„Velice miluji sloní lebky. Zvláště v létě. Těžko bych se bez nich obešel. Nemohu si představit léto bez sloní lebky,“ zapsal si 8. července 1952 do svého Deníku génia Salvador Dalí. Sloní lebka se nacházela na terase domu, který si v průběhu dvaačtyřiceti let postupně vystavěl se svou múzou na mořském pobřeží Costa Brava v Port Lligatu. Tato víska leží jen, co by kamenem dohodil, od malebného městečka Cadaqués, kam Dalí jezdil už od dětství z rodného Figueres na prázdniny. Tam se také zrodila jeho vášeň pro malování. Letní dům na pláži Es Llaner, jejž tolik miloval, se mu ale uzavřel poté, co začal žít s o deset let starší Galou, manželkou básníka Paula Éluarda, s nímž měla dceru. Pro Dalího otce byl Salvadorův vztah s ruskou femme fatale zpočátku nesnesitelný. Domníval se však, že zákaz pobytu v milovaném domě u moře ho donutí pustit ji k vodě. Jenže Dalí nemohl žít ani bez ní, ani bez krajiny v zátoce katalánského poloostrova Cap de Creus, takže si v roce 1930 koupil domeček v Port Lligatu od jurodivé prodavačky ryb Lýdie Noguerové. Ta mu byla rovněž velkou inspirací pro jeho paranoicko-kritickou metodu. Zchátralá stavba o dvaadvaceti metrech čtverečních ho stála dvacet tisíc franků, které dostal od vikomta de Noailles za obraz, co pro něj měl teprve namalovat (jednalo se o Stáří Viléma Tella). A jak prodával další obrazy, přikupoval postupně jiné rybářské domečky přilepené na ten jeho. Na sloní lebku jsem si vzpomněl koncem září, když jsem toto kouzelné místo navštívil s cestovní kanceláří Rady na cestu. Neobvykle architektonicky řešený bílý dům postavený v kopci na pobřeží poutá pozornost už z dálky, odkud je vidět gigantické vejce na střeše holubníku a také nad ním čnící Dalího sousoší obřích hlav bájných bratří Castora a Polluxe.
Pokud máte to štěstí jako já, že se dostanete dovnitř na prohlídku, uvítá vás v předsíni lední medvěd, stojící na zadních přímo proti vám. Ale nebojte se, je jen vycpaný. Dalímu ho daroval jeho přítel Edward James, britský básník a mecenáš surrealistů. Méďa má náhrdelník z medailí a pod sebou zásobník plný vycházkových holí, mezi nimiž se skrývá i jedna arkebuza (středověká předchůdkyně pušky). V pravé ruce drží velkou lampu, nad kterou trůní sova jakožto symbol moudrosti, samozřejmě rovněž jen vycpaná. Za polární šelmou v rohu stojí zdobená almara z osmnáctého století. Na stěně visí samostříl a pár reprodukcí a pod nimi si hoví zelenobílé sofa ve tvaru rtů herečky Máji Westové dle Dalího návrhu. Nechybí ani kulatý stolek s historickým telefonem. Tato místnost původně tvořila celý interiér domku Lýdie a po nějakou dobu také Dalího a Galy. Zde spali a jedli, tady Dalí vytvořil několik geniálních obrazů včetně Stálosti paměti. Vpravo od medvěda je schodiště směrem nahoru, nicméně trasa prohlídky vede vlevo do jídelny. Jedná se o úzkou místnost s pecí a dlouhým stolem, jemuž vévodí dva vysoké svícny. Za ním je lavice a kolem pár židlí. Na zdi plakát zvoucí na býčí zápasy a ve výklencích menší ozdobné předměty: lastury, mušle, mořské hvězdice, několik kousků nádobí a polychromovaná dřevořezba hlavy Jana Křtitele. Na protější stěně je okno s výhledem na moře.
Úzkou chodbičkou po pár schodech nahoru se dostaneme do mnohem širšího pokoje, jehož celou pravou stranu vyplňuje knihovna, na níž stojí tři vycpané labutě. Dá se říci, že je to tady samá vycpanina, protože na vedlejší skříni hřaduje vycpaný orel. Almaře z boku vyčnívá dřevěná ruka svírající vlaječky vybraných států. Kolem krbu je několik křesílek a jedno malé sofa. Místnost zdobí barokní dřevořezba kající se Máří Magdalény, lépe řečeno její obnažené horní části se dvěma neforemnými koulemi, což mají být granátová jablka. Vedle ní visí reprodukce s klasickým motivem snímání Krista z kříže od Rafaella. Okno je opět naproti směrem k moři. Z knihovny se vyjde na bílou terasu, ohraničenou kamennou zdí. Odtud lze projít brankou do rozsáhlého olivového háje, přes nějž vede cesta až k moři. Říká se jí Mléčná dráha. Tudy si Dalí s Galou chodili zaplavat. Je odtud vidět typicky skalnaté pobřeží, které génia inspirovalo. V nadsázce by se dalo říci, že byl vlastně realista, neboť skalní útvary skutečně připomínají nejrůznější bizarní postavy a bájné bytosti, jež ztvárnil. Všude je plno nízkých suchých zídek, jak je v tomto kraji obvyklé. Po cestě narazíte na několik obřích vajec, do jednoho z nich s odstraněnou špičkou se dá vlézt.
Z terasy se vrátíme do další části domu vedoucí do Dalího ateliéru po podlaze s motivem šachovnice. Jsme vlastně v prvním patře, ačkoli přesné určení poschodí v tomto labyrintu je velmi nesnadné. Připomíná to jeden z enigmatických interiérů M. C. Eschera. Všude samá schodiště, některá i mírně točitá, až by člověk řekl, že zde není jediný pravý úhel. Přitom mě napadá, že tenhle architektonicky chaotický dům opravdu není vhodný pro vozíčkáře. Mineme místnost plnou nejroztodivnějších modelů, fotografií, množství drobných předmětů a nejširšího spektra barev s perským kobercem. Cestou dolů po schodech do ateliéru si nelze nevšimnout velké černobílé reprodukce Milletova Klekání, obrazu, který Dalí uctíval až chorobně a mnohokrát ho sám varioval. Uprostřed ateliéru se nachází malířský stojan s rozmalovaným andělem. Na speciálním posuvném stojanu na pravé zdi, kde Dalí pracoval na velkoformátových obrazech, leží zase akt ve stavu zrodu. Vypadá to, jako by si odtud génius jen na chvilku odskočil. Jsou tu i jeho štětce a tuby s barvami. Návštěvníka nutně zaujme pohled z okna vpravo, neboť ho Dalí ztvárnil na řadě známých děl jako pozadí. Na ústředním topení před ním stojí několik malých obrazů, na nichž Dalí maluje Galu právě na tomto místě, což vytváří optickou iluzi obrazu v obrazu. Poměrně klidným a uklizeným dojmem působí Žlutý pokoj, pojmenovaný dle barvy sofa u okna, opět s výhledem na zdejší krásnou krajinu. Uprostřed místnosti je kulatý stolek s lampičkou ve tvaru hlemýždě. Ptačí pokoj se říká místu s několika voliérami, odkud se dostaneme po schodech do ložnice. Té vévodí dvojpostel s rudo-modrým povlečením. Kolem je spousta drobných ozdobných věciček, lépe řečeno serepetiček: všelijací keramičtí andělíčci, plyšoví beránci a jiné infantilní kýče. O kousek dále spatříme Galinu šatnu a poté komoru, jež je vytapetována fotografiemi a novinovými výstřižky o slavném manželském páru. Originální je rovněž Oválný pokoj, což je vskutku kruhová místnost s perským kobercem, s oranžovým sofa kolem dokola a s mnoha polštářky, svádícími k důkladnému odpočinku. Navíc je to pokoj tajný, protože na dveřích zvenku je namalována skříň. Pokud jsou tedy dveře zavřené, nenapadlo by vás, že je za nimi místnost. Využívala ho prý hlavně Gala.
Konečně se podíváme na dvůr, jemuž opět vévodí běloba. Kromě holubníku obsahuje mnoho nejrůznějších zákoutí jako třeba letní jídelnu, na niž shlíží hlava nosorožce s orlími křídly místo uší, anebo nesnesitelně dlouhé klavírní křídlo obtočené kolem dokola uvnitř kruhové stavby jménem Věž z hrnců. Ale nebojte se, utýrané piáno naštěstí nehraje, jeho struny jsou zpřetrhané. Ze dvora lze jít směrem nahoru do olivového háje za zdí, na které jsou již zmíněné gigantické hlavy Dioskúrů. Kousek dál za nimi leží v trávě originální objekt Kristus z odpadků, v tomto případě doslova nomen est omen. Dole ve dvoře se nachází bazén ve tvaru penisu, před ním stojí taková malá parodie Alhambry s masivními polštáři k pohodlné siestě. Na druhé straně je fontána, před kterou trůní růžové sofa opět ve tvaru rtů Máji Westové obklopené odlitky pneumatik Pirelli. Vedle ní se tyčí svatyně bohyně Diany. Kopie její antické sochy s lukem a šípy stojí na vrcholku stavby, jejíž součástí je další fontána, tentokrát menší. Dekoraci doplňuje několik pneumatických panáčků Michelin v životní velikosti, nechybí prostorný rošt, telefonní budka pod stromem, socha necudné mořské panny s vousatou tváří atd. atp. Nacházíme se zkrátka na dvoře génia a megalomana, takže popsat všechny umělecké objekty zde přítomné jeví se prostě nemožným.
Když jsem si všechno dosyta prohlédl, řekl jsem si, že nastal čas najít sloní lebku, protože při exkurzi s průvodkyní jsem si jí nevšiml. Vrátil jsem se na terasu a znovu jí pečlivě procházel. Netušil jsem ovšem, na které konkrétní místo ji Dalí umístil. Taky mi došlo, že od roku 1952, kdy o ní psal, uběhlo opravdu hodně času, takže se s ní mohlo stát cokoli. Buď ještě za jeho života, nebo až po něm. Génius opustil svůj dům v roce 1982, když Gala zemřela, a už se do něj nikdy nevrátil. Poslední známá fotografie Dalího sedícího na sloní lebce pochází z roku 1953. Třeba se mu časem omrzela a vyhodil ji. Nebo ji vyhodil někdo z pozdějších správců. Nakonec jsem požádal o radu jednoho z tamních průvodců. Ten mě upozornil na lebku nosorožce v letní jídelně, nicméně o sloní lebce neměl tušení. Optal jsem se také jeho kolegyně, ba dokonce i člena ostrahy, jenže ti o tom neměli ani páru. Ale aspoň mě informovali o soše slona na střeše, které bych si jinak asi nevšiml. Kam se však poděla sloní lebka? Kdepak jen může být? Že to nevíte? Ani já ne, ale ono je to stejně jedno. Původně jsem sice měl pocit, že se bez sloní lebky jen těžko obejdu, zvláště když bylo zrovna léto. Ovšem pak jsem si uvědomil, že záhady k Dalímu zkrátka patří, takže je vlastně všechno v pořádku.
Závěrečná poznámka autora:
Dalího dům v Port Lligatu i s jeho dvorem a olivovým hájem je možné vidět v třídílném dokumentárním filmu Salvador Dalí: Hledání nesmrtelnosti, zvláště ve druhém dílu, a to velmi podrobně. Odehrává se tam i druhá polovina hraného filmu Dalíland. Oba filmy uvedla v loňském roce Česká televize a jsou dosud k dispozici v jejím archivu k přehrání. Odkazy na ně najdete níže:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/15645848842-salvador-dali-hledani-nesmrtelnosti/223387763860002/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/15742477379-daliland/
publikováno: 2. 2. 2026
