Íránistku Zuzanu Kříhovou, která působí na Filozofické fakultě na Katedře Blízkého východu, jsme pozvali, abychom lépe porozuměli dění na Blízkém východě i z jiných úhlů pohledu, než nabízejí zpravodajské servery či politika. Večírek Přítomnosti se konal 18. března a moderoval jej Petr Fischer.
Petr Fischer: Nedávno jsem se dostal k dílu Ryszarda Kapuścińského a jeho slavné knize Šáhinšáh, což je reportáž z Íránu o zlomových dobách šáhovy vlády. Byl jsem fascinován úžasným stylem, kterým je kniha napsaná, a zároveň i tím, jak spojuje jednotlivé útržky pohledů. Překvapilo mě, jak je Írán prosáklý krví již od 50. let. Představujeme si, že režim ajatolláhů následoval po téměř idylickém období šáhovy vlády, ale najednou čtu knihu, která je ulepená krví od samého začátku. Jak Vy vnímáte tento vývoj, existuje tam nějaký zlom? Já jsem se chvílemi nevyznal v tom, co bylo horší – byla to situace za šáha, nebo za ajatolláhů? Jeden režim teokratický, druhý děsivě autoritářský, zároveň se hrála hra na svobodné myšlení Západu… Jak sledujete zlom mezi těmito dvěma režimy? Kdyby se počítaly oběti, bylo by to jistě obtížné.
Zuzana Kříhová: K Vaší otázce si dovolím zajít ještě hlouběji do minulosti. To, co nyní sledujeme v přímém přenosu – tragické osudy Íránců – je jejich dlouhodobá zkušenost trvající minimálně posledních 200 let. Od počátku 19. století se tam začala odehrávat takzvaná „Velká hra“ (Great Game), kdy o vliv v oblasti Perského zálivu a tehdejší Perské říše soupeřily Velká Británie a Rusko. V první třetině 19. století uzmuly celou oblast Kavkazu, která do té doby patřila Persii, což Íránci vnímali jako potupu své identity. (Je samozřejmě otázka, nakolik do té doby s jejich nadvládou v tomto regionu souhlasili Gruzínci, Arméni a Ázerbájdžánci.) Vůbec celé 19. století bylo výrazně ovlivněno soupeřením mocností, Velké Británie a Ruska.
Šlo už v té době o ropu?
Ještě ne, šlo pouze o sféry vlivu, ale na začátku 20. století již ano. Události konstituční revoluce v Íránu v roce 1906 jsou pro Íránce nesmírně významným mezníkem.
Je to pro ně něco jako rok 1918 pro nás?
Určitě ano, ale bolestnější. Podařilo se jim dosáhnout ústavy a založit parlament, přešli od absolutní monarchie tehdejší kádžárovské dynastie (Kádžárovci byli v letech 1794–1925 předposlední perskou vládnoucí dynastií) k něčemu jako parlamentní demokracii naprosto bez zkušeností. Země byla průmyslově nedotčená. Na dnešní Írán se díváme jako na zemi, která se za posledních 150 let nesmírně posunula.
Mimochodem, krásně o tom vypráví kniha našeho prvního velvyslance v Teheránu Miroslava Schuberta (S diplomatem v Orientu — Miroslav Schubert: Pět let u Pávího trůnu (1927–1932), pozn., red.). Ten v ní uvádí, že v Teheránu tehdy nebylo nic: chyběla elektřina, a když se potřeboval dostat na konzulát, neexistovaly ani názvy ulic… Jsou to úžasné memoáry o tom, jak to v Íránu na začátku 20. století skutečně vypadalo.
Jejich první parlament Madžles (tj. Rada expertů, poradní orgán oprávněný jmenovat nejvyššího vůdce Íránu, pozn. red.) byl roku 1908 vybombardován ruskými kozáckými vojsky. Takže s velmi krvavým potlačováním protestů měli Íránci zkušenost již na začátku 20. století. A tak to pokračovalo dál…
Ve 20. století nastupuje Rezá Šáh Pahlaví, otec nám známého Muhammada Rezy Pahlavího. Byl to obyčejný voják, bez jakýchkoli konexí na tehdejší aristokracii. Je velmi zajímavé, že aby zlegitimizoval svou moc, jelikož byl pouze brigádním armádním důstojníkem, začal se identitárně vymezovat vůči islámu a vůči do té doby majoritnímu arabskému vlivu (Persie byla v 7. století dobyta Araby). Začal vtahovat íránský národ do představ, že má navazovat na předislámskou minulost – na velkou Achajmenovskou říši, Sásánovskou říši, na velké Kýrose a Dáreiose. To byla najednou nová identita.
Íránci ve 20. letech 20. století najednou zjistili, že mají ještě jinou identitu, než byla ta muslimská (arabská) a byli nuceni přemýšlet jinak. Poté přichází Rezá Šáh s impozantním programem industriálních a politických reforem do země, která na ně nebyla vůbec připravena! Po vzoru dalších diktátorů (Mussoliniho, později Hitlera a dalších) začíná svou moc prosazovat velmi brutálním, autokratickým způsobem.
Na to naváže jeho syn, který nastupuje roku 1941 tak, že byl dosazen Brity, protože jeho otec Rezá Šáh Pahlaví byl podezřelý z přílišných konexí s nacistickým Německem. Roku 1941 nastupuje Muhammad Rezá Pahlaví a zpočátku se zdá, že bude osvíceným vládcem. Byl mladý, vzdělaný na západních univerzitách a zároveň připravený na roli budoucího monarchy se všemi výsadami. V té době však v Íránu sílí levicová hnutí. Vzniká strana Túde (Komunistická strana Íránu) a různé levicové bojůvky začínají usilovat o svržení šáha. Na konci 40. let se konalo několik nepovedených atentátů na Muhammada Rezu, které vedly k jeho větší radikalizaci a opětovné snaze potlačovat jakékoli náznaky opozice. Zde se nachází kořen toho, k čemu společnost směřovala až do islámské revoluce roku 1979.
Z Kapuścińského popisu jsem měl pocit, že se šrouby utahovaly velmi intenzivně již v této době. Neuvádí tam počet obětí, ale musely to být desetitisíce lidí, kteří přišli o život?
Troufám si říci, že i tak je to nesrovnatelné s tím, jak situace v Íránu vypadala před rokem 1979 a co následovalo poté. Šáh také potlačoval opozici, zejména tu levicovou. Jeho tajná služba SAVAK, která v té době ještě spolupracovala s Mosadem, brutálně mučila vězně, stejně jako to činí dnešní íránská tajná policie. Když srovnáme počet mrtvých, umučených a perzekuovaných před rokem 1979 s následným působením Islámské republiky, tedy za posledních 45 let, je to nesrovnatelné. Míra brutality následujícího režimu, tedy režimu islámské teokratické republiky, byla nesrovnatelně vyšší.
To vede řadu Íránců k neuvěřitelnému fenoménu: i navzdory tomu, že mnozí z nich měli velmi negativní zkušenosti a vzpomínky na šáhův režim před rokem 1979, začali v posledních letech uvažovat o možnosti návratu monarchie zpět do Íránu (tzn. o návratu syna posledního monarchy Muhammada Rezy Pahlavího, který se také jmenuje Rezá Pahlaví a žije v USA od svých sedmnácti let).
To je pozoruhodný myšlenkový obrat, protože ještě před pár lety pro Íránce to skutečně vůbec nebyla alternativa, maximálně pro Íránce v diaspoře. Ale Íránci v samotném Íránu ho nebrali vážně. Měli takové reminiscence a byli samozřejmě propagandisticky „masírováni“ režimem.
Avšak brutalita současného režimu je přivedla k tomu, že by bylo vlastně lepší vrátit se k méně brutální verzi, která byla předtím…
Je to tak. Současný Rezá Pahlaví (královský syn, ale ještě ne šáh) se nemusel moc snažit. On jen vyčkával a Islámská republika nejenže potlačovala a dodnes potlačuje jakékoli náznaky odporu, ale ekonomicky zemi dovedla ke kolapsu. Většina protestů z posledních let vždy začala kvůli neutěšené ekonomické situaci.
Jak se zhoršovala situace lidských práv, ale hlavně hospodářství v Íránu, lidé si říkali, čtyřicet let se nám slibuje, že se budeme mít lépe. To, co bylo za šáha tak palčivé – jak píše Kapuścińský – tedy čím dál větší rozdělení společnosti na vyšší vrstvu, která žila z výdobytků a ropných koncesí, a zbytek společnosti, který z toho měl čím dál méně, pokračovalo. Říká se, že islámská revoluce byla náboženská, ale ona byla především sociální.
Lidé protestovali od roku 1978 až po celý začátek roku 1979, a to právě kvůli tomu, co se později režimu nepodařilo dosáhnout: setřít rozdíly mezi bohatými a chudými. Další Chomejního heslo bylo: Ani Východ, ani Západ. Znamenalo to osamostatnění země od jakýchkoli zahraničních vlivů. To bylo nesmírně důležité, protože Íránci měli pocit, že jsou jakousi loutkou zahraničních aktérů a že nemohou rozhodovat o svých vlastních záležitostech.
Skutečně to tak lidé brali? Víme, že návrat šáha poté, co byl odstraněn premiér Mosaddek, který byl demokraticky zvolen, ale zrovna se „nehodil“, byl v roce 1953 vlastně pučem. Později, tedy až v roce 2000, Spojené státy přiznaly, že tam skutečně byla CIA v akci… Byly tohle ty důvody, proč se Íránci cítili být loutkou v cizích rukách?
Jen připomenu, že premiér Mosaddek v roce 1951 znárodnil íránský ropný průmysl, což byla velká rána pro Brity i Američany, kteří vlastnili veškeré akcie společnosti Anglo-American Oil Company. Šáh se velmi snažil získat větší podíl na íránskou stranu, ale ke konci života byl čím dál paranoidnější a méně a méně naslouchal kritičtějším hlasům. Zároveň odpor sílil. Většina íránských spisovatelů v 60. a 70. letech byla nesmírně angažovaná, psali texty, které implicitně vyzývaly ke svržení šáha. K tomu dále přispívali např. i francouzští intelektuálové. Chomejní poté, co byl vyhnán šáhem ze země, nejprve pobýval v Iráku a posléze v Paříži, kde byl vítán a hoštěn některými francouzskými filozofy jakožto vizionář, který nabízí model společnosti pod islámským právem, ale rovnostářskou – což se později ukázalo jako obrovská chyba.
Z Kapuścińského knihy jsem nepochopil, proč islámská vrstva rozhodovala a měla největší sílu? Hovoří o tom, že v každém místě byla mešita, která představovala přirozené centrum odporu, lidé se tam stahovali. Ale jak se stalo, že to byla v určité chvíli nejdominantnější síla?
V roce 1979 nebylo vůbec jisté, že se moci ujme právě Chomejní a duchovní. Po revoluci, měsíc před začátkem války s Irákem, tam probíhaly velké střety mezi nacionalisty a duchovenstvem, které již začínalo formovat bezpečnostní složky, jež jsou dnes nesmírně silné. Vedle toho různé levicové frakce bojovaly o možnost podílet se na vládě, ale velmi brzy pochopily, že nemají šanci. To vedlo k řadě bombových útoků a například druhý íránský prezident, Muhammad Alí Radžáí, byl zavražděn při bombovém útoku, stejně jako celá řada vysokých představitelů země. To vedlo k ještě větším restrikcím nastupujícího režimu. V únoru, když se Chomejní vracel z Paříže letadlem, je známý jeho výrok, kdy se ho ptali: „Co cítíte?“ a on odpověděl: „Nic.“ Už v té době se stylizoval do role třináctého imáma, protože v Íránu existuje šíitský systém tzv. dvanácti imámů isná ašaríja (arabsky „dvanáctníci“).
To znamená, že v systému dnešní moci mají vládu Íránu v rukou duchovní, kteří zastupují skrytého imáma, jenž kdysi dávno před mnoha staletími zmizel. Když to dovedeme do úplných důsledků, nejvyšší osobou ve státě je nikoli prezident, nikoli předseda parlamentu, nikoli vláda, ale nejvyšší vůdce (persky rahbar), který se zodpovídá jedině Bohu, nebo skrytému imámovi. Víme, že před dvěma týdny byl tzv. „dekapitován“.
To je velmi dobrá představa, že celý Írán řídí skrytý imám, neboť je to prázdné místo, které lze různě naplňovat a vždy tam zůstává nějaké tajemství…
Předpokládám, že třináctým imámem do budoucna by v této tradici mohl být Chomejní, protože odešel včas roku 1989. Ještě stačil vydat rozkaz k popravě desítek tisíc mladých Íránců, kteří byli vězněni za odpor proti režimu (v roce 1988). Je to jedna rána, jedno trauma za druhým.
Chtěla jsem ještě podotknout, že nastupující režim od roku 1979 až do dnešních dnů se velmi poučil z předchozího režimu Pahlavího a postaral se o to, aby vedle regulérní armády, kterou měl i Pahlaví, vybudoval paralelní, polovojenskou strukturu. Tu všichni známe, je všude skloňovaná v našich médiích – jde o Revoluční gardy. Ty jsou nezávislé na parlamentu, nezávislé na vládě, nemohou projít žádným auditem a jsou lépe financované než klasická armáda.
Mluví se o stotisících mužích, je to tak?
I více. Číslo, které jste zmínil, tvoří jádro. Avšak oni prostupují celým systémem, mají ekonomické vazby na veškeré dění v Íránu, od nejnižších vrstev až po ty nejvyšší.
Je to taková houba, která prorostla celou společností a drží ji?
Ano. I lidé, kteří s režimem již nechtějí mít nic společného, pochopili, že proces, jímž jsme si prošli v osvícenství – tedy oddělení náboženství od politické moci – byl v Íránu naplněn v té nejvyšší míře, asi jako nikde jinde na světě. Lidé pochopili – a to je podle mě pro Íránce jedinečná historická zkušenost –, že toto není správná cesta. Tato cesta nevede ke kýženému cíli, jímž má být svoboda a ekonomická prosperita nebo možnost žít si svůj život tak, jak většina lidí chce.
Podívejme se na íránské exulanty ve světě – muslimy, šíity. Vyjedou-li ze země, tak naprostá většina z nich strhává šátek a chová se až přehnaně sekulárně. Snažili se co nejvíce myšlenkově, fyzicky i svými projevy oddělit od režimu, od kterého prchali. Zároveň si však stále zachovávali velmi silnou perskou identitu. Perská kultura je nesmírně silná, je to obrovský spojovník, to je něco, co je stále drží nad vodou. Perský jazyk, perská literatura, perské zvyky. Nyní budou slavit Nourúz, krásnou, ještě předislámskou slavnost, připomínající naše oslavy jara…
Jste momentálně v kontaktu s lidmi z Íránu, abyste se jich mohla zeptat, jak to vnímají?
Velmi málo. Je to nyní úplná agónie pro nás všechny, protože déle než čtrnáct dní existuje jen velmi omezené spojení mezi Íránem a světem. Těch pár kontaktů, které mi tam ještě zbyly (většina z nich také emigrovala), jsem hned první den rozeslala WhatsAppe zprávy a vidím, že žádná z nich neprošla. Je to velmi traumatizující. Moji íránští známí, kteří tam mají své rodiče, bratry, sestry, to prožívají jako nesmírně stresující. Jsou schopni se s nimi na chvilku spojit, říci si, zda žijí, či nežijí. Už to nejde přes internet, musí se připojit na Starlink, což je velmi drahé. Režim nyní opět provádí velké zátahy na uživatele Starlinku: snaží se zabránit pronikání informací z Íránu ven a zároveň tomu, aby Íránci sami nebyli informováni o průběhu bombardování.
Mohou se připojit na vnitřní intranet, který je zcela kontrolovaný. Takže mají zprávy o tom, co se děje v Íránu – avšak to jsou zprávy zcela opačného charakteru, než jak to vnímáme zde. Když si představíme, že Trump informuje o svých úspěších, tak tam je to přesně z opačné strany.
Snaží se posílit propagandu… Ptám se záměrně, protože hlas samotných Íránců moc neslyšíme ani ve světových médiích. V Der Spiegel jsem četl reportáž z Teheránu, rozhovor s lidmi, kteří tam přímo žijí. Nebylo to úplně radostné. Devadesát procent lidí říká, že by chtěli, aby režim skončil, ale vybíhat do ulic se jim nechce. Navíc je tam tíha toho, že to dělá někdo zvenčí – za ně. Nemají radost, že to jsou izraelské a americké letadlové útoky. To je zvláštní napětí. Jak to může dopadnout? Myslíte si, že se nakonec podaří režim postupně rozřezat od hlavy? Jak jste popsala, asi to nebude úplně jednoduché.
Přesně tak. Všechny děsí jisté informační vakuum, a to i co se týče strategie do budoucna. Bombardování již nějakým způsobem polevuje, i když z íránské strany jsou samozřejmě různé analýzy, že si šetří zbytek balistických raket a mohou být schopni prodlužovat konflikt co nejdéle. Je to i jejich strategie prodlužovat konflikt, protože Hormuzský průliv je zablokovaný, ceny ropy vystřelily nahoru. Zároveň Íránci například posílají své lodě naložené ropou dál do Asie.
Dnes (rozhovor je z 18. 3. 2026, pozn. red.) Íránci zavedli desetiprocentní clo na každou loď, která má proplout Hormuzem. Existuje hrozba, že budou střílet na energetická zařízení v okolních zemích… Zdá se, že režim je docela odolný. Ale možná, že navenek vydrží méně než dovnitř?
To se bohužel dalo čekat! Představa, že bude stačit několik náletů, obsadit íránské nebe (což se Izraelcům a Američanům povedlo), vybombardovat vojenské základny Sepáh (neboli Islámské revoluční gardy, což je elitní složka íránských ozbrojených sil s rozsáhlou sítí základen, pozn. red.), vybombardovat ústí tunelů… Ale pak co?
Trumpova představa, kterou na začátku války docela vehementně vypouštěl do světa, byla, že až skončí bombardování, vyzve Íránce, aby šli do ulic a dokončili za něj práci, kterou on v jejich „prospěch“ zahájil. To se samozřejmě zatím nestalo a podle mě se to ještě jen tak nestane. Neříkám, že ten režim je silný. Včera jsme všichni slyšeli, že i druhá nejvýše postavená osoba, Alí Larídžání, který byl šéfem bezpečnostní rady státu, byl zabit. Zároveň byl zavražděn šéf vnitřní milice Basídž, dnes dokonce šéf tajných služeb. Jde to jeden za druhým…
Ale mají kilometry a kilometry tunelových cest. Dokonce tam jsou vytvořena celá města, kam se mohou uchýlit a rakety tam neproniknou. Takže mohou ještě dlouho škodit. Zní to nepříliš optimisticky, ale bez pozemní invaze, která by zároveň vedla k tomu, že by lidé byli zásobeni zbraněmi, lze těžko očekávat, že íránský lid vyjde do ulic a převezme moc. Lidé se stále bojí, protože systém je dostatečně silný, represivní a má dostatečný počet zbraní, aby proti lidem brutálně zasahoval.
Zkušenost Íráncům ukazuje – zopakujme si –, že v lednu letošního roku íránský režim během dvou dnů povraždil mezi sedmi až desítkami tisíc lidí. Během jednoho večera a následujícího dopoledne! Takový režim se nyní nebude se zdráhat být v posledním tažení ještě brutálnější, protože jeho hlavní představitelé nemají kam jít a hrozí, že pomsta lidí bude obrovská za vše, co se dělo.
Souhlasíte s tím, co psali v Der Spiegelu, že naprostá většina Íránců ten režim nechce? Nebo je síla režimu i v tom, že má miliony, desítky milionů lidí, kteří by ho chtěli zachovat?
Já souhlasím s tím, že 85–90 % lidí režim nechce. Je však nutné dodat, že neumí říct, jaká jiná alternativa se jim nabízí.
Jak už jste naznačil, bojí se, že to, co přijde, nemusí být úplně dobré. Upřímně řečeno, režim byl příšerný a já také budu velmi ráda, když nebude existovat. Ovšem z jaké strany přichází ta „epická zuřivost“ a rétorika Donalda Trumpa, celá jeho osobnost a to, co reprezentuje, tak se vůbec nedivím Íráncům, že z toho také nejsou nadšení.
Jsou tak zoufalí, že cokoliv je pro ně lepší alternativa než to, v čem žijí. Nemají však žádnou vizi do budoucna. Dokonce říkali, ať už ti Izraelci a Američané přijdou, ať už tomu udělají konec. To však bylo před 28. únorem. Nyní si netroufám říct, jak a nakolik se změnilo myšlení Íránců za dny těžkého bombardování.
Mám zprávy přes jiné známé, kteří se dovolali svým příbuzným v Íránu, že někteří z nich říkají: „Pokračujeme. Jen ať to neskončí v této fázi, že režim by ještě nějakým způsobem posílil a pokračoval dál.“
Mám i zcela odlišné zprávy, že lidé jsou naopak vyděšení a bojí se toho, že ve chvíli, kdy Američané a Izraelci začnou bombardovat infrastrukturu, což se již pomalu děje, bude hrozit, že země bude tak zdevastovaná, že i kdyby tam začal nějaký mnohem lepší režim (a nyní se můžeme bavit o tom, jak je to reálné a koho by si Íránci zvolili), země bude tak zdevastovaná, že bude trvat roky, než se jí podaří dát dohromady.
Spousta Íránců nevěří, že Trump má jakékoli pozitivní úmysly s Íránem a že celé to jeho „kovbojské“ dobrodružství mělo cokoliv společného s tím, že by chtěl vidět silný demokratický Írán v budoucnu. Pokud Íránci nebudou mít zbraně a nebudou vědět, že by jejich oběti měly smysl, tak do toho určitě nepůjdou. Podle mě je to zatím velmi naivní a nereálná představa.
Zuzana Kříhová a Petr Fischer. Foto: P. Havel
Minulé večírky:
- Jiří Pehe: Večírek s Přítomností – s Jiřím Pehe o Přicházení Petra Pavla (únor 2023)
- Lenka Zlámalová (březen 2023)
- Tereza Matějčková (duben 2023)
- Daniel Prokop (květen 2023)
- Večírek s Petrem Pithartem a Karlem Schwarzenbergem– „Beneš byl srab!“ (červen 2023)
- Večírek s Petrem Kolářem– „Petr Pavel dělá svoji práci úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí“ (červenec 2023)
- Tomáš Mašín: Není to didaktický film. Nevyhýbáme se kontroverzním věcem (září 2023)
- Jana Vohralíková: Přála bych si, aby na Hradě lidé mohli nabrat sílu (říjen 2023)
- Pavel Kosatík: Moje nová kniha by měla lidem spravit náladu (listopad 2023)
- Tomáš Pojar: Už není jedna síla, která by mohla světu garantovat stabilitu a mír (leden 2024)
- Tomáš Petráček: Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská (únor 2024)
- Martin Řezníček: Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali (březen 2024)
- Lenka Bradáčová: Dodnes se mě lidé vážně ptají, zda se u Ratha nestal zázrak a nepřeměnilo se víno na peníze (duben 2024)
- Vladimír Špidla: Svět směřuje ke koncertu mocností, bez EU nemáme šanci (květen 2024, díl 1)
Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy (květen 2024, díl 2) - Tomáš Klvaňa: Volby v USA rozhodnou pocity. A ty voličům nevysvětlíte racionálně (září 2024)
- Eva Pavlová: Manželka prezidenta může dělat mnoho (říjen 2024)
- Martin Jan Stránský: K sociálním sítím bychom měli přistupovat stejně jako k alkoholu a k cigaretám (listopad 2024)
- Michal Horáček: Měl jsem říkat natvrdo, co si myslím (leden 2025)
- Ondřej Jonáš, Jan Švejnar: Riziko fašismu v USA roste, velký potenciál ekonomiky zůstává (únor 2025)
- Karel Havlíček: Nestydím se za konzervativní hodnoty (březen 2025)
- František Vrabel: Úplně se vypněte. O nic nepřijdete. (duben 2025)
- Marek Orko Vácha: Jedny dveře se mi zavřely, ale dvacet dalších se mi otevřelo (květen 2025)
- Jiří Přibáň: Demokracii neubráníte, pokud ji lidé nebudou chtít (červen 2025)
- Jiří Pehe, Marie Bastlová: Kdo vyhraje volby a co to s Českem udělá? (září 2025)
- Ivan Bartoš: Piráti nejsou na prodej (říjen 2025)
- Tomáš Halík: Demokracie není jen vítězství většiny ve volbách (listopad 2025)
- Markéta Kutilová: Úkolem novináře je zlo pojmenovat (1. část) (prosinec 2025)
Markéta Kutilová: Kdo ke zlu mlčí, stává se spolupachatelem (2. část) (prosinec 2025) - Jakub Landovský: Peníze dnes už Evropě nezajistí ani bezpečnost, ani blahobyt (leden 2026)
- Dominik Hašek: Každého úspěšného ruského sportovce jeho země využije k reklamě na svoje činy (únor 2026)
publikováno: 13. 4. 2026
