Když přišla koncem týdne zpráva, že Hormuzský průliv je znovu otevřen pro komerční námořní přepravu, Francie a Británie se poněkud symbolicky na jednání v Paříži ještě stále přely, zda přizvat k debatě o jeho budoucí splavnosti také šéfy NATO a Evropské komise. Spor se zdá teď poněkud předčasný. Írán přes víkend úžinu znovu uzavřel. Ještě před tím zasáhly rychlé čluny jeho revolučních gard u protějších břehů dvě plavidla s blíže neurčeným nákladem.
Nejen z téhle epizody je zřejmé, že Evropa hraje stran trvalého příměří v konfliktu s Íránem druhé, či dokonce třetí housle. A že na starém kontinentu neexistuje vlastně žádná politická vůle přispět vojensky či diplomaticky k dohodě mezi Washingtonem a Teheránem. Velké evropské země zůstávají rozděleny nejen ohledně toho, kdo má do případné evropské mise v Perském zálivu mluvit, ale i kdo by se jí měl účastnit. Zatímco Paříž tvá na tom, že má jít o koalici neutrální a operující nezávisle na „bojujících stranách“, Berlín by dal přednost americké účasti. Názor britské diplomacie či vojenských kruhů na věc není znám.
Nicméně Londýn opakovaně zdůraznil, že koaliční námořní mise bude „výlučně mírová a obranná“ a měla by se soustředit na vyčištění mořské úžiny od min a na vojenský doprovod komerčních plavidel. A to jakmile bude dosaženo „trvalého příměří“. Česká vláda chce přispět svou troškou do „obranného“ mlýna. Formující se námořní koalici poskytne, bude-li zájem, radarový systém, o kterém české vojenské zdroje hovoří jako o „vševidoucím oku“ Armády ČR. Má být schopný zachytit a sledovat až 200 cílů od letounů přes drony, lodě i vozidla, a to na vzdálenosti až 400 kilometrů.
Nabíledni je otázka, bude-li takový systém potřebný, dosáhne-li totiž vůbec válčící „koalice“ Izrael–Spojené státy–Írán trvalého a udržitelného příměří. Stejně jako otázka, zda Praha kdy uvažovala nabídnout či prodat takový systém Ukrajině, zvláště vezme-li se v úvahu domácími médii citovaná zmínka, že český systém je pro Rusko velmi problematický vzhledem ke schopnosti detekovat cíle, aniž by sám vysílal signál.
České „neviditelné oko“ pro Hormuz by tak či tak mohlo přijít znovu na přetřes tento týden při jednáních vojenských plánovačů v Londýně. I když sama mise zůstává hypotetická. Britští činitelé označují dosavadní dvoutýdenní příměří za „křehké“. Podle Londýna nejedná Irán v záležitostech znepokojující mezinárodní společenství v dobré víře, což nevytváří důvěru ve ochotu oslabeného íránského režimu dostát dlouhodobým dohodám. Podle oficiálního britského stanoviska znesnadňují jakékoliv trvalé příměří tři aspekty: zamýšlená trvalá kontrola Íránu nad dopravou v Hormuzském průlivu. Neochota Teheránu vzdát se zásob obohaceného uranu a neochota k závazku přestat podporovat teroristické organizace v zahraničí, především libanonský Hizballáh.
Britskou skepsi o rychlém či trvalém řešení krize kolem Hormuzu dokládají vládní scénáře, které připravují logistické firmy a také veřejnost na výpadky v zásobování potravin. Řeč je podle BBC například o nedostatku kuřecího a vepřového masa. Ve spektru komodit, které uvízly v Perském zálivu, jsou totiž dodávky kysličníku uhličitého používaného na jatkách a při konzervaci některých potravin.
Plynulé zásobování mohou ohrozit také rychle rostoucí ceny zemědělských hnojiv a s tím související dilemata, až se ostrovní farmáři budou na podzim rozhodovat, čím osít pole. „Pokud budou hnojiva a pohonné hmoty příliš drahé, může nastat potravinová krize,“ upozorňuje šéf Konfederace britských zemědělských odvětví Jo Gilberton. V Hormuzu uvízla polovina světových dodávek síry, třetina močoviny a čtvrtina čpavku. A tak žádný div, tvrdí ostrovní potravináři, pokud by se ceny potravin zvýšily koncem roku až o deset procent.
Jakkoliv je Británie téměř soběstačná v zásobování ropou a zemním plynem, jiné je to s kerosenem. I ostrovním aerolinkám a letištím hrozí akutní nedostatek leteckého benzínu. Rafinérie v Evropě mají podle internetových zdrojů spoustu kapacity na produkci benzínu a nafty pro automobily. Ale kerosen dokáží vyrábět jedině z ropy z oblasti Blízkého východu.
A tak odborníci varují, že benzín do nádrží letadel dojde v Evropě koncem května. A zrušené lety můžou ohrozit plány britských domácností na dovolenou během týdne školních prázdnin na rozhraní května a června. Menší ostrovní letecké společnosti jako Skybus a Aurigny začaly rušit první domácí lety z Newquay na londýnské letiště Gatwick a z Guernsey na letiště London City Airport.
Komentátoři na obou stranách Atlantiku mezitím spekulují, zda se lodní doprava Hormuzským průlivem vůbec kdy vrátí k normálu před izraelsko-americkým údery. „Íránci zjistili, že disponují supermocí. Nikdy v minulosti se nepokoušeli Hormuzskou úžinu kontrolovat, a teď zjistili, že dokáží prostřednictvím pár vodních min nebo granáty odpalovanými z ručních zbraní dopravu v Perském zálivu v podstatě zastavit,“ upozorňuje bezpečnostní korespondent New York Times David E. Sanger. Zmiňuje možnost vzniku mezinárodního konsorcia, které by mohlo vybírat poplatky za plavbu průlivem a rozdělovat je mezi země s ním sousedící. Bezpečnost plavby by zaručovaly Spojené státy. Součástí konsorcia by mohly být hlavní země závislé na plynulosti přepravy, včetně Číny, Indie a evropských zemí. „Vyžadovalo by to však stupeň mezinárodní spolupráce a diplomatického sdílení, o které Trumpova administrativa neměla dosud prakticky žádný zájem,“ upozorňuje Sanger.
Jiné alternativy počítají s hledáním a výstavbou nové logistické infrastruktury (ropovodů k terminálům ve Středozemním moři), růstem poptávky po ropě z jiných světových nalezišť a také s růstem poptávky a dostupností alternativ, včetně jaderné nebo solární energie. V kratším horizontu však rozhodne podle komentátorů soupeření mezi Spojenými státy a Íránem, kdo vydrží nepohodlí vysokých cen ropy déle. „Íránci sází na to, že Trump cukne jako první, protože drahý benzín a nafta pro něj i pro Republikánskou stranu představují velký politický problém. A to nejen (v období) před volbami do Kongresu, ale po celý zbytek jeho volebního mandátu. Pokud ztratí Sněmovnu reprezentantů i Senát, tak pro Trumpovu domácí agendu to bude znamenat konec,“ soudí Sanger. Spojené státy sází podle Sangera na to, že blokádou íránských přístavů odříznou revoluční gardy od jejich hlavního zdroje příjmu z ropy a Íránci se pak vrátí k jednacímu stolu s prosíkem.
Dlouhodobá patová situace kolem Hormuzského průlivu však bude na úkor americké akceschopnosti v jiných částech světa: Odčerpává kapacitu vojenských lodí a výzbroje potřebných v indo-pacifické oblasti jako odstrašující síly vůči Číně a Severní Koreji. A navíc odčerpává prostředky protivzdušné obrany a rakety, které by byly potřeba v Evropě a mohla je mít k dispozici Ukrajina. Perský záliv navíc váže 10 000 příslušníků námořní pěchoty a celkově až 50 000 příslušníků amerických ozbrojených sil.
I proto se v příštích dnech a týdnech nejspíš nepřestanou k Hormuzskému průlivu upírat viditelné i ty neviditelné oči světa s takovou pozorností a napětím jako doposud. V těch evropských se bude i nadále mísit výraz odevzdané naděje s nezanedbatelnou dávkou rezignace, kterou nevyzpytatelnost a nepředvídatelnost hlavních aktérů – podle Evropy zbytečného – konfliktu, v minulých sedmi týdnech přinesly.
publikováno: 20. 4. 2026
