V demokratické společnosti nelze nikomu vyčítat, pojímá-li politiku do jisté míry jako divadlo. Konec konců jsme zemí, která po pádu totality zvolila do prezidentského úřadu hned třikrát po sobě mistra absurdního dramatu Václava Havla. On sám pohlížel na politiku jako na svého druhu divadlo. A tu a tam k němu přispěl dramatickou vsuvkou, dialogem či alespoň monologem. Havlovy intervence obvykle odrážely jistou hloubku jeho vlastní nebo společenské reflexe. V tom se snad nejvíce lišily od politických „představení“ na dnes nekonečném počtu paralelně existujících „divadelních scén“. A to ať na televizních obrazovkách, nebo na digitálních platformách. Přístup na ně a návštěva nevyžadují prakticky žádnou námahu. Stačí jedno kliknutí. Stejně tak politici v roli výkonných umělců potřebují jen velmi malé úsilí, aby zaujali publikum pouhým bonmotem v jednoduchém skeči. Nebo jen divadelní proprietou.
Myslím, že právě do takového kontextu je dobré zařadit výtisk Rudého práva v rukou předáka Motoristů sobě Petra Macinky při nedávném projevu prezidenta Pavla v Poslanecké sněmovně. Poptávají-li voliči od svých zvolených zástupců smysl pro fair play, poctivost, důslednost a integritu, měli by teď (včetně voličů Motoristů sobě) očekávat, že jak čas plyne, objeví se v rukou Petra Macinky v přímém přenosu další propriety. Pro případný projev svého stranického a ministerského kolegy Oty Klempíře může si pro kamery připravit kopii Klempířova osobního svazku z dob, kdy ministr kultury spolupracoval s STB. Jako dekorace k vystoupení premiéra Babiše posloužit by mohly písemné instrukce Státní bezpečnosti pro spolupráci s agenty podniků zahraničního obchodu. Počet permutací tyátru v Poslanecké sněmovně (a nutných propriet) může být vlastně nekonečný.
Snad i proto se sluší (a je společensky odpovědné) upozornit na nástrahy trendu, kdy politickou substanci nahrazuje poněkud levná show pro stranické fankluby. A připomenout úskalí, kdy samoúčelná prezentace před televizními kamerami či na internetu plní stejný cíl jako kdysi na režimní zakázku natáčené televizní seriály: normalizovat svou přítomností „na očích“ v myslích publika politiku v některých projevech absurdní, svého druhu extrémní a z hlediska společenské hygieny dokonce i nebezpečnou.
Jak dokládají sociologické studie, zacházení s politikou jako s výkonným uměním (konkrétní akt či projev je hlavně spektáklem k upoutání pozornosti a vyvolání emocí) podrývá důvěru v demokratické instituce a nahlodává společenskou soudržnost. „Jde o trend, při kterém ,scéna‘ jako taková dostává přednost před ,státotvorností‘. A seriózní vládnutí transformuje v nebezpečnou formu zábavy,“ upozorňují sociologové citovanína internetu.
Divadelní grimasy, levné herecké gagy či celá teatrální vystoupení navíc obvykle maskují politickou mělkost či rovnou prázdnotu. Politické skeče a stand-upy neusilují o důvěru voliče, nesoupeří s konkurencí hloubkou či přesvědčivostí myšlenky, nebo dokonce konceptu. Usilují o krátkodobou pozornost a snad i o jistý druhu pokleslé líbivosti v naději, že ji promění ve veřejnou oblibu. Bude-li takový trend pokračovat, stane se internetové influencerství nutnou průpravou pro politickou kariéru. Stranické primárky nahradí počty sledujících na internetových platformách.
Posun politiky k „výkonnému umění“ skrývá nesčetné další nástrahy. Experti upozorňují na erozi či rovnou subverzi demokratických norem. Nahlížení na politický krok jako na pouhé „divadélko“ snižuje samo o sobě jeho důležitost. Nebezpečné, autoritářské, oportunisticky proměnlivé chování bývá omlouváno jako „umění“ či jako „autentická rebelie“. Sekundové střihy na digitálních platformách suplují trpělivou, komplexní a odpovědnou tvorbu politiky jako metody správy věcí veřejných. Politika transformovaná v performing arts prohlubuje polarizaci společnosti, hra na city nahrazuje odpovědný dialog, eliminuje schopnost pozorně naslouchat a snadno dělí společnost na „oni a my“. Permanentní teatrálnost boří realitu a spoluvytváří postpravdivé prostředí, ve kterém se divadlo samo stává realitou brzdící či znemožňující racionální debatu.
Z pasti politiky projektované veřejnosti jako jedna dlouhá, nepřetržitá a zábavná reality show či jako nekonečná série divadelních výkonů na digitálních platformách neexistují žádné zaručené zkratky. Při pohledu zvenčí zdají se být odolnější demokracie, které nemají potíž umístit na piedestal společně sdílených hodnot nehranou úctu a respekt ke vzdělání. A samotný vzdělávací systém prolnou kritickou analýzou jako základní poznávací metodou, založenou navíc na hloubce, otevřenosti a toleranci. A zcela jistě i schopnosti soustředění.
publikováno: 9. 3. 2026