Většina přátel, s nimiž jsem po premiéře nového dokumentu Olgy Sommerové v úterý 17. března ve 21 hodin na ČT2 – o probouzení nových řešení letitého problému nejenom české občanské společnosti, jakým je péče o nevyléčitelně nemocné děti – považuje její film za přelomový, postihující v nemožnostech státu řešit systémově a v úplnosti její možná nová, radikálně inovativní řešení. Nebojme se použít starších slov: Rodinám, které své životem znevýhodněné děti s vrozenými nebo získanými nemocemi milují nade vše, vycházejí vstříc dobrodinci, mecenáši. Pro věcněji uvažující: filantropové, altruisté.
Od prvních krajinných impresí velkých celků korun listnáčů košířského lesoparku dostávají se vzápětí ke slovu lékaři motolské nemocnice a vznikajícího hospice pro vážně nemocné děti naproti – v usedlosti Cibulka manželů Kataríny a Ondřeje Vlčkových. Do projektu budovaného pobytového domova vložili v Česku neuvěřitelnou jednu a půl miliardu korun. A člověka hned napadá rozdíl mezi životními sny nejbohatších Čechů při jejich rozdílných záměrech; v rozpětí od neuvěřitelně nezištné pomoci bližním až po žití na jejich úkor.
Ruina zvaná Cibulka
Sommerová dává slovo nejprve týmu onkologického oddělení motolské nemocnice: Lucii Hrdličkové, Josefu Mališovi, Tereze Doušové a Gražině Kokešové, kteří přes údolí vyhlížejí z oken velký dosah příští spolupráce s Nadací rodiny Vlčkových, jejichž hospic má být dokončen už v letošním roce.
Cibulka je místem téměř pohádkově zakletým. Pokoušel se ji kdysi na začátku 19. století zvelebit český šlechtic Leopold Leonard Raymund hrabě z Thun-Hohensteinu, biskup diecéze pasovské. Proto mu patřil i titul kníže. Po sporech o rozdělení Pasovska mezi Toskánsko a Bavorsko ve víru napoleonských válek vrátil se kníže do Čech na Cibulku. Vypiplal areál s romantickými stavbičkami a soškami – od první rozhledny v Čechách, čínského pavilonu, Dantova pekla až po Jupitera, Dianu a Škrtiče. Po jeho smrti to místo pustlo a v jeho novodobých dějinách proslulo jen zásahem po zuby ozbrojené pohotovostní policejní jednotky proti „narušitelům našeho rozviklaného demokratického státu“ – zcela mírumilovným skvoterům.
Hlavní slovo ve filmu mají ale děti, jež jsou odkázané na mimořádnou péči, a také rodiče dětí, které už nežijí. Vyjevují se obrazy velké lásky, a velké bolesti, jak je přináší život v podobných zařízeních, jakým bude Cibulka, a nebo už od roku 2024 je třeba Domov pro Julii v Brně na Kociánce. To je ale jiný příběh. Společenský status takových rodin je v České republice dosud často nedoceňován, někdy i znevažován. Režisérka Olga Sommerová v rozhovoru s Renatou Kalenskou pro Deník N přiznala, že většina jejích filmů se snaží být o hrdinech a o hrdinství, a jím jsou i příběhy tlumočené s velkým citem pro křehkost faktů, a hlavně bez stop citového vydírání diváků. – Věcně a přesně.
Dokument – apel
Celek je velkou výzvou na větší pozornost, jakou by stát měl věnovat paliativní medicíně, jejímž cílem není jen pouhá zdravotní péče o pacienty, nýbrž i starost o zachování co největší kvality života, zmirňování bolesti vyplývající z nemocí; snaha zachovat dětem lidskou důstojnost až do posledních chvil na světě. A také pomoc jeho blízkým v těžkých, psychicky a fyzicky náročných životních situacích. Hospic, jakým bude Cibulka v Praze, a už je Julie v Brně, jsou prvními, i když za jinými evropskými zeměmi poněkud opožděnými vlaštovkami opravdu světlejší budoucnosti této medicínské disciplíny.
Některé příběhy, které Sommerová tlumočí, jsou velice silné. Pro mne snad nejvíc ten, který k nebi vynáší samotná pacientka, osmnáctiletá Natálie Hanková. Nádor v břiše ji poškodil plíce, s transplantovanými žila devět let, a po opakovaném přenosu dalšího dýchacího organu už ví, že situace se ve zkrácené lhůtě bude opakovat. Její imunitní systém nepřijme ani plíce další. Blíží se konec. Natálka se raduje z každého pěkného okamžiku, sní o budoucnosti. S péčí zkušené Terezy Doušové řeší každodenní problémy i radosti, o své chorobě i o smrti vypravuje vyrovnaně, klidně. – Umřela měsíc po skončení natáčení.
Manželé Vlčkovi si usmysleli jít příkladem. Na otázku, jak se dá dosáhnout velkých cílů, odpovídají, že cesta k nim vede jen s odhodláním ukládat si velké úkoly, nespokojit se s průměrností, pracovat zásadně na světové úrovní. Svět nejenom věčně dohánět, ale srovnat se s ním. Tým jejich nadace tvoří osmnáct mladých, nanejvýš o něco starších pracovníků naučených nebrat svou činnost jako zaměstnání, nýbrž jako poslání. Vím, že se to tak píše. Film je ale průkaznější médium, a způsob, jak lidé z Nadace Vlčkových o práci týmu mluví, prozrazuje odhodlání. Výsledkem je důvěryhodnost.
Změní se systém péče?
Režisérka znovu ukázala, že než k faktografii má její tvorba žánrově blíž k filmovému eseji. Tématu předkládanému v dokumentu Nech plakat jen polovinu srdce se nevěnuje poprvé. Již v roce 2003 přiblížila v Cestě domů první český mobilní hospic pečující o lidi na konci života. O čtyři léta později nechala do kamery v dokumentu Přežili jsme svoje děti poprvé vypovídat rodiče o největší bolesti, jaká může člověka potkat – o ztrátách dětí. Daleko od rodičovského stromu (Olga Sommerová, Jan Špáta) nepadla ani dcera Olga Malířová. Jako ouverturu k novému filmu maminky představila na ČT2 o týden dřív Nezlomné, samoživitelky pečující o těžce postižené potomky a peroucí se s velkou nepřízní státu, neuznávající ho úplně plnohodnotnost takového pracovního úvazku.
Také filmu Nech plakat jen polovinu srdce vdechla Olga Sommerová nezkrotné osobní buřičství. Její doteky s realitou vedou vždy k prosvětleni cíle, kterým ve státě s pokulhávající morálkou umí i burcovat svědomí proti přetrvávající kořistnosti politiků, jež výtah k moci přivedl v mnoha případech jen k vlastnímu prospěchu. Nemusí takové myšlenky sdělovat jen sama. Tlumočí je s velkým společenstvím osobností, jejichž portréty mistrovsky vykresluje. Už jich natočila na stopětadvacet.
Posláním toho zatím posledního je výzva ke změně systému péče o tyto nemocné. Aby rozhodovací orgány spolu komunikovaly a dokázaly spojit zdravotní, sociální a školské složky. Namísto vymýšlení, tvářícího se často jako „objevování“ – ale již dávno objeveného, a namísto vyhrůžek rušením kupříkladu „neziskovek“, z nichž každá dobrá musí být odborná, a zároveň politická, ne že ne. A aby si politici uvědomili, že zapotřebí budou desítky organizací, které se budou moderní paliativní péči věnovat. A budou státem podporovány, ne destruovány.
Nech plakat jen polovinu srdce už najdete také v i-vysílání ČT, a pokud dáváte přednost osobnímu zážitku, vyšlápněte si na Cibulku sami. Areál roste do krásy, a zpátky můžete i s dětmi do Prahy jet dokonce vláčkem ze zastávky Stodůlky ve zmíněném lesoparku. Na jaře je v něm krásně zeleno, v létě osvěží každého příjemný chládek listnáčů, a s podzimem je to místo plné žampiónů… Už věřím, že donedávna opuštěné místo prosvětlí zásluhou manželů Vlčkových život i dětem, které to nemají lehké, jsou ale s námi rády na světě.
publikováno: 23. 3. 2026