Až příliš rychle přizpůsobují se někteří divadelníci nevyzpytatelným politickým poměrům nastolovaného „normalizačního vektoru“ Babišova podivného vládního sboru, vyhýbajícího se jako jeden muž a žena ze všeho nejvíc otázkám místa České republiky v Evropské unii – s neurčitými zaklínadly o zrodu nového světového řádu. To sice má znít ve faktické nepojmenovatelnosti lákavě, a pro ty, kteří tomu věří, i nadějně, jen kdyby se ale v obhrouble nacionalizovaném pojetí politiky nejednalo jen o docela známé a již osvědčené nastolování autoritativních režimů: od Ameriky kolem světa až po Čínu. Může v takové atmosféře obstát divadlo – obecně kultura?
Z jevišť zase už pomalu mizí kousavá satira, ubývá obecnějších zamyšlení nad stavem společnosti. Ostatně stačí nahlédnout na výsledky Cen divadelní kritiky 2026. Po mém soudu nejvýznamnější inscenací roku 2025 byli Vlastenci Petera Morgana v překladu Michaela Žantovského a v režii Jakuba Šmída v brněnském Národním divadle. Chtěli občany burcovat z letargie výstrahou před recidivami imperiálních totalit, konkrétně před obnovou ruského „cárství“ Putinem, vyneseným k moci ruskými oligarchy. V revui Svět a divadlo z devětašedesáti teatrologů, recenzentů a esejistů, účastníků ankety, jejíž výsledky ocenění určují, povšimlo si, a na Inscenaci roku 2025 Vlastence nominovalo pouze osm(!) osobností. (Přítomnost přinesla reflexi Vlastenců v eseji Šana tova aneb Ať je nový rok dobrý, 10. února 2025).
O stavu a o naději
Do příštích voleb odplyne Labem, Odrou, Moravou a jejich přítoky ještě hodně české vody. Snad v nich konečně uspějí mladší politici, ne ovšem jen ti přítulníčkoví, s chápavým pousmáním trpění stále nesnesitelnějšími otci-geronty, kteří si ale i je budou držet pro jistotu daleko od těla poukazováním na jejich nezkušenost, zapomínajíce na vlastní neschopnost léčit neduhy, kterými česká společnost míří opakovaně a vytrvale od probouzení vždy zase jen na politický chvost Evropy, v horším případě rovnou do náruče velkého slovanského dubiska.
Doloženo jmény: Neumíme si vážit Evropanů Havlíčka Borovského, Masaryka, Čapka, Peroutky, Schwarzenberga, Havla, Pavla, zato si rochníme v kotcích Kramáře, Beneše, Nejedlého, Gottwalda, Husáka, Zemana či Klause.
Umění takový stav společnosti odráží a já mám stále větší chuť věnovat se jen této jeho podstatné části; tedy kumštu politicky apelativnímu, v těžkých časech burcujícímu a v těch ještě těžších mocí z aktivismu podezíraného a obviňovaného, proto znevýhodňovaného, ostrakizovaného. Také proto, že se „naši lidi“, v této chvíli u moci, nechávají velice rádi inspirovat režimy ještě pokleslejšími, rovnou jurodivě protievropanskými – v Maďarsku nebo na Slovensku.
A nemohu s letošním postupujícím jarem začít ničím jiným než novou inscenací Dušana D. Pařízka Амадока (pro cyrilice neznalé – Amadoka) podle filozofického románu Ukrajinky Sofiji Andruchovyčové v pražském Divadle X10. „Do prosince už nemusíme do divadla! Inscenaci roku 2026 máme,“ shodli jsme se na základních rysech dalšího Pařízkova majstrštyku s několika kolegy na premiéře 1. dubna.
Z Evropy do Evropy
Nemívám ve zvyku přehánět. Амадока – ctím písmo, kterým je vybaven křestní list inscenace, neboť jejím teritoriem jsou Krvavé země historika Timothy Snydera, a tedy Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Je to ohlédnutí za emancipačními snahami Ukrajiny 20. věku vymanit se z vlivu mocnějších sousedů, nebo aspoň s nimi koexistovat. V dávné minulosti s Polskem a v divném století jednou s říší sovětů, jindy s tou třetí, nacionalismus, rasismus a krutost šířící nejděsivěji.
Předznamenávám ještě, že Pařízek vstoupil do náruče Thálie po absolvování DAMU přibližováním tvorby německojazyčných literátů (Schwab, Fassbinder, Bernhard, Handke), tedy ze zemí svých juvenilních let strávených ve Vídni, Dortmundu a ve Stuttgartu. Od Prezidentek Na zábradlí (1997) založil a čtrnáct let vedl Pražské komorní divadlo, se kterým stvořil dekádu nejslavnější éry Divadla Komedie.
Zpátky do Německa ho roku 2012 vyhnala až lakotnost pražských radních. Odmítli – bez ohledu na výjimečnou kvalitu tvorby – vyhovět jeho požadavkům ve chvíli, kdy Pařízkovo PKD začalo vstupovat do evropského kulturního kontextu, v němž není možné existovat jen podle představ Kondelíků typu Ladislava Jakla („Živ se sám! Nedělej umění za cizí prachy!“), jak se ten amatérský hudebník znovu ztrapnil v Událostech, Komentářích týdne na velikonoční Červené pondělí.
Pařízek tvoří v Kolíně nad Rýnem, Curychu, Düsseldorfu, v Brémách… Jeho Směšná temnota ve Vídni podle Wolframa Lotze dobyla titul Inscenace roku 2015 a několik dalších ocenění v jiných kategoriích časopisu Theater heute. Do Česka se režisér vracívá zpravidla na Vánoce, aby – časově znevýhodněn posledním měsícem roku (uzávěrka nominací na Ceny divadelní kritiky bývá na Tři krále), zdravě a provokativně odkazoval vlastní úspěchy v zemi, kde se narodil, i drobečkovým mudrlantům Jaklova typu, budujícím kariéru už i s Okamurovou SPD.
Pomalu, ale vytrvale obrátil Pařízek pozornost k evropskému východu. Angažuje se vystoupeními proti bezuzdné, necivilizované ruské agresivitě. Výmluvně se staví na stranu vzdorující Ukrajiny. Амадока inspirovaná Andruchovyčovou je završením jeho inscenačního triptychu v Divadle X10: Jeho první část – Moskoviáda Jurije Andruchovyče (otce Sofiji) se stala druhou nejlepší inscenací roku 2022. Jen Konec rudého člověka nobelistky Svetlany Alexijevičové v dramatizaci Daniela Majlinga a v režii Michala Vajdičky v Divadle v Dlouhé byl tehdy ještě lepší. O rok později Na západní frontě klid – Zelené koridory podle Remarqua a Ukrajinky Natalie Vorožbytové byly čtvrtou nejlepší inscenace roku 2023.
A nyní tedy Амадока
Žánrově takřka nezařaditelný, rozměrný, mnohovrstevnatý text Sofiji Andruchovyčové (732 strany) nebylo možné vykostit na méně než 215 minut divadelní inscenace. Má tedy Амадока asi nejblíž k epopeji. Vypravené na svět zprvu skoro v mdlém tempu. V první části zachycuje tragédii ukrajinského vojáka, který kdesi na Dombase jako jediný přežil masakr způsobený ruskou kazetovou municí. Válkou znetvořený, v totální amnézii. Paměť se mu pokouší vracet první ze tří hrdinek – Romana, možná jeho žena, spíš ano než ne, i když v epilogu všech příběhů autorka znejistí, zpochybní a zrelativizuje vše, co zaznamenala a vyslovila… Záměrně se vzdaluje realitě. Kostymérka Kamila Polívková se scénografkou Magdalénou Vrábovou do detailů gest a významů obrazů, často kamerami v přímém přenosu snímaných, vzácně bez manýr, a přesně po duchu Pařízkovy technicky náročné režie, vytvořily nadreálný, neuvěřitelně absurdní svět Ukrajiny. A její historie.
Druhému příběhu vévodí vztah Uljany a židovského mladíka Pinchase. S odkrytím temného období ukrajinské historie: prokletí spoluúčasti na genocidním nacistickém holocaustu. Je omluvitelný vypjatý nacionalismus banderovců, a jeho ještě radikálnější exilové odnože Andrije Melnyka jako odůvodnění vysvobození z prokletí sovětizace, reprezentované také na Ukrajině brutálními Stalinovými čistkami, a zejména jeho největším dílem proti lidskosti – vyvoláním hladomoru s pěti milióny obětí začátku 30. let?! Jen důstojníci NKVD jsou nemilosrdně všudypřítomní. Snovají pavoučí sítě pro lidská selhání: pro věčné podoby ruských zločinů bez trestu.
Všechno v Амадокe graduje do mrazivé konfrontace názorů v podobenství s názvem dávného největšího jezera světa, zaznamenaného ve starých mapách starověku a středověku. Oddělovalo civilizace i osudy lidí v místech dnešní centrální Ukrajiny. Pak zmizelo, a nikdo neví jak. Legenda, mýtus, skutečnost?
Výmluvná je i autorčina fantazie třetí: Vlastně magorie o člověku bez páteře, archeologovi a propagátoru ukrajinské kultury Viktoru Petrovovi při názorovém poměřování prostřednictvím jeho ženy Sofie s prvním manželem, spisovatelem a překladatelem Mykolou Zerovem, jednou z nespočetných obětí stalinských čistek druhé poloviny 30. let. Podle generalissimovy gradace: zákaz publikovat, vyhazov z univerzity, zatčení, obvinění z terorismu, gulag na Solovkách, smrt zastřelením. A soutěž obou vrstevníků o místo na soklu vlastní „statue“. Reálný Petrov to dotáhl dál: Přisluhovač už německých nacistů, pak emigrant, pravoslavný teolog, autor statí kritizujících zvůli moci v SSSR, ovšem již v roli agenta KGB. Proto po návratu do SSSR může pokračovat i ve vědecké práci. Pro režimy v Rusku kádrově vhodný.
Pařízkova Амадока je scénickým monumentem, divadelní ságou, která nepotřebuje vždy jen slova k tlumočení idey. Reálné jsou postavy přibližované fotografiemi ze starých rodinných alb. Politickou moc vyjadřují i hrozivé siluety nadživotní velikosti. I jezero na scéně je reálné, plné vody. A pak zmizí. Stejně jako Амадока. Nevadí, že v českém prostoru další figury, kterých se příběhy dotýkají, možná ani neznáme: haličský sochař pozdního baroka Jan Jiří Pinsel, původem z Čech, jehož větší část sakrálního díla zničili bolševici, a s ním chasidský mystik Baal Šen Tov nebo osvícenský filozof Hrihorij Škovoroda – Pinselovi současníci.
Gradující atmosféra a obraznost Амадоки, duši bičující děje, realita i mystifikace, strhující zamyšlení o příčinách a následcích věčného zla, snaha otevírat oči povědomím o „krvavých zemích“ Evropy, s nimiž i Češi mají neblahé zkušenosti, to všechno směřuje k oživení faktů základních, které je třeba připomínat se vší varovností dnes a denně jako možný základní kámen každé příští totality, a pokud možno ještě před naplněním hrozeb nových možných ortelů smrti.
Je psáno oběťmi:
„Dobrovolnou iniciativou budiž sebekritika. Pasivita a vyhýbavost se jednoznačně rovnají záškodnictví a podvratné činnosti. Dnes nás mohou odsoudit už jen za mlčení, za pochmurnost, pochybnost, za filozofický světonázor, lásku k antické literatuře, za vzdělanost nebo za studium na předrevolučním gymnáziu. Sebeobviňování je jen součástí dekorace, nevkusným pozlátkem, které totalitní moc potřebuje k tomu, aby zničila nepohodlné. – Držet hubu, krok – a koutky nahoru!“
To zbylo také z Mykoly Zerova. A hrob. Ale bez jeho těla. Sovětské Rusko a jeho nástupnické cárství Putinovo takovými úmluvami s Ďáblem zdecimovalo a zlikvidovalo už nejméně pět generací inteligence – elity každého národa na Zemi. Ukrajinci, ale také Litevci, Lotyši, Estonci, Moldavané, Gruzínci, Arméni (a to vypočítávám jen evropské národy) to vědí. My už to zase vědět nemáme?
publikováno: 13. 4. 2026
