V lednu tomu bylo už čtvrtstoletí, co zemřel americký básník Gregory Corso, jeden z nejvýraznějších představitelů beat generation. Čeští čtenáři mohou znát jeho originální a hravou poezii z překladů Jana Zábrany ještě z dob před rokem 1989, kdy vycházela hojně v časopisech a antologiích. Jeho samostatná kniha Mokré moře se tu dočkala dokonce tří vydání. Jedinou Corsovu bláznivě surreálnou prózu American Express vydala olomoucká Votobia v překladu Tomáše Zábranského a Davida Záleského roku 1998 i s jeho ilustracemi. Shodou okolností mu v době jeho smrti v nakladatelství MAŤA v edici Nevstoupíš jednou vyšel výbor Jak neumírat. Stejná známá firma vydala ve stejné edici na podzim Corsovu poslední řadovou sbírku poezie Zlatá tečka s podtitulem Poslední básně 1997–2000, opět s půvabně naivistickými kresbičkami autora. Překladu se ujal Luboš Snížek, náš přední specialista na beatniky, který se podílel i na předešlém Corsově titulu. Původní americkou edici knihy připravili básníkovi přátelé Raymond Foye spolu s Georgem Scrivanim a světlo světa spatřila teprve před šesti lety. Proč to trvalo tak dlouho, to se čtenář dozví z obsáhlého Foyova úvodu a z dvoustránkové ediční poznámky obou editorů.
Stručně řečeno poslední léta Gregoryho Corsa nestála za nic. Závislost na heroinu si po čtyřiceti letech vybrala svou daň a básník musel na stará kolena na odvykačku a metadonovou terapii, což ostatně reflektuje i ve svých textech. Pochopitelně byl dávno rozvedený a žil bez rodiny, nikoli však ve svém bytě (žádný totiž neměl), ale u svých přátel, manželů Richardsonových, kteří provozovali knihkupectví v newyorské čtvrti Greenwich Avenue. Ti ho mimochodem zachránili před bezdomovectvím. Alespoň v úplně poslední fázi života si díky štědrému dárci mohl dovolit vlastní byt hned vedle svých přátel. A tam také v roce 1997 započal poslední fázi práce na Zlaté tečce. Ten rok byl pro něj přelomový zvláště z toho důvodu, že se odebrali na věčnost dva jeho nejlepší přátelé a beatnické ikony Allen Ginsberg a William Burroughs, již ho kdysi uvedli na literární scénu. To Corsa psychicky zlomilo. Zároveň pochopil, že mu nezbývá moc času, a snažil se dokončit svou poslední knihu, což šlo velmi těžce, vzhledem k jeho neustálému přepisování textů. Než 17. ledna 2001 zemřel na rakovinu prostaty, odkázal rukopis a práva na něj Richardsonovým. O rok později jej však na onen svět následoval i Richardson, zatímco vdova se naivně domnívala, že Corsovu knihu dokáže připravit k vydání sama. Marně se z ní Foye pokoušel rukopis léta vymámit. Získal ho až po její smrti v roce 2020 od dědiců a teprve poté se spolu se Scrivanim pustil do redakční přípravy Corsovy básnické závěti. A jaká tedy vlastně je?
Co se týká veselých a hravých klauniád s typicky corsovským rukopisem, jaké ho proslavily hlavně v padesátých a šedesátých letech, těch je tu jen hrstka, že bys je na prstech jedné ruky spočítal. Mezi ně patří hlavně „Tučňáci a medvědi…“, „Tenhle mozek před půlstoletím…“ a ještě asi tak dva tři kousky. Tím se ovšem klaun Gregory definitivně loučí. V doslovu ke staršímu výboru Jak neumírat píše l. bosch, že Corso „místo bolestínského ohlížení se za minulým životem jde raději do kina“ a na důkaz toho cituje jednu z jeho tehdy posledních básní. Jenže v té době Corsovi táhlo teprve na padesát. V Poslední tečce o dvacet let později už tomu tak bohužel není. Paradoxně se jedná hlavně o to „bolestínské ohlížení za minulým životem“. To nemá být v žádném případě výtka, pouze konstatování.
Sbírka v podstatě začíná elegií za Allena Ginsberga, která je zčásti jemně odlehčenou variací na Catullovu báseň Mému bratru. Ostatně Corsova záliba v antice prostupuje většinou sbírky. Dominujícím leitmotivem je ovšem oplakávání mrtvých přátel a stesky na vlastní stáří, fyzické chátrání a duševní chandru, tak jako třeba v básni s všeříkajícím názvem Děsivě ztracený v přítomnosti… V ní mimo jiné reflektuje, jak se poprvé setkal se svou matkou, jejíž nepřítomnost v životě ho evidentně ovlivnila. Jemu bylo 67 a jí 84. Po Corsově narození utekla od manžela, který byl násilnický typ a malého Gregoryho umístil k pěstounům. Ani ti nebyli žádní lidumilové, a tak budoucí básník vystřídal v dětství hned šest rodin. Po návratu k otci v jedenácti letech se zapletl do party zlodějů, následovala polepšovna, po propuštění další lumpárny a záhy na to tři roky v base natvrdo. Jeho shledání s matkou, kterou celý život neviděl, bylo tedy rozpačité. Přesto se k tomu vrací ještě v básni A když naposled řečeno bylo…: „Žil jsem sám většinu života / a ačkoliv ona byla mou matkou / naše krev si byla cizí.“
O mnoho lépe nedopadlo ani jeho poslední setkání s krutým otcem, jak popisuje v básni Milý zbožný dr. Lukáši…: „Neměl jsem tušení, že má Alzheimera; neviděl jsem ho / přes deset let; je mu 86; bydlí v San Antoniu v Texasu – on / a můj mladší brácha mě přijeli navštívit – Nemohli ho nechat / samotného; můj brácha se o něj staral; bylo to strašné; pomáhal / jsem utírat zadek zrůdě, která skoro zabila mou 16letou / mámu; zdrhla, nechala ho, i mě, navěky – Nechtěl jsem / jeho smrt, nenaplněnou v životě, mít na svědomí!“ Přesto věnoval otci rovněž báseň s výmluvným názvem Den, kdy umřel můj táta. Tolik tedy k neutěšeným rodinným poměrům nešťastného básníka. Dalším signifikantním textem sbírky je Kapitán šel právě ke dnu…, v němž jsme svědky potopení lodi i s posádkou. V jejích členech oplakává Corso všechny beatniky, již ho předešli na věčnost, tedy Kerouaca, Hunckeho, Ginsberga a Burroughse, jak se dozvíme z připojených vysvětlivek. Plavčíkem na budoucím vraku je i sám Corso: „Povýšil jsem a na mé místo přišel další plavčík / Byl stálým společníkem radisty – / My dva jsme ti, co zbyli / a loď se potápí – “. Tím dalším plavčíkem měl být Ginsbergův partner Peter Orlovsky, jenž přežil Corsa o devět let.
Někdy však Corso svůj úděl budoucího nebožtíka bere i líp. Například jako v básni Řekni, až se můj čas završí…, když se vidí v dávno zaniklé legendární londýnské taverně U mořské panny, kde se v alžbětinské éře scházeli poetové John Donne, Ben Johnson a možná prý i William Shakespeare. Corso si tam však dává dostaveníčko s Joycem, Miltonem, Audenem a s autorem legendární knihy Stébla trávy, přičemž ten má zřejmě pifku na Edgara Allana: „Vešel hřmotný, šťastný Whitman / a do ucha mi zašeptal „Sem tě dostal můj hlas. / Toho sráče Poea málem kleplo, říkám ti.““ Nutno podotknout, že „sráče Poea“ měl Corso jistě rád, jinak by ho na mile švihlých ilustracích neztvárnil hned třikrát. Navíc mu věnoval samostatnou báseň Hlava – skloněná jako býk, jež pojednává o Corsově návštěvě Poeova hrobu a je až dojemná.
Nadějné bývají začátky, krásné prostředky a smutné konce. Všechno je jednou poprvé, ale taky naposled. V případě básníka Gregoryho Corsa tomu nebylo jinak. Je celkem logické, že osamělý nemocný stařec nad hrobem nebude psát žoviální básně jako bujarý mladík. Empatičtí čtenáři a dlouhodobí příznivci jeho tvorby to jistě pochopí a odpustí mu, že si ve své poetické závěti dovolil změnit styl. Odpustí mu, že vyměnil svůj typický rudý klaunský nos za Zlatou tečku. Potlesk si zaslouží i tak.
Autor: Gregory Corso
Titul: Zlatá tečka – Poslední básně 1997–2000
Překlad: Luboš Snížek
Ilustrace: Gregory Corso
Nakladatelství: Maťa
Rok vydání: 2024
Počet stran: 216
Ukázka z knihy Zlatá tečka Gregoryho Corsa
Tučňáci a medvědi…
Tučňáci a medvědi ať mi klidně ušáky potrhaj
s tuleni ať se válí v posteli jak úhoři v sudu nafty
Jestli začne kosa, v plechovkách sníh povařte a zapějte Haj-hou!
Jestli ti na iglú eskymáci zaklepou
řekni jim, vemte si svůj tuleního masa smrad a padejte –
Já nestojím o ty arktický sračky; co s pastmi lovců kožešin
a soboly bez tlapek, který si kvůli svobodě uhryžou
…hnus, a ten můj rozbordelenej srub
Nikdy mě nenapadlo vstát a poklidit;
to je ale binec! tulení kůže, krvavý zuby
ledních medvědů hromada, dokud z nich nenaděláme korále;
ale jak, musím vyvrtat díry do zubů;
nemám vrták! Měl jsem zůstat doma;
dobrý ale je: Nechce se mi umřít –
Staří lidé mi vždycky říkali…
Staří lidé mi vždycky říkali:
Hlavně zdravíčko –
Ze dne na den se mi staly dvě věci:
Puberťáci mi začali říkat „fotr“
a přes noc mi zbělely vlasy –
Když jsem byl u nevlastních rodičů, říkali mi:
„Pámbu s náma a zlý pryč“; „Ztracený případ“;
„Měl jsem tě spláchnout do záchodu“ –
publikováno: 23. 3. 2026