Básník s kytarou ve stínu moruší

Hudba a poezie jsou odnepaměti spojité nádoby. Ostatně i v řecké mytologii mají tato dvě odvětví jen jednu společnou múzu jménem Euterpé. Proto není divu, že muzikanti při tvůrčím procesu často sáhnou po známém textu, který se již osvědčil v knize. A není ani výjimkou, že vydají celé album zhudebněných básní. Třeba zpěvačka Monika Načeva tak nedávno učinila hned dvakrát po sobě, přičemž její poslední nahrávka byla dokonce nominována na hudební cenu Anděl.

Písničkář a multiinstrumentalista Franta K. Barták, známý dosud hlavně z rádia Proglas či TV Noe, na konci roku vydal svou třetí desku Čaj a stín moruší. A ačkoli je Barták zdatný textař, jak dokázal na svých předcházejících albech, tentokrát se i on chopil básní jiných autorů. Výjimkou potvrzující pravidlo je jeho původní text titulní písně, jež album otevírá. Zavede nás do staré Číny, přesněji řečeno nad ní, neboť hrdinou je zde samotný císař nebes (tedy nejvyšší božstvo lidového náboženství a taoismu), dle svých slov laskavý, jemuž postačí: „Když nikdo neruší / Jen čaj a stín moruší…“ Na lyrickou až meditativní chinoiserii s typicky čínskou melodií, v níž slyšíme kromě akustické kytary zvonkohru i gong, navazuje „Nástup“ od básníka Tu Fu v překladu Bohumila Mathesia. Byly to právě jeho Zpěvy staré Číny, z nichž Barták zhudebnil tři básně a ještě ho inspirovaly k tvorbě vlastního textu. Také v „Nástupu“ se zpívá o císaři, ten je však na rozdíl od toho nebeského z úvodu „pouze“ pozemským vládcem lačným dobývání nových území. Text z osmého století totiž pojednává o táhnutí do války a o srdceryvném loučení vojáků s ženami a dětmi, jehož byl Tu Fu svědkem. Barták naštěstí patří mezi zpěváky, kteří dokáží kreativně pracovat s hlasem a citlivě měnit jeho výraz dle potřeby nálady písně, což výborně předvádí právě v „Nástupu“. Iritující vybrnkávání akustické kytary doprovází enervující trylkování flétny a změny tempa, temnou atmosféru tvrdí basa.

Není divu, že po této lekci z bezútěšnosti zařadil Barták pro odlehčení krátkou jednohubku „Cesťák“ od současného českého veršotepce Tomáše J. K. Navrátila. Hudební složka dílka o podomním prodavači štěstí tak trochu připomíná „Zmrzlináře“ od Marsyas. Následuje známá „Balada mravoučná“ prokletého básníka Françoise Villona v překladu Otokara Fischera. Do ní Barták vrazí v daleko ostřejším tempu s rozdováděnou elektrickou kytarou, podporovanou flétnou evokující atmosféru středověké krčmy, protože přece: „Kam děje se, co vyděláš? Všechno jen do putyk a ženským!“ Poté se ale opět zklidní, neboť se vracíme do staré Číny, konkrétně „Tam na jih od Řeky“. Autorem textu je básník Wei Čuang, jenž žil na přelomu devátého a desátého století. Lyrické baladě o lásce ke kraji i k bližnímu dominuje akustická kytara s flétnou, jež posluchače příjemně ukolébají. Škoda jen, že není o něco delší.

V další adaptaci Navrátilovy básně „Mezi půlnocí“ se ke zpěvu Bartáka za zvuků klavíru přidává v refrénech Daniela Stolařová. Text pomalejší skladby však není o lásce mezi dvěma lidmi, nýbrž o lásce jazzmanů k hudbě. Sóla na saxofon se zhostila se ctí Jana Janovská. Ženský hlas zazní i v milostném vyznání „Dopis děvčete“, tentokrát v autenticky naléhavém podání Markéty Hromkové, naopak mužský hlas zde zcela absentuje. Jedná se o poslední příspěvek Zpěvů staré Číny z oddílu Š’-ťing (Kniha písní), v němž jsou prastaré básně z doby před naším letopočtem, uspořádané údajně Konfuciem. Konkrétní autor je však neznámý. V písni, které dominují housle Irenky Třískalové a cello Very Martínez Tovar, nabádá dívka svého milého: „Miláčku, nelez k nám za noci přes tu zeď, / mohl bys moruši zlomit, / tebe mám ráda – buď rozumný hleď, / naši se budou zas zlobit.“ Bartákův hlas slyšíme opět až v půlminutové miniatuře „Študý chudent“, což je geniální jazyková hříčka Jiřího Koláře zahraná jen na akustickou kytaru. První půlku alba uzavírá Verlainovo vyzvání „Popřejte sluchu něžné písni“ v překladu nobelisty Seiferta. Druhý duet desky začne pomalou a hlubokou basovou linkou, k níž se postupně přidává hlas Bartáka a Stolařové, klavír, housle a flétna. Skladba vzbuzuje očekávání gradace, ta však bohužel nepřichází, proto ve finále působí poněkud rozvlekle.

Rovněž z nedlouhé „Kdo potmě pije víno“ z pera klasika české poezie Jana Skácela se nakonec vyklube dvojzpěv. Tentokrát zde Bartákovi sekunduje Ája Třískalová. Ta se objevuje i v roli doprovodné vokalistky v následující „Tradici“. Kompozice plná dramatických přechodů za doprovodu houslí je další povedenou adaptací básníka Navrátila o tom, kterak se z něčeho pozitivního, co se předává staletí, může lehce stát dogma. „Strejda a netopýři“ Emanuela Frynty je sice hezká báseň pro děti, ale bez jejího zařazení by se album jistě obešlo, stejně jako bez dalšího Bartákova pokusu zhudebnit nešťastného pijáka absinthu Paula Verlaina. Píseň „Jak stéblo slámy v chlévě naděje se třpytí“ v překladu Karla Čapka postrádá totiž větší hudební nápaditost. Problém tkví možná ve výběru předlohy ve formě sonetu. Bartákův polyglotismus je dobře znám, proto Heineho „Lorelei“ zazní v originálu s bezvadnou výslovností, posluchač němčiny neznalý si ve výpravném bookletu CD s rytinou moruše na obalu může přečíst Nezvalův překlad do češtiny. Naopak nadbytečným se jeví čtyřverší Konstantina Biebla „Milenci“, v němž zazní sluchu nepříjemně rušivé klávesy. Naštěstí to trvá pouhou minutu. Velkým pozitivním překvapením je opus „Hrál kdosi na hoboj“ předčasně zesnulého dekadenta Karla Hlaváčka, což je druhá kompozice kolekce, v níž nezazní Bartákův hlas. Text totiž zpívá svým podmanivým barytonem známý operní pěvec Michal Křístek, na hoboj ho citlivě doplňuje Felipe Manuel Sosa. „Vzpomínka pro paní X…“ je posledním Bartákovým pokusem převést do not Verlaina, v tomto případě v překladu Zdenky Bergrové. Napotřetí už mu to naštěstí vyšlo, čemuž pomohlo také zapojení houslistky Irenky Třískalové. Recitovanou vsuvkou sem přispěla i Daniela Stolařová. Velmi povedenými jeví se závěrečné „Květiny duše“ od neznámého aztéckého autora v překladu Ivana Slavíka. V tomto charismatickém duetu je Bartákovi partnerkou Bára Kučerová, jejíž doprovodný vokál působí v závěru skladby až étericky.

Barták se v písničkářské tradici hlásí hlavně ke Karlu Krylovi, jenž si vystačil jen sám s kytarou. Přesto v případě nové desky vykročil učeň správným směrem, když přizval k nahrávání celou plejádu hostů, čímž výrazně obohatil její zvuk i aranžmá. Téměř hodinová nahrávka by se sice dala jistě o několik položek zkrátit, ale i tak obstojí velmi dobře. Materiál nahrával Barták ve svém domácím studiu během let 2018 až 2025. Sám si ho vydal na vlastním labelu Krysař Records ve formě CD, v jehož bookletu jsou texty všech písní, navíc s překlady do angličtiny. Kompaktní disk lze objednat přímo u něj na e-mailové adrese fbartak@seznam.cz. Anebo lze realizovat nákup digitálního alba například přes platformu Bandcamp, kde si ho můžete nejdříve poslechnout: Kdo ho koupí, neprohloupí.

Ukázka z alba Franty K. Bartáka Čaj a stín moruší

Ptáš se
Jak mi chutná život
Z výšin
Kde už ani lidé nežijí
Já jsem císař laskavý
Všech dávných říší
Paprsky když slunce zalijí
Kraj
Mně postačí
Když nikdo neruší