Únorová Mnichovská bezpečnostní konference (MSC) se stává terapeutickým prostorem západní civilizace. Zatímco před rokem dostala Evropa tvrdě vynadáno od amerického viceprezidenta J. D. Vance za to, že je málo svobodná a omezuje správné kritické vyjadřování o směřování starého kontinentu, letos naopak dostala od ministra zahraničí Marca Rubia pochvalu za svou historickou roli a také pozvání ke společné obraně Západu před dnešními hrozbami. Za toto diplomatické pohlazení evropští politici shromáždění v mnichovském Bavorském dvoře poděkovali potleskem ve stoje a exšéf konference, německý diplomat, brzy osmdesátiletý Wolfgang Ischinger mluvil o úlevném vydechnutí, které zaznělo v sále.
Možná to věděl i ministr Rubio, když zadával svým speechwriterům koncept pro Mnichov, že Evropany stačí podrbat na bradičce, pohladit po hlavě a vše zlé bude zapomenuto. Dokonce snadno vyslechnou i sžíravou kritiku jejich postoje, kterou Rubiův projev obsahoval a v podstatě se od Vanceových slov moc nelišil. Jen Rubio neustále zdůrazňoval, že za rozpad světa po pádu železné opony, kdy jsme žili globalizační ideou jednotného obchodně a hodnotově propojeného světa, může Západ jako celek, Evropa stejně jako Amerika. Jen Američané se díky prezidentovi Trumpovi z této iluze dávno probrali a začínají napravovat všechny ty obrovské škody, které sen o propojené planetě způsobil. A budou to dělat dál klidně sami, zdůraznil Rubio, i když by byli raději, kdyby na tomto projektu mohli pracovat se svými spojenci nejbližšími, s Evropany. „Jsme a vždycky budeme děti Evropy,“ znělo nejsladší místo pro poraněné evropské uši. To Evropa stojí na začátku euro-americké civilizace a tu nyní společně máme bránit. A děti Evropy říkají svým rodičům, jak to má vypadat.
Nebylo na konferenci většího kontrastu než protiva úvodního projevu německého kancléře Friedricha Merze a právě řeči Rubiovy. Merz mimo jiné řekl, že „kulturní války hnutí MAGA nejsou naše“ a odmítl i dobrovolné rozpadání světového řádu, postaveného na ochotě vyjednávat a dohodnout, nikoli na síle a nátlaku. „Starý řád, jak jsme ho znali, už neexistuje,“ shrnul situaci Merz, to ale podle něj nesmí znamenat, že zahodíme všechny ideály a budeme silou prosazovat, co chceme. Velmocenský postoj bude mít v Evropě vždy limity, bude-li narážet na koncept lidské důstojnosti a další všelidská práva vymezovaná Ústavou. To jsou také jasná evropská vymezení vůči hnutí MAGA, jehož politiku obnovení škod po období „bezbřehé globalizace“ a vybudování nové americké dominance spojené se služebnými Evropany tak pěkně vychválil ministr Rubio.
Merzova teze, že Evropa se musí sama stát velmocí, aby se ve světě neztratila a byla relevantním hráčem, byť mluvícím jiným hlasem než Američané, je na první pohled tím, co Trumpova administrativa chce. Aby se zkrátka děti za Atlantikem nemusely starat o své přestárlé rodiče, kteří jen chtějí obchodovat a mít se dál dobře jako dřív. Krásná diplomatická řeč Marca Rubia ale nezastře, že právě toto by Americe moc nevyhovovalo. Americké děti by raději držely své evropské předky na uzdě a v liniích své nově objevené ideologie, která na rozdíl od fukuyamovského snu konce dějin nemá být iluzivní a předvádí se jako věčná, neboť realistická, odpovídající dle amerického ministra tisícileté historii lidstva, v níž ideály bez síly nikdy nevyhrávají. Půjde-li Evropa spolu pod praporem MAGA hnutí, bude vše v pořádku, pokud ne, přijde třeba strýček Vance a zase vám vyčiní!
Kancléř Merz jasně naznačil, že Evropa se musí rychle postarat o svou bezpečnost, ale MAGA kontinent se z ní stát nesmí. Mimo jiné právě proto, co řekl v Mnichově americký posel, ministr Rubio: revoluce svobody a emancipace člověka začala před čtvrt tisíciletím v Evropě, Amerika jej po svém rozvinula na druhé straně oceánu, ale její kořeny jsou a zůstanou evropské. Stejně jako vztah k všeobecným hodnotám, na nichž tato revoluce stála a které chce Evropa dál rozvíjet rovněž po svém. Z krize globalizace neexistuje jediná americká cesta, jako jí v období fukuyamovského idealismu nebyl „washingtonský konsensus“.
Mezi Amerikou a Evropou i po letošní mnichovské terapii zůstává tedy „Kluft“, jak řekl Merz, prasklina či trhlina. Zacelit ji nedokáže žádné diplomatické pohlazení. Rozchod je totiž – zdá se – bytostný, nikoli praktický či pragmatický. Není to jiný názor na to, jak se v novém světě mocných chovat, nýbrž na to, jaký svět to má být a o co se v něm opírat. Rozpolcení Západu nemusí být nakonec ničivé, práce rozdílu může být tvořívá. Ale jenom tehdy, přestane-li Evropa brát své dítě za mořem jako autoritativní vzor pro všechno, bez něhož se na planetě ani nedá existovat a žít. Sebevědomí je vždy vnitřně rozpolcené, jde jenom o to, jak směrem k jeho scelování v proudu moderních trendů pracovat na jeho posílení.
Kancléř Merz to tak neřekl, ale v paralele k Rubiově projevu by se to tak klidně dalo říct: Evropa se musí probudit z americké iluze, v níž osmdesát let žila. Na děti se v životě nedá nikdy úplně spolehnout, navíc by měly mít možnost jít si po svém za svým. A klidně se jim přitom může zatleskat ve stoje…
publikováno: 16. 2. 2026
