V první části své úvahy jsem uvedl historická fakta, na nichž jsem ukázal, že současné olympiády jsou nejblíže jejich autentické antické podobě včetně profesionalizace a komercionalizace. Je nepochybné, že dnešní olympijské hry jsou globalizovaným mediálním spektáklem. Předtím, než tuto podobu rozeberu, stručně zopakuji milníky na cestě, která k této podobě vedla.

Klíčovým momentem bylo pochopitelně otevření her profesionálům, aby se zbavily své antihistorické amatérské zátěže. Tímto obratem bylo rozhodnutí mezinárodního výboru až z roku 1988, tedy 92 let po konání prvních moderních her v Aténách. K tomu zajisté přispěly flagrantní a odporné podvody zemí z tábora míru a socialismu, které vysílalo na hry „papírové amatéry“. (Do té periody spadá i tzv. zázrak na ledě za zimní olympiádě v Lake Placid r. 1980, kdy tým amerických hokejových amatérů z vysokých škol porazil profesionální reprezentaci SSSR. Ta byla nazývána Rudá mašina, jelikož tito vynikající hokejisté, kteří se mohli směle měřit s profesionály z NHL. Americký trenér Herb Brooks prohlásil, že by jeho amatérský tým prohrál devět z deseti utkání. Ke štěstí jeho nadšených hráčů ten jeden případ přišel v pravou chvíli a Spojené státy braly zlato. Sledoval jsem přímý přenos a nevěřil vlastním očím, jelikož Sověti prohráli 4:3 , přestože několikrát vedli. Po skončení zápasu jsem řval jako smyslů zbavený, což platilo snad o všech chlapech v domě.)

Tyto hnusné podvody však přirozeně nebyly hlavním důvodem, tím byl revoluční boom, jímž sport prošel po 2. světové válce s tím, jak rostlo bohatství středních později i nižších vrstev. Stal se masovou záležitostí a zábavou a svým způsobem měřítkem finanční i sociální vyspělosti. S tím šel ruku v ruce i zájem o sledování sportu nejen na stadionech, ale hlavně prostřednictvím přenosů. Za těchto okolnost Mezinárodní olympijský výbor neměl volbu – pokud by tento trend nereflektoval, byla by to sebevražda – olympiády by se proměnily ve strnulé skanzeny, které by zašly na úbytě.

Ovšem až druhé tzv. otevřené hry v Barceloně r. 1992 přetvořily olympiády v dnešní kolos ve všech aspektech, od čistě sportovního přes společenský, komerční až po politický. Stalo se tak díky basketbalovému týmu USA složenému z profesionálních hráčů americké NBA. Do historie sportovní i společenské vešel jako Dream Team. Sledoval jsem mnoho sportů, ovšem basketbal vždy stál na periferii mého zájmu. Nicméně přelomové představení amerických hráčů NBA jsem si samozřejmě ujít nenechal. Odměnou mi byla dechberoucí podívaná. Americké hvězdy dostály svému mediálnímu přídomku a po palubovce se vznášeli v nejladnějších pohybových kreacích, které budily zdání, že podléhají jiným zákonům gravitace než ostatní smrtelníci. Každá jejich akce – klička, běh, výskok, střelba, kombinace, týmová souhra – byla neopakovatelným momentem vrcholné intuitivní lidské kreativity realizované v dokonalém technickém provedení. Nadto se to vše se rodilo ve zběsilém tempu nepředvídatelných herních situací, takže vše bylo aktem intuitivní inspirace vznikající ve zlomcích sekund. Americká dominance byla naprostá a vůči jejich soupeřům krutá. Dream Team jako první v olympijské historii nastřílel v každém zápase více než sto bodů a ve finále deklasoval tehdy vynikající Chorvaty rozdílem dvou tříd (117:85). Bylo to úchvatné a byl to krok, který olympiády nasměroval ke globální komercionalizaci, nicméně než tento fenomén pojednám v širších souvislostech, zamyslím se nad jiným aspektem sportu.

Když jsem sledoval létající Američany, tehdy mi poprvé hlavou probleskla myšlenka, že jsem byl poprvé svědkem sportovních výkonů, které se vyrovnaly vrcholným uměleckým kreacím. Pomyslel jsem si, že kdyby staří Řekové pěstovali basketbal, dost možná bychom dnes místo Myrónova Diskobola obdivovali jeho Basketbola inspirovaného Michaelem Jordanem. Je samozřejmé, že sportovní momenty přinášející umělecký zážitek srovnatelný s pozorováním Botticelliho Zrození Venuše jsou na olympiádách i jinde vidění jen zřídka. Transcendence sportovního výkonu do sféry umění jsou schopni jen zcela mimořádně nadaní sportovci, a to ještě jen ve své vrcholné sportovní formě.

Z hlavy bych vyjmenoval minimálně desítku velkých sportovců i sportovkyň, kteří to dokázali nebo dokáží. Z důvodů, které osvětlím, za všechny ostatní vzpomenu jednoho z těch, jejichž talent byl tak enormní, že na samotný vrchol vystoupali bez tvrdého tréninkového drilu. Mezi těmito řídkými sportovními fenomény zaujímá výsostné postavení George Best, legendární severoirský útočník Manchesteru United (1963–74). Na divokých večírcích strávil pravděpodobně o mnoho více času než na trénincích, čímž se rozhodně netajil, když jednou na tiskové konferenci pronesl výrok, který je dokladem jeho charismatu, inteligence i smyslu pro humor: „V roce 1969 jsem se vzdal žen a alkoholu. Bylo to nejhorších 20 minut mého života.“ Přesto rok předtím, než prošel oním, jistě strašlivým dvacetiminutovým „martýriem“, získal se svým týmem titul anglického i evropského klubového šampióna a bylo mu uděleno nejprestižnější fotbalové individuální ocenění Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy (dnes to de facto znamená světa). Svých koníčků se po skončení hráčské kariéry bohužel nevzdal, takže v roce 2002 musel podstoupit transplantaci jater a o tři roky později zemřel ve věku nedožitých 60 let. Svým fotbalovým žákům a dorostencům bych ho samozřejmě za vzor nedával, nicméně on byl zosobněním spontaneity a originality, které se ze sportu vytrácejí pod tlakem biologických věd a taktických imperativů založených na sběru šíleného množství statistických dat, což postihuje zejména fotbal. Je to neúprosně logický vývoj, nicméně doufám, že se dočkám ekvivalentu renesance v umění jakožto obrody přirozené a intuitivní lidské kreativity, jelikož ta přináší nejhlubší sportovní zážitky. Proto se na třech mílích poslední Bestovy cesty ulicemi Belfastu tísnilo 100 000 lidí, protože přesně toto jim tento nejvěhlasnější l´enfant terrible historie fotbalu (a v jeho době nejen jeho) dlouhá léta přinášel týden co týden s neuvěřitelnou lehkostí a grácií, což je poznávací znak géniů, nejen sportovních…

Od Barcelony 1992 se olympijské hnutí proměnilo do dnešního komercionalizovaného kolosu globalizované povahy. Tato podoba je ireverzibilní, a ano, má to svá negativa, která však sledovanost akce téměř jistě nesníží, tudíž tuto podobu musíme akceptovat, ať se nám líbí, nebo naopak. A nejen to, poděkovat za to, co  nabízí, jelikož má nesporná pozitiva. Proto neberme status quo jako degradaci, nýbrž příležitost. Jaká pozitiva vidím a jak s nimi naložit? Skutečně to nevyžaduje intelektuální kapacity kvantového fyzika, abych viděl dvě, která bijí přímo do očí – finance a inspirace, které v jejich synergii nemohu označit než jako obrovskou příležitost.

Jako extrenér fotbalové mládeže mám v této komunitě stále přátele a od nich slyším, jak nemají dostatek kluků (a dnes i holek), kteří by měli zájem o fotbal. A polovina z těch, co přijde, neudělá v deseti letech kotoul. V tomto ohledu vidím ohromnou příležitost, kterou potřebujeme, abychom děti odtrhli od telefonů a odvedli je do sportovních klubů. Rodiče a učitelé by se měli chopit celého tohoto mediálního cirkusu, aby u mládeže probudili zájem o sport, přičemž rodiče by měli jít sami příkladem. Sport je nejen dobrý pro fyzickou kondici, ale při dobrém vedení má i nesmírně významnou výchovnou funkci, pro niž jsou dobré všechny sporty, ale ty kolektivní mají v tomto směru z povahy věci vyšší potenciál – tým stojí nad každým jeho členem, cesta k úspěchu vede jen skrze vzájemnou spolupráci a týmovou sounáležitost. Sport také učí umění, že k úspěchu vede jen poctivá snaha, ale že ani ta někdy nestačí, proto je třeba umět přijmout porážky jako součást života a vnímat je jako příležitost k poučení a vlastnímu zlepšení. Vždy je třeba ctít soupeře a jeho umění (respekt k bližním), ať jej porazíme, nebo naopak.

Komercionalizace sportu má sice nevábné stránky, avšak současně přináší do sportu peníze, které nejsou „fuj-fuj“, pokud jejich část vrátíme do sportování. To jsou nejlepší státní i soukromé investice. Nikdy nebude dost umělých nebo přírodních trávníků, kurtů, atletických oválů nebo malých sportovních hal pro indoor sporty, ať již na nich sportují děti, nebo dospělí.

Shrnuto, podtrženo, výsledkem by mělo být další rozšíření sportu, které mnozí označují jako jeho demokratizaci, jelikož rozšiřuje amatérskou sportovní základnu. To nám olympiáda nabízí, a pokud tyto možnosti propásneme, máme letos ještě jednu globální sportovní událost, kterou je mistrovství světa ve fotbale. Připravme se na ni s předstihem, aby nám tato událost neprotekla mezi prsty.

Milánské hry slibují velkolepá sportovní dramata a výkony na hranici lidských možností, avšak mezi jejími účastníky nevím s jedinou výjimkou o nikom, kdo by mohl předvést sportovní výkon výsostně umělecký. Takovýto potenciál vidím pouze u americké lyžařky Mikaely Shiffrinové v její parádní disciplíně, kterou je slalom. Za půl století jsem viděl desítky skvělých lyžařů i lyžařek, počínaje elegantním Ingemarem Stenmarkem a Franzem Klammerem, ale Mikaela se veškerému srovnání stylem i počtem triumfů vymyká. Když má svůj den, nelyžuje, ale tančí s lyžemi na nohou. Proto své soupeřky běžně poráží s náskokem v řádu vteřin, přestože v tomto sportovním odvětví o medailích obvykle rozhodují rozdíly v jejich desetinách či pouhých setinách. Pro ilustraci – Ester Ledecká vyhrála olympijský závod v superobřím slalomu 2018 o jednu jedinou setinu; kdyby na trať vyrazila s druhou Rakušankou Veithovou souběžně, její náskok by na cílové čáře trati o délce dvou kilometrů a deseti metrů činil – pokud jsem to dobře spočítal – 25 cm!!

Převaha M. Shiffrinové, několikanásobné mistryně světa a olympijské vítězky, tak zhruba odpovídá rozdílu v řádu desítek bodů v basketbalu. Ovšem pozor, je tu velký rozdíl – basketbal se hraje na 40 minut, zatímco dvě slalomová kola trvají v součtu zhruba 150 sekund. Americkým basketbalistům v Barceloně tak v žádném okamžiku porážka nikdy reálně nehrozila, což ve sjezdovém lyžování pochopitelně platit nemůže. Postačí jeden či dva chybné taneční kroky božské Mikaely a skončí v poli poražených nebo dokonce mimo trať. Nic jí nebude platné, že za celou kariéru vyhrála již 108 závodů Světového pohár, a to, že v letošní sezóně triumfovala v sedmi z dosud odjetých osmi slalomů, což je dominance, která se nebude za mého života opakovat. A tím je to zajímavější z psychologického hlediska. Technická převaha je pro její soupeřky zničující, samozřejmě, nicméně i ona musí s tímto faktorem ve svém nitru bojovat, jelikož nemusí jet „na krev“, ovšem „na jistotu“ také úplně ne. A slalom je disciplína, kde na rozdíl od sjezdu postačí chyba v řádu několika málo centimetrů v desetině sekundy a… konec! Přitom pro ni je cokoliv méně než zlato fiasko, a pokud by jej nezískala, bylo to s převahou největší překvapení celých her. A zajisté by nebyla první primabalerínou, která by před zraky diváků z celého světa zaškobrtla na té nejprestižnější světové scéně. A právě v této nepředvídatelnosti tkví největší kouzlo sportu, a sjezdového lyžování zvláště. Tak si tu show ve středu 18. února nenechte ujít!

publikováno: 16. 2. 2026