… mohou čas od času narazit na disidentní hlasy, zprvu možná sporadicky, ale o to důležitěji.
Vzpomeňme na svého času protiproudé myšlení historika Josefa Pekaře, který uvedl na pravou míru historicky zavádějící masarykovský diskurz první republiky. Nebo na téměř osamělý hlas katolického intelektuála Ladislava Jehličky a jeho velmi objevný a kritický pohled na dominantní myšlenkový kánon českého 20. století. Opozitních a disidentských hlasů naší doby bylo a je stále naštěstí mnoho, a přestože se tyto hlasy snaží středoproudá média jakkoliv omezovat či upozaďovat, tyto hlasy nezanikají. Vzpomeňme v této souvislosti na osudy myšlenek a postojů Juliana Assange, Edwarda Snowdena či Noama Chomského – a všem zarytým pravičákům se tímto omlouvám, toto není politický pamflet.
V souvislosti s protichůdnými myšlenkami by bylo velmi potřeba se podívat a možná přehodnotit také na naše vnímání historických epoch: zaujala mě kniha René Guénona z roku 1946 s názvem „Krize moderního světa“, která v češtině vyšla v roce 2002 v překladu Kláry Khaouajové. V textu vystupuje do popředí antitradicionalistická současnost a radikální přehodnocení renesance a antiky. Vše je poměřováno vztahem civilizace k tradici a k nadosobnímu řádu, který je nezávislý na libovůli a interpretaci lidského pokolení. Je velmi objevné připomenout si, co René Guénon v knize říká o podstatě renesance a humanismu se souvisejícím vznikem a proliferací laicismu:
„Renesance vyzvedla na čestné místo slovo „humanismus“, které v sobě předem shrnuje celý program moderní civilizace. V podstatě šlo o zredukování všeho na čistě lidská měřítka, o abstrahování veškerých principů vyššího řádu a symbolicky bychom mohli říci o odvrácení se od nebes pod záminkou dobytí Země. Tvrdilo se, že následujeme Řeky, ti se však nikdy nevydali tak daleko tímto směrem, ani v dobách svého nejhlubšího intelektuálního úpadku, a starosti utilitárního charakteru u nich nikdy nestály na prvním místě, jak je tomu v moderní době. Humanismus už představoval první formu toho, z čeho se vyvinul dnešní „laicismus“, a tím, že se snažil všechno převést na lidskou míru a stal se sám sobě účelem, způsobil postupný sestup, etapu po etapě, až dosáhl své nejnižší úrovně a uspokojení nakonec hledal jen v tom, co mu nabízela materiální stránka jeho povahy. Toto hledání bylo ostatně velmi iluzorní, neboť vytvářelo stále více nepřirozených potřeb, které nemohly být uspokojeny.“ (str. 29)
***
René Guénon: Krize moderního světa (1946). Z francouzského originálu La crise du monde moderne přeložila Klára Khaouajová, vydal Herrmann & synové v roce 2002.
publikováno: 3. 5. 2026
