dominuje boj o to, kdo tyto kovy bude kontrolovat, za kolik se budou kupovat, kdo je bude těžit, kudy se budou vozit.

Boj o zdroje dominuje i politice. Žádný politik neřekne, že letos jeho země nebude mít na zimu zemní plyn, protože se rozhodl ho z nějaké země nebrat. Natož aby řekl, že nebudou mobilní telefony, protože se rozhodl, že nebude kupovat koltan z Konga, protože tam se kvůli němu vraždí lidé. V ten okamžik evropský politik končí, protože voliči už ho znovu nezvolí.

Lidé se chtějí mít co nejlíp a nakupovat levně. Nechceme vůbec slevit se svého pohodlí. Zkuste lidem sáhnout na jejich pohodlí a se zlou se potážete, i kdybyste jim řekli, že to je kvůli černochům, co jsou masakrovaní. To si žádný politik nedovolí. Stačí, jak třeskuté téma je migrace…

Naznačujete, že politika dnes ani jinak nedá dělat? Že i politici jsou nucení k tomu, aby se chovali stejně jako všichni ostatní, kteří prosazují své zájmy?

Navíc jsou pod obrovským vlivem lobbistů! Každá velká firma, ať už nadnárodní, nebo místní, má své lobbisty, kteří u politiků lobbují za zájmy své firmy. Takže ani politici to nemají jednoduché.

Pokračování shrnutí diskusního večera vyjde za týden.

Minulé večírky: