V dokumentu Pavla Talankina dánsko-české koprodukce „Pan Nikdo proti Putinovi“ (2025), který má reálnou šanci v bojích o ceny Akademie, můžeme zahlédnout archetypální příběh „exulanta“. Člověka, který navzdory všemu a všem ve svém okolí se rozhodne vzdorovat názorové hegemonii státu, v němž žije, a absolutistickým silám, které tento stát formují.
Jen kolik takových jedinců v historii, i té nedávné, bylo, jak dobrodružné byly jejich cesty ke svobodě! Jedná se každopádně o velmi cenný dokument srovnatelný se svědectvími například Niny Špitálníkové o životě v Severní Koreji a navíc, jak se zdá, se šťastným koncem v jistém smyslu, tedy zejména pro osobní a fyzický život autora. Nemůžeme říct, že učitel základní školy a dokumentarista v jednom Pavel „Paša“ Talankin je už od základu hotový filmař, který by se vyjadřoval suverénním jazykem filmového média, v jeho dokumentu najdeme mnoho míst, které by si jistě zasloužily důkladnější či propracovanější zpracování. Ale možná právě pro tyto „amatérské“ chyby je jeho dokument ještě půvabnější, zavádí nás do intimity životů mladých lidí zapadlého maloměsta Karabaš uprostřed továrních komplexů na zpracování měděné rudy, které zamořují okolí.
Je to jako výlet do naší vlastní minulosti, divák mé generace se může otřást nejen při pohledu na zubožená komunistická sídliště v dokumentu, ale i při poslechu ruských budovatelských písní, které byl nucen ve škole také zpívat. Není možné říct, že by mě ten dokument nějak šokoval, protože to, co zobrazuje, moje generace a generace starších v našich končinách jednou prožívala v nějaké podobě také, samozřejmě ne v souvislosti přímo s válečným konfliktem. To, co šokuje, je archetypálnost dané situace v souvislosti s rokem vzniku: 2025, tedy již delší řádku let nové tisíciletí, které mělo šanci být jiné než krvavé století dvacáté: méně válek, strádání, obětí a více míru, prosperity, svobody, rovnosti, bratrství mezi národy. O to více archetypální, protože Pavel Talankin není ojedinělým případem disidenta na útěku, vzpomeňme na Roberta Saviana, který je nucen se již několik desetiletí skrývat, nebo na Juliana Assange, který pro svá odhalení v kauze Wikileaks trpí ve vězení, nebo konečně Edwarda Snowdena, jehož cesta z USA do Ruska si s dramatičností cesty Pavla Talankina v ničem nezadá.
Naopak, posledně jmenovaný nás může velmi inspirovat srovnáním v dokumentu Laury Poitras „Citizenfour: Občan Snowden“ z roku 2014, svým příběhem, který nám umožňuje zahlédnout dynamiku sil i v opačné části světa, kde bychom to možná nejméně čekali. Kdo by si pomyslel, že americký inženýr těsně před odhalením uteče, bude se nějakou dobu skrývat na moskevském letišti Šeremeťjevo a nakonec zakotví v Rusku pod ochranou daného státu… Edward Snowden se proslavil větou ze své knihy Nesmazatelné záznamy: „Nakonec říkat, že vám na soukromí nezáleží, protože nemáte co skrývat, se neliší od tvrzení, že vám na svobodě projevu nezáleží, protože nemáte co říct.“
Ale vraťme se k Pavlu Talankinovi: snad nejvýznamnější části jeho dokumentu jsou obrazy prolomené intimity, kdy státní moc se nesmazatelně a osudově zarývá do životů mladé generace; kdy státní propaganda vymývá mozky svým lidem dlouhodobě a dokonale tak, že disent je radikálně omezen na osoby „na okraji společnosti“ jako je Pavel Talankin. Pomalé nebo prakticky ztichlé záběry, ze kterých mrazí: radikální kontrasty něčeho, co důvěrně známe pospojované se světem naprosto odcizeným, vzdáleným v čase a prostoru.
Diváka jímá soucit, soustrast, spolu prožívání a vlastně i lítost, nelze se ubránit dojetí například za situace, kdy potemnělá obrazovka přenáší pouze zvuky a hlasy z pohřbu mladého ruského vojáka, který padl na ukrajinské frontě. Pavel Talankin nakonec asi svého Oscara získá. Na nás bude nezapomínat a disidentům všeho druhu na celém světě a jdoucím z a do různých stran pomáhat: jsou našimi okny k občanské společnosti, ke svobodě, demokracii, ke zdravé kritičnosti, ke skutečným lidským právům, bez kterých nelze žít smysluplný a naplněný život.
publikováno: 15. 3. 2026
