„Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupení ze své bídy.“ Umberto Eco
Hněv neboli vztek patří mezi přirozené emoce a agrese mezi přirozené reakce. Kdyby jimi nebyl Homo sapiens sapiens vybaven, nebyl by. Před třemi miliony let cosi bouchlo v naší galaxii takovým způsobem, že ji to ozářilo celou. V té době možná došlo u našich prapředků k nějaké mutaci, jejímž důsledkem bylo zmírnění bezprostřední reaktivní agresivity; když někdo omylem šlápl prapředkovi na nohu, neriskoval smrt, ale jen pár facek. Tak bylo možné, aby se jednotlivé tlupy začaly sdružovat a více hlav, více syslů, jak říkala teta Kateřina, a pokrok mohl jít kupředu.
Jak se lidé začali houfovat, musely být některé instinkty potlačeny či přibrzděny a nastoupila sociální pravidla, z nichž se vyvinula morálka. Joshua Greene (Moral Tribes: Emotion, Reason, and the Gap Between Us and Them) přehledně uvádí morálku jako soubor psychologických pravidel, která je nutno dodržovat, aby všichni členové společenství měli ze společné práce přiměřený užitek. Je to trochu pragmatické, leč pro denní praxi použitelné.
V ideálním společenství jsou lidské vztahy flexibilně harmonické – tedy také s ohledem na vývoj – a hněvu či agrese je využito pozitivně při zvládání překážek nebo proti nepřátelským projevům zvenčí. Jenže, zatímco před těmi třemi miliony let měl člověk jen dva nepřátele, přírodu a sousedy, dnes přibyl třetí a tím je nejbližší soused a někdy on sobě sám. Muži mají v zadání válčení, ale to má také svou závěrečnou fázi, usmiřování, ženy to mají jinak, ty vesměs neválčily navenek, ale pletichařily mezi sebou a usmiřování je složitější už mezi šimpanzicemi než mezi šimpanzími samci!
Mohu tedy mluvit za sebe, jak je to se smířením a odpuštěním, pouze z pozice muže. To budiž vzato v úvahu. Dokud je testosteron ve hře, jde o souboje o partnerky, po celou dobu však je nejmocnějším afrodisiakem moc. Kdo chce dojít ke smíření, musí (právě v jednom konkrétním případu) opustit konkurenční mocenský systém – kde agrese padá shora a je proto přirozená tendence dostat se co nejvýše – a přistoupit doslovně na roli disidenta, kterému na pozici nezáleží.
Tohle je racionální úvaha, jenže tu máme emoce. Nepřátelství není obsazeno jen hněvem, bývá tam pravidelně také strach a úzkost (vždyť to vše generuje amygdala), smutek, lítost, odpor, údiv a také radost, jak naznačil Umberto Eco. Mít „nepřítele“ je úžasná odbočka od řešení skutečně naléhavých situací. Toho úspěšně využívají všechny diktatury a ve mně, stejně jako v každém, je manipulátor také.
Měl jsem dneska v noci sen. Barevný. Byl tam jakýsi dům, v něm dole byl evidentně obchod typu „koloniál“, tedy vše od housek až po lopatu, a nahoře v meziokenním prostoru byl velkými zelenými kapitálkami vyveden nápis: DOBROUN A ZLOUN. Ráno jsem usoudil, že jsem to já, ale také ty a každý z nás, a jde o to, kolik zlouna si kdo pěstuje a pouští ven. Je to totéž, co indiánská bajka o tom, že v sobě máme hodného a zlého vlka, a jde o to, kterého budeme krmit.
Loučení s ďáblem je také loučení a přináší smutek a riziko prázdnoty. To musím vědět („vědět“ může být i podvědomí, které to možná zpracuje lépe), když se k tomu rozhodnu. Protože pak je třeba přestat soudit a začít naplno rozumět člověku, s nímž se hodláme smířit, a nakonec mu odpustit. Člověka nelze redukovat na jeho chyby. Dobré je začít u sebe.
Teď udělám odbočku, která není sklerotická, původně to měl být začátek: Liberec byl za první republiky označován jako „Paříž Československa“. Česko-německo-židovská komunita přispívala k rozkvětu města. Až přišli nacisti a ti vyhnali Čechy a zlikvidovali Židy. Po válce vtrhly do Liberce Revoluční gardy s páskou RG (= rabovací gardy) a zlikvidovali Němce a v Liberci chcíp pes. Město neobživlo po dlouhou dobu. Po roce 1989 se začalo zvolna probouzet.
Byli to Němci a Židi, kdo navrhli postavit Stavbu smíření, Čechům nezbylo po neochotných tancích než se přidat. Tak vyrostla unikátní stavba sdružující knihovnu a synagogu, která se stala jednou z dominant vzkvétajícího města. Nikde jinde jsem se s takovou ochotou ke smíření nepotkal a je mi to líto.
Podaří-li se to letos na Křížové cestě na Dobříši, kterou zdobí památník smíření, bude to další skutečně osvěžující čin. Vernisáž výstavy k této události proběhne v Pastoračním centru na Dobříši v neděli 1. 3. 2026. Všeobecné postoje k chystanému letošnímu vystoupení Sudetoněmeckého svazu v Brně, které osmdesát let po válce může být příležitostí, by také nemusely být jenom nevraživé.
publikováno: 9. 2. 2026
