Otazníky k vyšetřování prof. Ivana Folettiho a následnému ukončení jeho pracovního poměru.
Částí české akademické veřejnosti hýbe kauza výpovědi profesoru Ivanu Folettimu z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na základě vyšetřování ombudsmanky, které bylo následně medializováno především dvěma celostátními médii. Ta řešila i jeho nástup na Filozofickou fakultu Univerzity Hradec Králové. Není divu, Foletti se dlouho jevil jako zázračné dítě Semináře dějin umění Filozofické fakulty MUNI, sbíral ceny a granty, vybudoval samostatné centrum opřené o rozsáhlou mezinárodní spolupráci.
Na základě seznámení s materiály, včetně čtyřicetistránkové zprávy z 20. ledna 2026, k vyšetřování ze strany ombudsmanky Masarykovy univerzity si dovolím položit několik otázek k průběhu vyšetřování a výslednému propuštění. Nemám žádnou možnost vést samostatné vyšetřování, nicméně se vším respektem k vyjádřením a subjektivně prožívané újmě některých studentů či akademiků se podle mého soudu nejedná ze strany vyšetřovaného o jednání, které by mělo vést k tak razantním pracovněprávním rozhodnutím vrcholícím výpovědí a provázeným dlouhodobým veřejným poškozováním jeho osobní i profesní reputace ze strany vedení fakulty. Ostatně na jednání akademického senátu Filozofické fakulty UHK 26. 3. 2026 se ve stejném smyslu vyjádřil profesor Masarykovy univerzity Ladislav Kesner ze stejné katedry jako Foletti, který rovněž na základě četby zprávy vyslovil pevné přesvědčení, že Ivan Foletti soud o neplatnost výpovědi vyhraje. Jedna z respektovaných osobností z téhož pracoviště prof. Jiří Kroupa mluvil o rozdělené fakultě a vyjádřil Folettimu jednoznačnou podporu. Podobné pochybnosti zazněly (nejen) na posledním akademickém senátu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Je v daném kontextu opravdu překvapivé, že si veřejnost klade otázky a má pochybnosti o celém procesu? Celá věc navíc otvírá obecnější otázky.
Co říká zpráva?
Během prvních formálních kroků vůči Folettimu, který byl už v říjnu suspendován a děkanka mu zakázala nejen přednášet, nýbrž i věnovat se vědecké činnosti, jsem oslovil jak rektora, tak děkanku. Dostalo mi pouze obecných ujištění, jak to s ním myslí dobře a že zcela důvěřují procesu. Četba finální zprávy mé pochybnosti nerozptýlila, spíše naopak. Některé výtky, jako např. údajná kumulace funkcí a moci, se jeví s přihlédnutím k běžné akademické praxi v naší zemi jako uměle vytvořené. V každém případě jdou plně za vedením fakulty a příslušného pracoviště, nikoli za údajným viníkem. Pokud by chtěl člověk brát vyšetřování ombudsmanky vážně jako skutečně nestranný a férový proces, pak by – vzhledem k tomu, že se ve zprávě řeší případy staré řadu let – musela na prvním místě odstoupit právě děkanka fakulty a vedoucí pracoviště, za jejichž mandátu se tyto údajné přečiny děly a které je v tom případě dlouhodobě neřešily a přehlížely.
Nic z toho ovšem ombudsmanka nežádá. Domnívám se, že mimo jiné proto, že sama zpráva potvrzuje, že se Foletti v žádném případě nedopustil ničeho kriminálního, stejně jako žádného jednání, které by spadalo do oblasti sexuálního obtěžování či predátorství.
Lze připustit, že ve svém jednání překračoval některé standardně vnímané hranice akademického jednání ve vztahu ke studentům, ale i ze zprávy ombudsmanky jasně plyne, že se jim tím spíše snažil vycházet vstříc ve snaze pomáhat jejich osobnímu a profesnímu růstu. Univerzita není jen neosobní stroj na výrobu titulů, vždy byla i formativním prostředím, kde hraje svou úlohu osobnost a charisma vyučujících, kteří jsou schopni strhnout posluchače a zapálit je pro své téma. Takové schopnosti není možné zcela regulovat pravidly a směrnicemi, spíše je třeba posuzovat plody takové pedagogické práce. A ty jsou v případě Folettiho jednoznačně patrné.
Skutečně odpovědné vedení fakulty by vzniklé konflikty s částí studentů a akademiků řešilo průběžným jednáním, nastavením striktnějších, formalizovanějších hranic chování, jejich důslednou kontrolou a vymáháním ze straní vedení fakulty a pracoviště. Nikoli tímto rychlým, několikaměsíčním procesem, jehož výsledek jako by byl dopředu dán. Tento dojem ze zprávy i celého jednání děkanky se bohužel neodbytně vnucuje. Ve zprávě zazní ohledně neformálního jednání Folettiho vůči studentům doslova to, že „svědci vnímají tyto situace spíše jako okrajové, řešitelné, neúmyslné“.
Důležitou skutečností pro pochopení širšího kontextu je, že – nakolik je mi známo – prof. Foletti nebyl nikdy předtím kárán, disciplinován, nevedlo se s ním v tomto duchu žádné jednání. Skutečně závažné, trvající problémy by se přece objevily už v rámci pravidelných anonymních evaluací výuky, které má každá veřejnoprávní univerzita zavedeny.
Zpráva dále obsahuje obvinění z údajného vytváření toxického prostředí, které mělo spočívat především v očerňování kolegů před studenty. Uvádí ovšem jediný skutečně doložený a přiznaný případ, který se však týká pomlouvání práce a působení prof. Folettiho. Přesto v této souvislosti jako adekvátní a dostatečný trest viníka navrhuje ombudsmanka pouze písemnou omluvu poškozenému. Těžko se při tomto hodnocení jednání a vyvozování důsledků zbavit dojmu dvojího metru.
Celé disciplinární jednání, a to i po prostudování výsledných dokumentů, budí dojem využití úřadu ombudsmana k profesní likvidaci nepohodlného akademického pracovníka. Jeví se jako projev „cancel culture“, kdy je místo mediace a vůle k hledání řešení příslušný akademik rovnou lidsky a profesně likvidován. Bez ohledu na škody, které vznikají také studentům, mnoha kolegům, kteří s ním pracuji na společných projektech, bez ohledu na prokazatelné vědecké, grantové a akademické zájmy fakulty a univerzity.
Kauza jako katalyzátor dalšího vývoje českého vysokého školství
Je v zájmu Masarykovy univerzity a budoucnosti českého univerzitního života, aby se tento případ důsledně a skutečně objektivně došetřil o objasnil i pro mediální zájem, který vzbudil. Vyslovil jsem návrh, aby rektor Masarykovy univerzity sestavil nezávislou a reprezentativní komisi, která by prověřila postup ombudsmanky a děkanky a vyvrátila pochybnosti, které zpráva, proces jejího vzniku a další postupy vzbuzují. Profesor Foletti zřejmě využije dostupné právní možnosti, aby se pokusil očistit své jméno a obhájil své jednání, ale kauza se týká celého českého univerzitního světa a může se stát precedentem.
Akademický svět prochází stejně jako další západní instituce masivní krizí, transparentní objasnění toho, co se v tomto případě stalo, by mohlo přinést katarzi a rozptýlit vážné pochybnosti. Debata, kterou tento případ vyvolává, může pomoci k vyjasnění role univerzity a jednotlivých aktérů na ní, kam přece patří i zkušenost vystoupení ze své osobní komfortní zóny, překonávání nároků studia a osobního vztahu učitel–student.
Ne, nejsem nezaujatý. Zažil jsem jako akademik šikanu, vyhazov a mediální očerňování, ze strany představitelů fakulty, která postupně třikrát změnila narativ údajných důvodů ukončení pracovního poměru po osmnácti letech, aby zamaskovala skutečné osobní a ideologické důvody. A ne, nemohu se vyjádřit ani k meritu věci, nemohu ověřit, co se stalo či nestalo. Mohu jen analyzovat a zhodnotit obsah a dikci zprávy ombudsmanky a dalších dokumentů, které ve mně vyvolaly řadu pochybností a otázek. I proto případ Foletti potřebuje po mém soudu transparenci a důvěryhodné vysvětlení ze strany vedení Masarykovy univerzity.
publikováno: 13. 4. 2026
