… avšak jeho idea amatérismu neměla s antickými olympiádami nic společného. Staří Řekové by dozajista nechápali, proč na moderních olympijských hrách startovali bezmála jedno století jen amatérští sportovci (nebo podvodníci, kteří se za ně vydávali).   

„Žádný muž nemá právo být amatérem v oblasti fyzického tréninku. Je hanbou pro muže zestárnout, aniž by poznal krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.“ (výrok tradičně připisovaný Sókratovi)

Po více než tisícovku let (776 př. n. l. – 393 n. l.) se každé čtyři roky vydávaly davy Řeků na mnohatýdenní cesty nehostinnými kraji do Olympie, aby se mohli stát očitými svědky zápolení nejlepších dobových sportovců a umělců. Těch pár prchavých okamžiků vrcholného vzrušení, úžasu nad vrcholnými výkony a naděje na vítězství jejich reprezentantů jim za jejich cestovní útrapy i výlohy poskytly více než štědrou satisfakci. Je však velmi obtížné si představit, že by se obtěžovali opustit hradby nesčetných městských starořeckých států, kdyby se olympijské hry konaly za podmínek jako moderní olympiády v prvních sto letech po jejich znovuzrození r. 1896. Kdyby jim někdo řekl, že moderní národy budou na nejprestižnější sportovní klání jako své reprezentanty vysílat – při vší úctě k jejich výkonům – druhořadé sportovce, tak se odvažuji jako fanoušek sportu i antické historie tvrdit, že by mu nebyli schopni uvěřit. Proč?

Nápovědou je to, proč největší český autor o antice Vojtěch Zamarovský nazval svou knihu o civilizačním triumfu starověké Hellady „Řecký zázrak“. Silné slovo, ale oprávněné, poněvadž žádná jiná starověká (a v podstatě žádná) civilizace nezaznamenal takový územní a kulturní rozmach, aniž by ho dosáhla jakožto dlouhodobě sjednocená říše podřízená jednomu mocenskému centru. Je to přesně naopak, v historii nenaleznete politicky a mocensky diverzifikovanější teritorium než antické Řecko. Základní entitou byl suverénní městský stát, jichž bylo (počítáme-li zámořské kolonie) několik desítek. Přes desítky politických kolotočů, spojení a rozpady spolků států i dlouhou řadu vzájemných konfliktů mezi lze jen s nevelkou dávkou nadsázky říci, že to byl téměř ti samí aktéři spojení momentálním zájmem, kteří dobyli Troju, o polovinu milénia později srazili na kolena perské monstrum a za další tři století později (146 př. n.l.) podlehli římské armádě. (Tím Řekové ztratili na 2 000 let svou svobodu a nezávislost, než si jí na Turecké říši dobyli zpět (přesně r. 1830).)

Tato fascinující perioda dala poprvé a bez jakéhokoliv precedentu v historii vzniknout ideji osobní občanské svobody, což je dle mého soudu významem nepřekonatelný odkaz antického Řecka (který je v mých očích unikátní nejen svou originalitou, ale také jako odkaz s globálním přesahem do současnosti). V antickém Řecku byl tento koncept suverénního občanského statusu vázán na příslušnost řeckou polis, což mělo zásadní význam pro starořeckou mentalitu včetně sportovní, který těžko překvapí – exaltovaný lokální patriotismus a z toho plynoucí vzájemná řevnivost. Proto každý městský stát vysílající své zástupce do Olympie dělal vše proto, aby to byli ti nejlepší z nejlepších a nejlépe trénovaní, což byli doboví profesionálové. Přeje si čtenář důkaz? Ti nejlepší sportovci byli lanařeni, aby změnili svou státní a obecní příslušnost. O jednom takovém skandálu v jednom ze svých spisů referoval věhlasný cestovatel a spisovatel Pausániás (2. stol. n. l.) – Efez úplatky odloudil do svého státu olympijského vítěze v běhu Kréťana jménem Sotedos. Myslíte si, že by Efezané vyhodili do vzduchu spoustu peněz, aby draze získaného borce zaměstnali jako např. ševce a nechali ho trénovat pouze po práci? Naprosto iluzorní představa, není-liž pravda?

V dnešním světě je jedinou skutečností, kde byste mohli získat představu o mentalitě starých Řeků, snad hlediště anglického fotbalového stadionu při tzv. derby zápasech. Tam máte pocit, že vás sportovní animozita sálající z tribun zadusí, tak biologicky tribální a brutálně kompetitivní se cizinci jeví. Byl jsem na mistrovství světa i Evropy ve fotbale, na Spartě, když hrála se Slávií, ale to se naprosto nedá srovnat – to je proti rivalitě mezi dvěma sousedícími anglickými kluby vánoční besídka pro děti (severolondýnská rivalita Tottenham Hotspurs vs. Arsenal, severoanglická mezi Liverpoolem FC vs. Manchester Utd. a desítky dalších).

Je jedním z historických paradoxů, že Pierre de Coubertin, který olympijskému fenoménu vdechl nový život, za což mu patří věčný dík, měl o historických reáliích starořeckých olympiád zidealizovanou představu, historickým reáliím na hony vzdálenou. Nadto jako aristokrat, který – ač sám Francouz – vzhlížel k anglosaskému sportovnímu pojetí jako k fair-play zápolení elegantních gentlemanů. Sport tak chápal jako elitářskou zábavu pro privilegované a jeho komercionalizaci za osmý smrtelný hřích. Na druhou stranu je si je však nutné uvědomit, že kdyby sám byl plebejcem bez konexí na správných místech, tak by jeho snaha o obnovení olympijských her měla pramalé naděje na úspěch. Jediným duchovním pojítkem se starověkým Řeckem tak bylo baronovo přesvědčení o prospěšnosti tělesné aktivity pro harmonický rozvoj lidské osobnosti vyjádřené okřídleným krédem Citius, altius, fortius, který však neformuloval on, jak se mnozí mylně domnívají, ale jeho přítel Henri Didon.

Coubertinův odkaz však byl, a v mnoha ohledech stále je, nicméně tak silný, že jím zidealizovaný obraz starořeckých olympiád dodnes přetrvává v povědomí široké veřejnosti, sportovní i nesportovní. K němu se odvolávají laciní kritici moderního sportu, kteří jeho dnešní podobu označují za zpronevěru jeho antických ideálů, avšak coubertinovské vidění antického olympismu se úplně minulo s realitou. Pokud pomineme religiózní aspekt a uměleckou složku, tak v antických dobách šlo přesně o totéž jako dnes – o vzrušující davovou podívanou, sportovní a fanouškovskou řevnivost, velkolepé výkony, slávu, prestiž a hmotné statky. Antičtí olympionici byli v dobových podmínkách profesionálové, když se těm nejlepším dostávalo všemožné podpory od jejich mateřských městských států, aby své olympioniky vyslaly v nejlepší možné formě. Jejich základna pro výběr nejlepších byl široká, jelikož v jejich školách (stejně jako později v anglosaských) se pěstovaly sporty v duchu onoho slavného principu kalokagathia, tedy ve zdravém těle zdravý duch. (Vedle sportu měla tělesná udatnost obyvatel i význam pro vojenskou připravenost občanů při povolání do zbraně.) Suma sumárum, společenská prestiž sportu byla extrémně vysoká a přitahovala i elity, důkazem čehož je úspěšná zápasnická kariéra filozofa Platona. Ten to sice až do Olympie nedotáhl, ale startoval na soutěžích nižších úrovní v rámci tzv. Panhelénských her, což znamenalo, že patři do širší celořecké špičky.

Šlo totiž, stejně jako dnes, o hodně. Ti reprezentanti, kteří se domů vrátili ověnčeni vavříny olympijských vítězů, byli oslavováváni celou obcí jako hrdinové, byli zahrnuti všemožnými dary i poctami a těšili se řadě privilegií (mj. měli nárok na zhotovení sochy). Sportovci se neostýchali docílit vítězství pomocí nefér zákroků – obraz na jedné z vykopaných amfor znázorňuje zásah rozhodčího do pěstního souboje pro porušení pravidel, o přetahování špičkových sportovců již řeč šla. Podvody byly považovány za projev neúcty k nejvyššímu bohu Diovi, přesto byly tak časté, že to vedlo k zavedení finančních postihů. Olympijské heslo před 2 500 letty ve skutečnosti znělo „vítězství, nebo smrt“, takže poražení se domů vraceli s tím, že je čeká přinejlepším zapomnění, spíše však hanba a opovržení.

Aby nedošlo k omylu – toto jsou historická fakta, nikoliv mé názory či preference jakožto bývalého amatérského sportovce (nižší soutěže ve fotbale a lyžování), k čemuž se dostanu dále. Nicméně musím upozornit na to, že v posledních dvou týdnech snad neminul den, aby v některém periodiku nevyšel článek kritizující současnou podobu olympiád. Nechci nikomu upírat právo na názor, pokud preferuje coubertinovské pojetí, avšak vydávat jej za odkaz antických ideálů dokládá naprostou neznalost olympijské historie starověké i moderní. Navíc současný stav je ireverzibilní se všemi negativy i pozitivy, takže se dále na rozdíl od mnoha žurnalistů zaměřím na to, co je možné ze současné podoby vrcholových sportů vyzískat.

Jako bývalému sportovci je mi rozhodně proti mysli, abychom s neúspěšnými reprezentanty jednali jako antičtí Řekové, ani s těmi, kdo v poli poražených skončí, byť hluboko. Ovšem na druhou stranu bychom od něj neměli dle mého soudu poté slyšet, že si závod či zápas užili. To mě skutečně zvedne ze židle, jelikož pravého sportovce musí po porážce nesnesitelně bolet vyčerpané tělo a duše hořet hořkostí. A tuto emoci by měl v sobě živit k nesnesení, aby jej to spolu s pozitivními motivy hnalo k zásadnímu zlepšení tréninkového úsilí. Když bylo moc prima prohrát zápas nebo skončit ve třetí desítce, co toho či onoho přiměje, aby s absolutním nasazením trénoval zlepšení střelby či zvýšil tréninkové úsilí? Slovo „užít“ bych skutečně očekával po mnoha dnech, třeba ve vztahu k radosti ze sportu obecně či olympijské atmosféře, nikoli po minutách či hodinách po špatném či průměrném výkonu.

A za druhé zoufale volám po renesanci zásad fair-play a sportovního gentlemanství, které Coubertin viděl jako imperativ. Tento proces nejhůře postihuje fotbal, odkud tyto atributy mizí jako jarní sníh, To mě ničí, jelikož tu hru miluji. Trénoval jsem 15 let fotbalovou mládež, kde máte ohromnou zodpovědnost nejen za sportovní růst svých svěřenců, ale i za to, jak je vychovat ve správném sportovním duchu. Všichni moji kluci samozřejmě sledovali největší hvězdy, ovšem musel jsem jim do hlavy vtloukat, že většina jejich idolů jsou sice výborní, ale že se nechovají jako dobří sportovci, tedy že nejsou dobrým modelem po lidské stránce. To bylo před 20 lety a stále se to zhoršuje. Nejlepší hráči berou v anglické lize přinejmenším 200 tisíc liber týdně (Pánbu jim to přej), ale kde je jejich odpovědnost, když dávají malým klukům a holkám zoufale špatný příklad? Podvádějí simulováním v pokutovém území, aby získali proto svůj tým pokutový kop; a to v době, kdy jsou zachyceni nespočtem kamer, což je ukáže nejen jako unfair plejery, ale i hlupáky. Faulují tak, že mohou protihráči přivodit nesmírně vážná zranění (na měsíce léčení a někdy i ukončující kariéru), podvádějí filmováním faulu. Většina trenérů je začasté učebnicovým příkladem kategorie v britské angličtině nazývané „poor loosers“, tj. ti, kteří neumějí prohrávat. Všichni sportovci hodní toho jména nenávidějí porážky (jakožto součást DNA, bez čehož se nemohou posouvat dále), ovšem o jejich osobních kvalitách vypovídá až to, jakým způsobem na porážky reagují. V 1. anglické lize se za sezónu sehraje 380 zápasů v 38 kolech, ovšem slyšet v pozápasovém hodnocení trenéra poraženého týmu hovořit něco ve smyslu „prohráli jsme si to sami“ nebo „soupeř byl lepší“ je tak vzácné, že mám nutkavou potřebu si to pustit znova, jestli jsem dobře rozuměl. Poněvadž jinak máte dojem, že 85 % všech zápasů nerozhodly výkony týmů, ale chyby rozhodčích. Ti je pochopitelně dělají, někdy veliké, jelikož to jsou lidé, takže svými stížnostmi úmyslně vytvářejí ohromný tlak na sudí, aby v jejich případě příště něco vyhodnotili v jejich prospěch, což už je naprosto amorální. Uvědomují si tito lidé, že je sledují milióny lidí, kteří o tom sportu dost vědí, aby si udělali obrázek? Samozřejmě, ale přesto v tom pokračují za další týden nebo dva. V prvním díle jsem mluvil o zarytém anglickém klubismu, ovšem Angličané stále mají zakořeněný smysl pro fair-play, takže se fanoušci – ne moc často, pravda – za chování svého klubu stydí.

publikováno: 9. 2. 2026