„Tu pyramidu máš na každý jednodolarovce, proto ´sem tam musel jet, aby to bylo všem jasný. Dole je Buddha, to je první probuzenej, a druhej dole, to je Ježíš, druhej probuzenej, no a na vrcholu stojim já, já ´sem to Boží voko, Vincent Venera. Vincent, to je jasný, to znamená Slunce, jako Vincent van Gogh, kterej maloval slunečnice. No a Venera, to je Venuše, a to je Láska, tak z toho přece musí bejt každýmu jasný, že já ´sem ten třetí probuzenej,“ dozvíme se od hlavního hrdiny hned v úvodu knihy Tak pravil svatý Vincent, jejímž autorem je Pablo de Sax neboli Pavel Veselý, v českém undergroundu známá postava od počátku osmdesátých let minulého století, filmař, fotograf, ilustrátor, spisovatel a zakladatel občanského sdružení Domácí umění, reflektující bizarní amatérské artefakty z doby socialismu ve stylu urob si sám. Nicméně reálnou dosud žijící postavou, která k nám skrze knihu promlouvá, je Vincent Venera, ročník 1958, frontman noise hardcorové kapely Svatý Vincent, světec, malíř, myslitel, básník, umělec a především invalidní důchodce s papíry nejen na hlavu, který od dob skomírající totality do počátku demokracie v Československu zamotal kdekomu šišku svým charismaticky neopakovatelným projevem.
Mohl za to právě de Sax, jenž v letech 1983 až 1985 zapisoval originální hlášky důchodce svatého, z nichž pak sestavil legendární knihu výroků Tak pravil Vincent. Pokud nebudeme počítat samizdatovou edici, pak prvního oficiálního vydání z nakladatelství Inverze v roce 1990 se prodalo na 40 tisíc výtisků! Dámy a pánové, kdo tohle dneska má? Od těch dávných dob se čtenářský vkus bohužel z gruntu změnil a vlastně i celá společnost, takže je třeba vyjádřit pochvalu poměrně novému pražskému nakladatelství OKRAJ, jež se vrátilo ke kultovnímu titulu a před Vánoci jej vydalo znovu, přičemž k tomu ještě přidalo druhý díl, jenž je předmětem této recenze.
Úvod knihy tvoří pětadvacet stran přepisu jednoho dlouhého proslovu svatého Vincenta z osmdesátých let, který čtenáře bez milosti uvrhne nejprve v údiv, poté v nadšení až nezměrné veselí, aby nakonec došel k závěru, že být paranoidním schizofrenikem a Bohem zároveň je vlastně docela zodpovědná funkce, v níž se však nelze nedopustit přehmatů, jež mají vliv na zvýšenou úmrtnost lidstva: „A teď to všechno řídím já z mýho bytu. Já mám ze svýho vokna po celým bytě napnutou takovou síť, takovou pavučinu, protože já ´sem ten pavouk, kterej sedí uprostřed na tý nule, a když se mi zachce, tak zabrnkám na vlákno, a někde je pak třeba zemětřesení nebo vybuchne sopka nebo se někde vylodí moje armáda.“ Nutno podotknout, že Zeměkouli řídil světec z bytu v Trojické ulici číslo popisné 1 v pražském Podskalí, kde dlouho bydlel se svou matkou, případně z kavárny Slavie, kde uděloval audience svým přátelům a lidu obecnému.
Prostředek knihy tvoří protokoly tří výslechů Venery StB, jež absolutně netušila, co si s ním má počít. Vincent totiž pochází z rodiny prvorepublikové smetánky a sběratelů umění. Ve škole mu to moc nešlo, pak přišly pokusy něčemu se vyučit a někde pracovat. Nakonec zakotvil jako uklízeč v advokátní kanceláři na Malé Straně, kde se seznámil s Egonem Bondym, s nímž pak vedl rádoby filosofické disputace v již zaniklé Malostranské kavárně, jak je možné se přesvědčit ve filmu My žijeme v Praze (s Pablem de Sax jej roku 1985 natočil Tomáš Mazal, jenž je také autorem jedné z předmluv knihy). Jenže v osmnácti letech mu lékaři našli v noze rakovinu. Po šesti operacích dostal invalidní důchod, odtud tedy jeho přezdívka důchodce svatý. Ale proč se vlastně Vincent dostal do hledáčku Státní tajné bezpečnosti? Inu, ve svých dvaadvaceti letech se vydal se zájezdem na socialistickou Kubu, jenže při mezipřistání v Kanadě vystoupil z letadla a zažádal o politický azyl. Po tříměsíčním zevlování v zemi javorového listu překročil ilegálně hranice do USA, kde žil celkem rok v různých chudinských čtvrtích, blázincích a věznicích, než byl deportován zpět do Československa. O týden později se z USA vrátil i zlatý poklad, který byl republice ukraden nacisty. Později se ocitl v rukou amerických spojenců, ovšem po komunistickém převratu byl jeho návrat do vlasti odložen na neurčito. Pročítat výslechy příslušníků StB, již hltají Vincentovy fantasmagorické řeči o tom, kterak ovládá pomocí UFO amerického prezidenta Reagana a jak zařídil repatriaci zlata do ČSSR, působí jako čiré DADA!
Knihu dále doplňují dvě interview s Vincentem z let 1988 a 1989 pro francouzský magazín Blanche a jeho stručný životopis, aby si neznalý čtenář udělal alespoň povšechnou představu, kde se vlastně vzal a kdo to tedy vůbec je ten Vincent Venera. Na úplný závěr je připojeno několik básní z Vincentovy sbírky poezie Absolutní cesta, která vyšla v roce 1990 v Rocknovinách (je škoda, že zde tato útlá brožurka není otištěna celá, skalní fanoušci ji však najdou v Národní knihovně). Ten rok uzřel světlo světa i ultratvrdý debut kapely Svatý Vincent, o rok později druhé a poslední album Tančete na hrobech!, jež bylo orientováno více do elektroniky. Kapela poté utlumila činnost a Vincent se věnoval hlavně malování, přičemž se opět přihlásily zdravotní problémy. Později přišel o pravou nohu a stáhl se z veřejnosti. Nyní dožívá v jistém zaopatřovacím ústavu mimo Prahu, kde se stále věnuje tvorbě abstraktních obrazů. Ty také knihu doplňují společně s fotkami, na nichž je zachycena světcova obří postava v rozpuku mládí s hlavou holou jako koleno. Ke křtu knihy, vlastně jejímu vysvěcení, došlo v kině Ponrepo, kde byly malby vystaveny a zároveň zde bylo promítnuto několik undergroundových filmů Pavla Veselého, jenž celý večer uváděl. A mně nyní nezbývá nic jiného, než se pomodlit za to, aby se kniha dobře prodávala, a sice s malou doxologií na závěr pěkně po venerovsku: „Ve jménu Otce i Syna i důchodce svatého. Amen.“
Pablo de Sax: Tak pravil svatý Vincent. Ilustrace: Pablo de Sax, Vincent Venera. Vydalo nakladatelství OKRAJ MEDIA s.r.o. v roce 2025. Počet stran: 192
Ukázka z knihy (Záznam z výslechu Vincenta Venery ze spisu StB 17. 5. 1982)
Otázka: Jak to souviselo?
Odpověď: Všechno to souviselo s tím osvícením. Zkoušel jsem tam svou úlohu předáním písemné zprávy o tom, jak to funguje s UFO a bermudským trojuhelníkem, jak to všechno funguje. Einstein už to znal, je v tom i Charles Manson, Hitler, Napoleon, Stalin, potom ten Freud, ten narkoman u nás, Buddha, Mojžíš, Ježíš. Je to osvícení, všichni to měli ve 23 letech, já to taky poznal. Je to něco ohromného.
Otázka: Byla to skutečnost nebo vaše fantazie?
Odpověď: Všechno se takto stalo, když mi oholíte hlavu, tak to všechno uvidíte, ten globus.
Otázka: Jak to, že jste vrátil zlatý poklad ČSSR?
Odpověď: Američani to vrátili.
Otázka: Váš podíl na tom?
Odpověď: To jsem zařídil, na tom mám podíl, potom se Haig setkal s Kosiginem, teď to budou upravovat nějak jinak, lepší je o tom nemluvit. Říkám vám všechno podle pravdy, ale je možná lepší to neznat.
Otázka: Jak jste to provedl v té Kanadě?
Odpověď: Já jsem tam jel s jedním kamarádem a kolem nás už byla taková atmosféra, že on se ve vlaku zbláznil. Museli cestou zastavit, protože on to už neunesl být se mnou, museli ho vysadit. Šel jsem potom pěšky do Vancouveru a tam jsem pozoroval kolem sebe ty záhady bylo tam přistavený nějaký auto, nějaká ženská mě naložila, odvezla k sobě do bytu, vykoupala mě, pak mě odvezla na americký hranice, kde jsem to přešel v noci, prokličkoval, pak mě zadržela americká policie, odvezli mě na emigrační službu, dali mi papíry, povolení k pobytu.
publikováno: 30. 3. 2026
