Bývalá věznice v Uherském Hradišti patří k místům, která v sobě nesou tíhu dějin – a zároveň dlouho zůstávala zvláštně nemluvná. Přestože je spojena s nacistickou okupací i komunistickými represemi, po desetiletí stála mimo běžnou zkušenost města: zavřená, chátrající, jakoby odložená na okraj kolektivní paměti. Dnes se tento stav mění. Nejen díky plánované proměně areálu, pro který se díky jeho budoucímu využití složkami justice nabízí název Areál spravedlnosti a jehož součástí bude i Národní památník Věznice Uherské Hradiště, ale především díky tomu, že se k objektu v posledních letech začala vztahovat veřejnost. A spolu s ní i otázka: co vlastně taková místa znamenají pro naši současnost?
Jednu z odpovědí nabízí Výzkum pro vznik muzea-památníku ve věznici Uherské Hradiště realizovaný formou dotazníkového šetření na podzim 2025. Zapojilo se do něj 529 respondentů různého věku, profesí i vztahu k Uherskému Hradišti, přičemž výrazně převažovali lidé s regionální vazbou. Výzkum byl šířen online i fyzicky a je třeba dodat, že se pravděpodobně více zapojili respondenti s určitým zájmem o téma. Přesto jde o cennou sondu do vnímání tohoto místa veřejností.
Výsledky ukazují poměrně jasný obraz. Věznice je v kolektivní paměti silně spojena s komunistickým bezprávím, utrpením a nespravedlností. Emoce, které s ní lidé spojují, jsou především negativní – smutek, soucit, pocit zla. Zároveň se ale objevuje i něco jiného: zvědavost a potřeba porozumění. Paměť zde tedy nefunguje jako uzavřený archiv. Naopak – je živá, proměnlivá a často velmi osobní. Pro řadu lidí se jejich vztah k místu v čase změnil: od neurčité představy nebo nezájmu k hlubšímu pochopení. Klíčovou roli přitom hraje konkrétní zkušenost – například návštěva věznice, která dokáže abstraktní dějiny proměnit v něco fyzicky a emocionálně přítomného.
Zajímavé je sledovat i to, odkud se tato paměť bere. Nejen ze školy nebo médií, ale velmi často z rodiny a blízkého okolí. Takzvané „malé dějiny“ – fragmentární vzpomínky, osobní příběhy, drobné narativy – tu doplňují velké historické vyprávění a dávají mu konkrétní lidský rozměr. Právě v tomto napětí mezi velkými a malými dějinami se rodí smysl paměťových míst. Ne jako prostorů, které nabízejí jeden definitivní výklad, ale jako míst setkávání různých perspektiv. Míst, kde se historie neprezentuje jen jako soubor faktů, ale jako zkušenost, která je stále znovu interpretována.
Před dvěma lety zesnulý německý teoretik paměti, jedna z nejvýraznějších osobností tohoto oboru, Jan Assmann, připomínal, že paměť není jen něco, co si neseme v hlavě. Vzniká a přetrvává díky institucím, symbolům a kulturním formám, které ji uchovávají a předávají dál – právě třeba skrze památníky nebo muzea. Z jiného úhlu tuto skutečnost formuluje americký filosof, logik a sémiotik Charles Sanders Peirce, který se zabýval mimo jiné otázkami významu, pravdy a interpretace. Podle něj totiž význam nikdy není jednou provždy daný, ale vzniká až v procesu, kdy věci znovu a znovu vykládáme a dáváme jim smysl.
Paměťové místo tak není „nosičem jedné pravdy“, ale spíše prostorem, kde se význam neustále proměňuje – podle toho, kdo do něj vstupuje, s jakou zkušeností a v jaké době. To ostatně potvrzuje i jeden z nejvýraznějších výsledků výzkumu: více než 90 % respondentů souhlasí s tím, že památníky a muzea mohou pomoci lépe chápat současnost. Tato odpověď je možná méně samozřejmá, než se zdá. Neříká totiž jen to, že minulost je důležitá, ale že její interpretace má přímý vztah k tomu, jak rozumíme dnešnímu světu.
Paměťová instituce tak není jen místem uchovávání, ale také místem překladu – mezi minulostí a přítomností, mezi fakty a zkušeností, mezi individuálním a kolektivním. V tomto smyslu může fungovat jako prostor, kde se učíme číst nejen dějiny, ale i současnost. Platí to zvlášť pro muzea vznikající přímo v místech paměti alias památníky a tzv. muzea paměti, která představují výrazný fenomén posledních desetiletí.
Případ hradišťské věznice je navíc zajímavý ještě v jednom ohledu. Budoucí památník zde nevzniká „shora“ jako hotový projekt, ale postupně, v dialogu mezi institucemi, odborníky a veřejností. Významnou roli v tom hraje i občanská iniciativa, spolek Memoria. Ten dlouhodobě sbírá svědectví, otevírá téma ve veřejném prostoru a vrací místo zpět do života města.
Paměť se tu tedy netvoří až okamžikem otevření expozice. Vzniká už teď – skrze diskusi, sdílení, kulturní aktivity i osobní zkušenost návštěvníků. Jinými slovy: paměťová instituce není jen výsledkem procesu, ale sama je tímto procesem. Možná právě to je dnes nejdůležitější. Ne hledat definitivní výklad minulosti, ale vytvářet prostor, kde je možné o ní přemýšlet, pochybovat, doplňovat ji a sdílet. Protože právě v tomto otevřeném pohybu mezi minulostí a přítomností se rodí něco, co bychom mohli nazvat paměťovou kulturou.
A ta – jak naznačují i výsledky výzkumu – není luxusem ani akademickou disciplínou. Je jedním ze způsobů, jak si společnost ujasňuje, kým je a kam směřuje.
Autorka je předsedkyní spolku Memoria – Iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti.
publikováno: 6. 4. 2026