Mistr filmové zkratky a jemného, někdy sotva postřehnutelného humoru, klíčová osobnost amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch představil na posledním festivalu v Benátkách nový film Otec Matka Sestra Bratr. Režisér, rovněž autor scénáře a hudby, za něj získal Zlatého lva. Vrací se v něm k povídkové formě, s níž už před lety slavil úspěch (Kafe a cigára). Také nový triptych je zdařilým dílem. Tři povídky s hvězdným hereckým obsazením (mj. Adam Driver, Cate Blanchett, Tom Waits, Charlotte Rampling, Vicky Krieps, Mayim Bialik aj.) spojuje jedno téma: rodina. Neřeší se tu však velká dramata, staré křivdy, kostlivci ve skříni ani těžká citová zranění, „jen“ nefungující rodinné vztahy.
Hrdinové prvních dvou povídek se vydávají na více či méně povinnou návštěvu rodičů, které vídají zřídka. V posledním příběhu nalézají už jen opuštěné předměty po náhle zemřelých blízkých a několik tajemství, o nichž dosud nevěděli. Drobné, minimalisticky pojednané děje se odehrávají v různých světových velkoměstech. Nic moc se v nich neděje, ale v pozadí pulzuje spousta otázek a nevysvětlených (nejen) rodinných záhad.
Jarmusch znovu zapojuje do hry fenomén cesty jako hledání smyslu věcí, možná i života. Protagonisté si při jízdě autem řeknou pár důležitých vět o minulosti, o sobě, o rodičích. Jsou to vlastně jediné momenty se stopami emocí a živým zájmem o druhého.
V povídce Otec jede sourozenecká dvojice navštívit otce do zapadlé osady na americkém severovýchodě. Starý muž žije na pohled nuzně, v omšelém stavení uprostřed nepořádku. Nabídne hostům vodu s ledem a pár skoupých informací o osamělém životě. Konverzace je rozpačitá, s bezradnými odmlkami a nicneříkajícími větami, „aby řeč nestála“. Zanedlouho syn i dcera odjíždějí a ve voze věcně zhodnotí, že otcovy rolexky jsou pravé, nikoliv, jak jim tvrdil, čínský padělek. Zjevně nežije tak skromně a osaměle, jak předstíral.
Předstírání a bezradná konverzace jsou přítomny i v povídce Matka, byť kulisy se výrazně liší. Dcery elegantní staré paní přijíždějí do matčina vzorně uklizeného, až sterilně působícího domu v Dublinu. Každý šálek i příbor jsou tu v zákrytu, u prostřeného stolu čeká pohoštění. Atmosféra je však chladná až lhostejná, dcery navštěvují matku jednou do roka, málo vědí o ní i o sobě. A co řeknou, spíš neodpovídá skutečnosti. I zde profukuje studený vítr odcizení.
Pouze ve vztahu Sestry a Bratra z poslední povídky lze vysledovat citovou vřelost a vzájemnou blízkost. V příběhu se po delším čase setkávají dospělá dvojčata v Paříži, kde žili jejich rodiče, a nad fotografiemi a předměty ve skladišti uvažují o záhadách jejich života.
Jarmusch také nechává diváka, aby v poklidu zauvažoval – o hloubkách rodinných vztahů, o obtížnosti vzájemného pochopení a sblížení generací, o odcizení. O tom, že ve spěchu dnů, měsíců a let vypouštíme důležité vztahy a domníváme se, že je vlastně ani nepotřebujeme, „nemusíme“. I když jde o blízké lidi. (Možná nás pak to uvažování moc v klidu nenechá, protože nám dojde, že jsme se ochudili o významné hodnoty.) Příběhy se odehrávají tiše, jaksi obyčejně, bez dramatických scén a vypjatých vrcholů. Často s nevtíravým humorem a ironií, což ještě zesiluje naléhavost sdělení.
Film Jima Jarmusche nabízí vedle zážitku z výsostného uměleckého díla i příležitost k vnímání konotací vyplývajících z našich vlastních životů.
***
Z filmu Jima Jarmusche Otec Matka Sestra Bratr. Foto Aerofilms
publikováno: 22. 2. 2026
