V únoru tohoto roku jsme si připomněli 10 let výročí od úmrtí Umberta Eca. Co všechno je možné si osvěžit v paměti v souvislosti s tímto moderním klasikem italské literatury?
Možná bychom si mohli načrtnout profil Umberta Eca v kontrastu s jiným významným italským autorem 20. století, Pierem Paolem Pasolinim. V tomto kontrastním pohledu se Umberto Eco jeví jako téměř učebnicový reprezentant italské akademické obce: významný profesor sémiotiky, lingvistiky a teorie komunikace a člen Italské akademie věd, navýsost racionální a pronikavý znalec historie a středověké estetiky, který se angažoval v neoavantgardní Skupině 63. Tedy v podstatě středoproudý učenec, který svou dobu nerozporoval, ale hlouběji se zanořoval do historických epoch, které s větším či menším úspěchem servíroval modernímu čtenářstvu v postmoderním hávu (romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo (v současnosti vydávané v aktualizovaném překladu Anežky Charvátové), Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Pražský hřbitov a další).
Četná díla z literární estetiky, historie, lingvistiky a sémiologie (za všechny jmenujme Od stromu k labyrintu, Umění a krása ve středověké estetice, Teorie sémiotiky, Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře, Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Otevřené dílo, Bludiště seznamů, O literatuře). Jeho dílo je tematicky příbuzné knihám Dana Browna, k čemuž sám Eco dodává: „Vynalezl jsem Dana Browna. Je jednou z groteskních postav mého románu, která bere spoustu okultního materiálu vážně.“
Oproti tomu Pasolini se jeví jako mnohem odstředivější, excentričtější a velmi málo „racionální“ v obecném smyslu slova. Pasolini nejen kritizoval Ecovu středoproudou, racionální a pragmatickou pozici usedlého akademika, který vlastně nekriticky přijímá akulturní a konzumní společnost, ale navíc kritizuje jeho angažmá v italské neoavangardě ve Skupině 63, třecích ploch a kritických střetů mezi těmito dvěma významnými postavami italské kultury bylo o mnoho více. Eco na druhou stranu nemůže vystát Pasoliniho iracionální část jeho osobnosti, kritizuje ho za diletantské a nahodilé nakládání se znakovostí (Promluva vlasů, Článek o světluškách, Palác).
Sečteno a podtrženo: Umberto Eco světovému čtenáři ukázal sílu postmoderního románu, jehož největší půvab tkví v poněkud volném, ale velmi poučeném čtení historie, aniž by se dílo vzdalovalo půvabu čtivosti či druhého pólu jisté historické a estetické učenosti. Můžeme s úspěchem polemizovat nad čtivostí a přístupností některých Ecových knih (zejména knihy Foucaultovo kyvadlo), ale překvapí nás autorova ochota vstupovat i do vod historie docela nedávné (Pražský hřbitov, Nulté číslo).
Dost možná tento autor nepřežije literární čítanky tohoto století, ale třeba se nám podaří ho uchovat jako lingvistu, sémiotika a estetika s výjimečným citem pro pochopení evropského středověku. Byl to on, kdo světovému čtenáři s nespornou sečtělostí a umem přiblížil jednu z tváří různých historických epoch a událostí, aniž se vyhnul třeba konspiračním teoriím. Nebo si ho budeme vybavovat jako autora citátů jako „Každý komplexní problém má jednoduché řešení, které je vždycky špatné“, „Chcete-li přežít, musíte vyprávět příběhy“, „Člověk všechno pochopí, když už nestojí za to, něco chápat“ nebo „Jestli to napadlo mě, určitě už na to přišel někdo přede mnou“. Určitě bude z čeho vybírat a i Pasolini promine.
publikováno: 9. 3. 2026
