Film Dva prokurátoři, přesněji jeho původní knižní podoba, má dlouhou a pohnutou historii; stojí snad za zmínku. Spisovatel a fyzik Georgij Děmidov napsal stejnojmenný román už v roce 1969, ale v totalitním sovětském systému jej samozřejmě nemohl vydat. Byl zatčen roku 1938, v době nejtvrdších stalinských represí. Na základě vykonstruovaných obvinění strávil v gulagu čtrnáct let, po propuštění vložil své těžké životní zážitky do několika knih. Jeho rukopisy vycházející z autentických zkušeností z lágrů dokonce zabavila KGB, knižního vydání svých textů v novém tisíciletí se nedožil.
Ukrajinský režisér Sergej Loznica, který se dlouhodobě aktivně zajímá o dějiny, zvláště o historii bezpráví v Sovětském svazu, se s románem Dva prokurátoři seznámil kolem roku 2010 a byl jím zaujat. Jak se posléze vyjádřil – „příběh ve mně zůstal“. Próza je tematicky i myšlenkově blízká Loznicově tvorbě. Ve svých dokumentech i hraných snímcích se zaměřuje na nedávnou historii, v níž sleduje paralely mezi totalitním Sovětským svazem a současným Ruskem. Proto si vybral pro svůj aktuální film Děmidovův román.
Příběh Dvou prokurátorů není složitý. Odehrává se v roce 1937, kdy v Sovětském svazu probíhaly zvlášť masivní politické represe, které postihly statisíce nevinných občanů. Jsou zatýkáni, brutálně vyslýcháni v nelidských podmínkách ponurých věznic, odsuzováni k smrti či dlouholetým trestům. Mnozí vkládají poslední zoufalou naději do naléhavých dopisů adresovaných vyšším orgánům, často přímo Stalinovi. Jejich stížnosti však vězeňská správa likviduje. Z jedné oblastní věznice přesto pronikne ven moták psaný krví a dostane se k mladému prokurátorovi. Pisatel, politický vězeň, si stěžuje na neoprávněné zatčení a kruté vyšetřovací metody a žádá o setkání s prokurátorem.
Čerstvý absolvent právnické fakulty Korněv považuje za svou povinnost právníka a sovětského občana dbalého zákonů prověřit stížnost a setkat se s vězněm. Velitelé věznice mu v tom chtějí všemožně zabránit, dokonce předstírají nakažlivou epidemii v objektu. Neústupný Korněv však trvá na svém a na právech vězně a nakonec si vynutí setkání. V omšelé cele, kde se zamyká i kavalec, aby se na něm nedalo ležet ve dne, najde zmučeného, těžce poraněného starého muže – také právníka, kterého si pamatuje z přednášek. Stařec ho informuje o situaci politických vězňů, o tom, jak ho nutili k přiznání neexistujících zločinů. Po šokujícím setkání hodlá mladý právník podat zprávu o zjevném bezpráví generálnímu prokurátorovi. Vydává se na beznadějnou misi do Moskvy.
Děj filmu plyne zvolna, kamera pečlivě zaznamenává depresivní šerosvit chodeb, dlouze ulpívá na výmluvných detailech. Podstatná část se odehrává v ponuré věznici, v nekonečných chodbách, na schodištích, u zamřížovaných vchodů, v celách. Zní řinčení klíčů, cvakot otvíraných zámků, dunění těžkých bagančat vězeňských stráží. Zachmuřené tváře uniformovaných mužů nenechávají na pochybách, že jsou na svém místě nejen jako dozorci, ale hlavně trýznitelé vězňů.
Jedním z fenoménů tísnivé atmosféry je čekání. Čeká se všude, někdy celý den. Na souhlas s návštěvou vězně, na přijetí u generálního prokurátora, Je to metoda, jak mocní hned zpočátku chtějí udolat příliš agilního mladíka. Všechno to – zvuky, dlouhé pochody po chodbách či stoupání po schodištích, hledání správných dveří, na něž je třeba zaklepat, posedávání v čekárnách – zvyšuje napětí těchto i příštích okamžiků. Přitom se většinou nic zvlášť dramatického neděje; úzkost je ukryta v chůzi, v pohledu, ve výrazu tváře a pohybu úst, v krátkých větách dialogů. Nebo v písni. Loznica často pracuje s obrazem dokumentaristicky, s mrazivou věcností, která však vzbuzuje o to větší úzkost. Dokáže vybudovat silně emocionální scénu bez vnějších citových příznaků. Když Korněvovův spolupasažér najednou zanotuje optimistickou písničku o slunečném ránu, s určitostí vnímáme, že je všechno špatně…
Dva prokurátoři jsou jedním z nejpůsobivějších filmů ukrajinského tvůrce; patří k vrcholům jeho dosavadní tvorby, k nimž dospěl důsledným mapováním (nejen) nedávné sovětské minulosti, ale i žhavě současných témat, např. v dokumentu Majdan o proslulých kyjevských demonstracích Ukrajinců za demokracii. Má za sebou skvělé politické dokumenty (Stalinův státní pohřeb, Kyjevský proces aj.) i pozoruhodné hrané snímky.
Mrazivě minimalistické drama o temné sovětské historii třicátých let minulého století vzniklo v široké koprodukci řady zemí (Francie, Německo, Nizozemsko, Ukrajina aj.). Je hrozivě přesvědčivé, i pokud jde o přesahy směrem k situaci v současném Rusku. Naplnil tak i záměr režiséra, který o svém snímku řekl: „V zemi, kde byly desítky milionů lidí vysídleny nebo prošly gulagem a desítky milionů zahynuly v táborech, umrzly hlady nebo jednoduše zemřely v důsledku nesnesitelných životních podmínek, žije duch těchto tragických událostí téměř v každé rodině a jako společnost nás pronásleduje dodnes… Bohužel tato témata zůstanou aktuální tak dlouho, dokud budou kdekoliv na světě u moci totalitní režimy. Proto se domnívám, že velké čistky třicátých let je stále nutné studovat a znovu o nich přemýšlet. Žádná z existujících společností, bez ohledu na to, jak je vyspělá a demokratická, není imunní vůči autoritářství a diktatuře. Historie se opakuje. Časy se mění, okolnosti se mění a technologie se vyvíjejí, ale výsledek je vždy tragický.“
Foto Aerofilms
publikováno: 9. 3. 2026