„Vím, že když / neutratím / dožiji / konce týdne / zatím.“ Povzdech našince nad vysokými životními náklady pod názvem „Jurodivě hrobovým tichem“ zrýmoval Zdeněk Hmyzák Novák, persona známá hlavně na tuzemské alternativní scéně více než čtyři dekády, a lze ho najít v jeho knize U větve – Básně texty a říkadla, kterou loni vydalo nakladatelství Malvern. Pokud existuje někdo dosud Hmyzákovou hudební tvorbou nepolíbený, může toto dílo vnímat jako soubor vskutku originálních, svébytných básní na pomezí avantgardních směrů dada, surrealismus, nonsens, absurdní drama, naivismus či fónická poezie, ba musím zmínit i tvorbu Christiana Morgensterna. Pro takového šťastlivce se bude jednat skutečně o objevení Ameriky v žánru obzvláštníků a mašíblů. Ty verše opravdu obstojí na papíře více než dobře. Nicméně faktem je, že drtivou většinu z nich napsal Hmyzák pro kapely, v nichž účinkoval a tedy je i sám zpíval. V současnosti působí už jen v Kolně, se kterou prozatím vydal dvě alba (Smrtí zatepla a Tehilim šeré, cesty země), jejichž kompletní texty najdeme v knize spolu s dalšími, jež skupina už hraje, ale dosud je nenatočila (a možná už ani nenatočí). Nechybí zde samozřejmě ani texty Žen, s nimiž v roce 1985 začínal a v první půlce devadesátých let s nimi zažil i největší mediální slávu po vydání alba K smrti vylekán (videoklip Krysy a vejce se stal hitem dobové televizní hitparády). Něco málo je tu i z jejich loni vydaného rekapitulačního alba Smrtí vynechán. 1985–1989 a hlavně z ilustrované knihy textů Ženy (vydal MAŤA a Kentaur v roce 1993), pod níž je s Hmyzákem spolupodepsána i další opora legendárního souboru Martin Záchod Choura. Nápaditou grafickou úpravu tehdy vytvořil Karel Haloun, jenž se spolu s Janem Arndtem podílel i na Hmyzákově knižní novince. V té najdeme rovněž texty, jež zpíval v kapelách Činna a Bad Beef Hat a jsou zvěčněné na dalších čtyřech albech. Skeptik by si v tuto chvíli možná povzdechl, že se vlastně nejedná o nic nového pod sluncem. To ovšem záleží na úhlu pohledu. Fanoušci Hmyzákových kapel dostanou v knize přesně to, co chtějí. A ty ostatní, kteří jeho tvorbu dosud neznají, čeká dobrodružná cesta kouzelnou džunglí slov.
Texty nejsou v knize řazené ani podle datace vzniku, ani podle kapely, pro kterou byly napsány, nýbrž podle abecedy, což otvírá nové možnosti jejich recepce. A tak se čtenář od tajnosnubných básní „Architekt“ či „Cesta za velikým tajemstvím“ (která má kupodivu jen tři řádky) postupně dostane až k „Duchovi“, jehož narativ působí překvapivě až nehmyzákovsky jasně, jako by vypadl z nějaké středověké legendy popisující paniku tehdejších pozemšťanů z objevení komety, nebo z apokalyptické literatury. „Hanička“ sice obsahuje jinotajné verše, přesto z nich nemilosrdně vystupují kontury příběhu malé bruslařky, jež nedobrovolně a nadobro zmizela pod ledem. Rovněž „Král ve žlutém hávu“ je vlastně „jen“ věrným ztvárněním stejnojmenné povídky klasika drsné školy americké detektivky Raymonda Chandlera, v níž je zavražděn známý jazzman. To jsou však čestné výjimky po všech stránkách unikátního souboru verbální magie, kde můžeme najít třeba báseň s gramaticky podezřelým názvem „Spali ví, kdo zpívá“. Zde je nutno poznamenat, že na zadní straně obálky stojí upozornění, že: „Na žádost autora kniha neprošla jazykovou redakcí, která by jazyk přizpůsobila gramatickým normám.“ V básni „Lhostejný“ se zase Hmyzák vytasí s až zaumným novotvarem spalitebna, což by mohlo být krematorium, jak zdánlivě vyplývá z kontextu. Kromě Velemira Chlebnikova si při čtení U větve nelze nevzpomenout také na oberiuta Daniila Charmse, např. v básních „Zmalované švestky“, „Plynoucí slůně“, „Jedlová dílna“ či „Daleko“, anebo „Psohlavci okupují jezevcovu vísku“, v níž míra infantility svérázné bajky téměř přetéká do slovního salátu chovanců psychiatrické léčebny či dětského žvatlání: „Po pláni finsk a minsk / uhání s rybami / A šli spát / Vlčák umírá / jezevec má kníra / A šli spát.“ Proto je tedy možné, že z U větve může být někdo zcela vedle, ba dokonce i na větvi! Je to však právě tento imaginativní jazykový projev, jímž se Hmyzák vymyká v nejlepším smyslu slova ze současné české poezie, která se poslední dobou může člověku jevit poněkud nevýraznou, bez chuti i zápachu.
V knize pochopitelně nechybí ani několik opusů, které Hmyzák napsal spolu s již zmiňovaným Záchodem Chourou např. „Jezevcova víska“, „Huhňěj dál“ a samozřejmě také „Savectví“ s již legendárními verši: „Přátelství to je někdy víc / než zásah / Je to savec který uzavírá přátelství“. Ze všeho výše řečeného jeví se mi tudíž nezbytným, aby všichni empatičtí savci, co umějí číst a oblibují si bytostnou poezii, uzavřeli upřímné přátelství s Hmyzákovou knihou, a aby se tak z nich stal dobrý pár.
Zdeněk Hmyzák Novák: U větve – Básně texty a říkadla. Vydalo nakladatelství Malvern v roce 2025. Počet stran: 168.
Ukázka z knihy:
Dobrý mrav si žádá obrodu
Pod vlivem hudby Briana Ena
změnil styl i Pepíček Zíma
Dosáhl vrcholů ambientna
nevystupuje
rozlehlé lány
dechovní hudby
neosazuje
nesklízí
ucha věrných
netíží
Na prázdné místo
inovátor František Skála
rozprostřel svoji
dechovně krchovní hudbu
jen by řeč nestála
Jedlová dílna
Než kozel skočí z jedle
kohout je v sedle
Kohout práská bičem
kozel do něj míčem
netrefí se přesně
shodí jen kleště
ty zachytí se stiskem
za kozlovým pyskem
Kozel tančí smíchem
kohout váže lýkem
obě páky kleští
bude tak lepší
publikováno: 27. 4. 2026
