Když v prosinci roku 1981 polský komunistický vůdce Wojciech Jaruzelski vyhlásil na nátlak Rusů válečný stav, aby tak zpacifikoval nezávislé odborové hnutí Solidarita, zněl Polskem jen jeden jediný svobodný hlas, hlas polské redakce rádia Svobodná Evropa. Pro přemíru jiných naléhavějších úkolů vojenská junta neměla nejspíš čas zabývat se rušením jejího vysílání, jak bylo v té době v komunistických zemích zvykem. Možná ten důvod, protože vysílání polské Svobodné Evropy přestalo být rušeno už v roce 1956 po nástupu Wladyslawa Gomulki z vězení přímo do funkce prvního tajemníka, tkvěl v nedostatečné síti rozhlasových rušiček, jakou se naopak mohlo pyšnit komunistické Československo.
V každém případě vysílání polské redakce, přestože veškerý čas věnovala situaci doma, bylo velice uměřené a svým způsobem dokonce neprovokativní. Na dotaz, proč je polská redakce ve chvíli, kdy Polsko svírá výjimečný válečný stav, tak uměřená a tón jejího vysílání je umírněný, odpověď zněla, že rozhodně nechtějí dopadnout tak žalostně, jako dopadli její maďarští kolegové v roce 1956.
Tehdy maďarská redakce Svobodné Evropy nejen stála na straně maďarských povstalců, ale povzbuzovala je mimo jiné i vzbuzováním naděje, že se jim nakonec dostane pomoci ze Západu. Už se asi nedozvíme, zda redaktoři byli tehdy v obraze, zda jejich vysílání nebylo syceno spíš přáním než myšlenkou, v každém případě sběh tehdejších politických událostí jednoznačně prokázal, že Západ rozhodně Maďarům na pomoc nepřijde. Ani to nezamýšlel. Vzbuzené marné naděje ale způsobily, že se povstalci pustili do boje s ještě větší vervou a potoky krve, v nichž bylo nakonec maďarské povstání utopeno Koněvovými ruskými tanky, byly nepochybně díky tomu o poznání rozsáhlejší.
Polská redakce v roce 1981, uvědomivši si onu hrozivou skutečnost způsobenou profesionálním selháním maďarských kolegů v roce 1956, sice nepopírala, že stojí na straně utlačované polské Solidarity, že drží palce protikomunistické opozici, ale že boj, který rozpoutal Jaruzelski, nelze vybojovat přes rozhlasové vlny, ale zas jen přímo doma, v Polsku. Nicméně vysílání bylo nadmíru zajímavé a běžný Polák, pokud mnu věnoval pozornost, dozvěděl se nejen mnoho z toho, co se kolem něho děje, jaké to má pozadí, ale i o sobě a o svých dějinách. Možná právě tento způsob vysílání se zasloužil o to, že si Poláci nakonec svůj spor s komunisty vybojovali sami a donutili je, aby se dobrovolně vzdali vlády nad nimi.
Na obě vysílání rádia Svobodná Evropa, dnes zasutá v mediálních dějinách této pro svobodu evropských národů nezapomenutelné a nepominutelné stanice, jsem si vzpomněl v souvislosti s dnešní revoltou mladých Íránců proti stávající teokratické diktatuře. Opět se opakuje to, co již znělo v roce 1956, tentokrát však ne zásluhou rozhlasového vysílání, ale přímo z úst nejmocnějšího člověka na světě, amerického prezidenta Trumpa. Bitvu mladých Íránců, kteří svádějí na ulicích v íránských městech zarputilý boj s pořádkovými silami, které se nerozpakují do bezbranných zástupů střílet i z kulometů, nepochybně povzbudil slovy, že mají vytrvat a dál chodit hojně do ulic, pomoc, myšlena je tu pomoc Američanů, je „na cestě“. Na íránských ulicích dál umíraly stovky lidí, tisíce těžce zraněných putovaly do již beznadějně přeplněných nemocnic, z nichž někteří byly rychlosoudy pro zradu boha odsouzeni k veřejnému oběšení, avšak pomoc slibovaná americkým prezidentem se kdesi na cestě nejspíš zapomněla. Jediné, v čem íránský režim americkému prezidentovi vyhověl, že deklarovaná oběšení nevykonává kdesi na veřejnosti, ale vskrytu, v hojných zákoutích svých věznic.
Dalo by se tak skončit nějakou dobře formulovanou moralitkou, příběhu ale konec rozhodně není.
Maďarští redaktoři Svobodné Evropy v roce 1956 nepochybně profesionálně selhali. Jako lidé živící se politikou měli už tehdy vědět, že svět tak, jak jej v Jaltě roku 1945 uspořádali donedávna ještě spojenci, je rozdělený na dvě vlivové sféry, do nichž si ani jedna ze stran nemá a ani nemůže nechat mluvit. Vedle toho měli vědět, že Západ má v dané chvíli poněkud jiné starosti než vypuknuvší protikomunistické povstání v Budapešti, totiž obsazení Suezského průplavu Egyptem. Tak Západ ve svém zájmu, místo aby poskytl účinnější pomoc maďarským povstalcům, raději zaútočil na Káhiru, která zabráním Suezského průplavu začala vážně ohrožovat světový obchod. Svým způsobem měli Maďaři smůlu. Otázkou je, zda by se Západ vůbec býval odhodlal Maďarům přijít na pomoc. Nacházeli se přece v sovětské sféře vlivu. Nelze v této souvislosti nepřipomenout, že se Rusové, když se rozhodli v roce 1968 okupovat Československo, nejprve dotázali Američanů, zda stále platí Jaltská dohoda.
Jestliže v případě maďarské redakce rádia Svobodná Evropa šlo o profesionální selhání, pak je otázka, jak nazvat nynější selhání prezidenta Trumpa, který mladým Íráncům nasliboval hory doly, a nakonec se žádná pomoc nekonala. Jako mocný muž, který má rozhodující slovo v konání americké zahraniční politiky, nepochybně už v okamžiku, kdy sliboval, že je „pomoc na cestě“, věděl, že žádnou pomoc neposkytne a že nechá íránskou revoltu utopit v krvi.
V prvém případě šlo o neprofesionalitu v dobré víře. S jistou výhradou pro ni lze mít pochopení. V druhém jde o neprominutelný cynismus nejhrubšího zrna v duchu myšlenky: Co z toho budu mít já? Nic.
publikováno: 2. 2. 2026
