Hostem dubnového večírku s Přítomností byl Maciej Ruczaj, politolog a dlouholetý ředitel Polského kulturního střediska v Praze. Hovořili jsme o geopolitických a společenských změnách, které ovlivňují transatlantické vztahy; řeč přišla na budoucnost Evropské unie a roli střední Evropy v novém světovém řádu. Jaké změny nás čekají v souvislosti s konceptem „revoluce zdravého rozumu“? Večírek moderoval šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.

 

Petr Fischer: Za dva tři roky, až Trumpovi skončí mandát, se svět asi jen sotva vrátí do starých kolejí, tvrdí bývalý šéf německé diplomacie Joschka Fischer. Bylo by podle něho naivní, kdybychom ulpívali na této představě. To nejdůležitější, co se ztratilo, je důvěra mezi Evropou a Amerikou. Vidíš to také tak?

Maciej Ruczaj: Vzájemná důvěra se vytrácí, to ano, ale otázku důvěry nepovažuji za nejdůležitější ohledně toho, co se mění a co se už nevrátí.

Určitě se nevrátí situace, v níž USA budou stoprocentním garantem evropské bezpečnosti, a to nezávisle na tom, jestli po Trumpovi bude prezidentem zvolen republikán nebo demokrat. O rekonfiguraci vztahu mezi Evropou a Amerikou usilují Američané už delší dobu. Co se řeklo v posledním roce, už nejde vzít zpátky.

Ale pak tady máme globální situaci, kdy se Američané rozhodli, že vstoupí do nepřímého konfliktu s Čínou, a budují si pozici pro velmocenskou rivalitu. Součástí této strategie je na jedné straně konsolidace svých spojenců, to znamená přimět je k tomu, aby dělali víc; na druhé straně je likvidace nejrůznějších čínských proxyválek všude ve světě. Tak tohle je změna, která je podle mě také trvalá, a v ní se Evropa bude muset najít.

Součástí této změny je ústup od koncepce globalizace, tedy od myšlenky neomezeného globálního obchodu, která pro Evropskou unii byla důležitá, ale která nás částečně zahnala do situace, v níž se dnes nacházíme: tedy že jsme na USA závislí vojensky, a zároveň jsme závislí ekonomicky jak na USA, tak na Číně. A tohle je věc, která také nezmizí v okamžiku, kdy Donald Trump odejde.

Po Trumpovi tady zůstane nějaká stopa… Co nám tato situace přinese do budoucnosti a co nám tady po něm zůstane? Odejde snad „zdravý rozum“, protože s Trumpem skončí revoluce zdravého rozumu (anglicky Revolution of Common Sense)?

V posledních dvaceti letech došlo v mnoha oblastech veřejné debaty k vychýlení některých témat, a toto vychýlení se prezentovalo jako nevyhnutelný projev ducha dějin. Ve skutečnosti však vyprovokovalo krizi, v níž se nacházíme.

Jedním z témat této veřejné diskuse byla myšlenka „světa bez hranic“, a to ve smyslu zrušení hranic státních (koncept multikulturní společnosti), tak ve smyslu zrušení státu jakožto suveréna na určitém teritoriu, tak i světa bez hranic ve smyslu ekonomickém (tedy že je jedno, že kupujeme 90 % plynu z Ruska, protože plyn přece nemá národnost, je to jen obchodní operace, bez jakýchkoliv důsledků, které by se dotýkaly naší reality).

A pak jsou tu kulturní války, které v Americe dokázaly vygradovat do nedostižitelných rozměrů a byly součástí Trumpovy výhry. Jde o reakci společnosti na ideologizaci některých dalších témat, která rovněž byla prezentována jako výsledek nevyhnutelného dějinného procesu, například otázka, co je člověk (kdo je muž a kdo je žena), a i tato debata zavedla společnost nad únosnou mez v polarizaci.

Zdravý rozum v tuhle chvíli reprezentuje nějaký limit emancipačních snah, které nejsou přirozené, tedy podle těch lidí, kteří hovoří o konzervativní revoluci zdravého rozumu? Nebo jak tomu mám rozumět? Zdravý rozum má dát přirozenou hranici iluzím o tom, že hranice nejsou ani na genderové úrovni a že spolu všichni můžeme být v jednom světě společně?

Neztotožňuji Donalda Trumpa se zdravým rozumem… Ale v podstatě je to tak. Jde o intelektuální a politické proudy, které budou zdůrazňovat stavění hranic – ať už mluvíme o ekonomické globalizaci, o představě multikulturní společnosti, o koncepci emancipace člověka od veškerých vazeb, včetně vazeb na jeho vlastní tělo, přirozenost atp.

Mluvíme o tom v Evropě, která po roce 1989 žila především tím, že hranice padají. Celý rok 1989 je nesen obrazem proražené berlínské zdi… To nebyla jenom zeď mezi dvěma systémy; byla to zeď, o níž jsme si mysleli, že je v nás a my že ji v tuto chvíli bouráme. Tím se tehdy všechny tyto emancipační proudy otevřely… Čili znamená ta „revoluce zdravého rozumu“ objevit v sobě znovu ty přirozené hranice, protože pak bude život lepší?

Já bych s tím souhlasil. Jsou určité hranice, které když překročíme, tak namísto větší emancipace naopak způsobíme zhroucení celého systému. Ve jménu překročení hranic způsobíme, že svět se zhroutí dovnitř. A to se týká celé řady témat, od lidské přirozenosti až po fungování Evropské unie.

Jsem rád, že tomu rozumíme stejně, i taková interpretace je možná. Teď mě zajímá souvislost s Evropou v jednom konkrétním státě, a tím je Maďarsko, které prošlo volební změnou. Viktor Orbán mohl být i pro Donalda Trumpa určitým vzorem, jak se tato revoluce dá dělat, a najednou se po šestnácti letech ten stát změnil, změnila se určitě jeho hlavní rétorika, tedy narativ o tom, že když se hranice tímto způsobem obnovují, přináší to něco lepšího.

Byly pro Tebe volby v Maďarsku právě zhroucením hranic, který se vystavěly špatně? Nebo Viktor Orbán reprezentoval už totalitní systém? Co se v Maďarsku podle Tebe stalo i z hlediska konzervativní revoluce, která probíhá světem? Byl Orbán pro Trumpa vzorem toho, že demokratická vláda se dá dělat jiným způsobem a že návrat těch přirozených hranic je možný atd.? Co pro Tebe změna v Maďarsku reprezentuje?

Nejprve znovu zdůrazním, že je rozdíl mezi metapolitickou vrstvou, z níž se vzala současná krize liberální demokracie a západního světa; a mezi lidmi, kteří reakcí na tuto krizi budují svůj politický kapitál, ať už je to Viktor Orbán, nebo Marine Le Pen.

Viktor Orbán byl pro politické, částečně intelektuální hnutí výraznou osobou, až průkopníkem. Byl to on, kdo se první přihlásil ke koncepci iliberální demokracie, byl to on, kdo byl dlouhou dobu jediným státníkem, který se k té politické linii hlásil. Jeho prohra je určitě výrazným symbolickým zlomem. Na druhé straně, jako v každých volbách, většina společnosti se rozhodla z důvodů, které jsou vnitřního, praktičtějšího rázu, než že by důvodem jejich volby byla definice liberální demokracie. Skutečnost, že po volbách, které Orbán prohrál, odstoupil, nám definitivně zodpovídá otázku, zda to byl, nebo nebyl totalitní systém. Byla to jiná, stále demokratická forma demokracie.

Krize, na kterou reagoval Orbán, nemizí s osobou Orbána, stejně jako naše problémy nezmizí s osobou Trumpa. Určitá dynamika vývoje zde zůstane k vyřešení, ať už jde o otázku vztahu mezi členským státem a Evropskou unií jako celkem, nebo o otázku toho, co má být Evropská unie.

Orbán jakožto politik a intelektuál obstál. Prohrál jakožto člověk, který vybudoval do jisté míry prohnilý politicko-ekonomický systém, ale jako intelektuál vyhrál. Když si přečtete Orbánův projev z roku 2015 o migraci na vrcholku tehdy migrační krize, tak to je způsob uvažování, který teď používají úplně všichni, Macron i Merz. Najednou, o deset let později, celý evropský mainstream ať už vědomě, nebo nevědomě dospěl k podobné interpretaci hrozeb, který problém migrace s sebou nese.

Orbán v jistém smyslu vyhrál tím, že vnutil tu agendu ostatním, kteří na ni byli nuceni reagovat a částečně ji přebírat. Když vezmu Merze jako příklad, tak ta strategie se mi zdá jasná: když AFD sbírá body tímhle způsobem, tak já na to musím podobným způsobem reagovat. Podobně ve Francii. Jde o návrat reality do politiky? Podílel se Viktor Orbán na návratu reality do politiky v Evropské unii?

Ano, to je správný postřeh. Musíme se uvědomit, jak fungovala evropská politika – stranické systémy – po mnoho desetiletí. Fungovaly tak, že když se objevil problém, který stát neuměl řešit, okamžitě se objevila nějaká extremistická politická síla, která tento problém artikulovala. A co dělaly strany mainstreamu, ať už pravého, nebo levého? Sebraly návod na řešení krize těm extremistům! Přivlastnily si ho, a tím pádem otupily potenciál extremistických stran na to, aby vyrostly. Tak fungoval normální politický systém v rámci demokratických společností.

Problém posledních dvou tří dekád je ten, že „politický mainstream“ si vykopal zákopy a rozhodl se v nich setrvat, nezávisle na tom, že svět kolem se proměňuje. Tím nechal extrémistům naprosto volné pole k tomu, aby bujely a rostly. A je otázka, jestli není už pozdě na to, co teď dělá třeba Merz – nejinteligentnější politik, kterého teď v Evropě podle mne máme. Jestli už se ten problém nenechal rozbujet do takové míry, že nemá jiné řešení, než že ti „extremisté“ musí opravdu moc převzít a musí si okusit, že není tak jednoduché něco změnit.

Možná něco podobného prožíváme i tady v Česku, i u nás jsou některé strany současné vládní koalice „extrémní“. Musíme si i my jako společnost na vlastním kůži zažít, co to znamená, když tyhle strany vládnou? Myslíš, že nás to nějakým způsobem vrátí k tomu zdravému rozumu, k té realitě, jak o tom mluvíme od začátku?

Asi jiná cesta není. Nebo je druhá cesta, ale přes občanskou válku. A to asi nechceme.

Je k tomu však důležité říct, že na symptomy této krize reagují různé politické síly, a není to tak, že je můžeme všechny naházet do stejného pytle. Něco jiného je česká SPD, něco jiného je německé AfD a něco jiného pak je Giorgia Meloniová nebo PiS v Polsku.

Zrovna tyto dva poslední příklady uvádím proto, že je podle mne důležité, aby strany, které artikulují krizi, nebyly zatlačené za okraj. Protože když je úplně zatlačíte za okraj, tak tím ta témata odevzdáváte opravdovým magorům. Ale pokud se celé spektrum dokáže s mírou kritiky vypořádat, tak máte politické síly, které jsou schopny tu zemi převzít a normálně vládnout.

Bohužel jsme vytvořili politický systém, který do jisté míry má sklon zároveň vytvářet určitou ideologickou ortodoxii. To znamená, že v okamžiku, kdy ho někdo zpochybní (řekne, že to a ono je špatně), tak je vytlačen za okraj. Když vytlačujete rozumné lidi za okraj, tak se převážně stáhnou a nechají toho – jdou dělat něco jiného. A ten, kdo tam zůstane, jsou magoři a hochštapleři.

A druhá věc, že tím, že jde ke kormidlu, tak tím samozřejmě otupujete jejich potenciál a oni se v určitém smyslu kompromitují před svými voliči. Pokud se udrží normální demokratická veřejná debata, ač to je obtížné, tak můžete počítat s tím, že nakonec dost možná další volby prohrají.

Zatímco když hrotíte atmosféru do stavu v Polsku (říká se tam tomu „studená občanská válka“), tak jim dáváte střelivo; čím větší polarizace, tím větší šance, že na obou stranách barikády budou převažovat radikálové a ne lidé, který se chtějí domluvit.

Tomu rozumím, jenom si říkám, jestli Maďarsko je tím příkladem, kde se to povedlo? Jestli se nějak přece jenom těch šestnáct let nepodepsalo na všech těch institucích? Když vítěz voleb říká, my nepřebíráme moc, my měníme režim. Takže asi v Maďarsku to bylo ještě nějaký hlubší, než jak to popisuješ?

Do maďarské debaty úplně nevidím. Vnímám maďarský příběh jako v jistém smyslu specifický. Kdo porazil Orbána? Orbán kdysi dávno řekl, že Fidesz může porazit jenom Fidesz. A to se v podstatě stalo. Vyhrála strana, jejíž kostru tvoří bývalí Fideszáci a která se ve volební kampani odvolávala na to, že bude dělat politiku Fideszu, jenom bez jeho chyb a korupce.

Jak to nakonec dopadne, nevím. Ale když jste poslouchali volební projevy Pétera Magyara, tak ty byly stejně zaníceně „nacionalistické“ a stejně procítěné v rámci maďarského národního étosu jako ty Orbánovy, respektive byly procítěny víc, protože Orbán byl v kampani mizerný.

To nebyla výhra, kterou by se dalo klasifikovat, že jedna polovina společnosti poráží tu druhou, jako spíše hledání většiny tím, že se vítěz chtěl udělat přijatelným pro mnoho zklamaných voličů Fideszu.

Mám dojem, že Maďaři mají sklon volit vůdce národa. Kde jinde v Evropě někdo dostane přes 50 procent v parlamentních volbách? Přitom v Maďarsku se to za posledních dvacet let děje pokaždé. Faktem zůstává, že Tisza Pétera Magyara dostala 54 procent (k tomu se ve střední Evropě už dlouho nikdo nikde ani nepřiblížil). To znamená, že v té společnosti je sám o sobě sklon odevzdávat plnou moc do rukou nějakého konkrétního lídra.

Proto si myslím, že to není recept, který by šel použít v jiných zemích. Ten, kdo může porazit národněkonzervativní vlnu, musí přebírat její témata. Ale nemůžeme očekávat, že to bude jako v Maďarsku – protože ani v Polsku, ani v Česku, ani na Slovensku nebudeme mít stranu, která dostane pětapadesát procent.

To je zajímavé, jak vysvětluješ, že národněkonzervativní vlna se žene Evropou. Máš představu, jak to může dopadnout dlouhodobě? Vydrží ta vlna ještě nějakou dobu? Vlny jsou tady od toho, že upadají a pak se zase zvedají… Použil jsi slovo zlom v Maďarsku… Není to start nějaké protivlny?

Já si myslím, že vlna běží dál. Ale není to tak, že by jedna nebo druhá strana měla vyhráno. V těch jednotlivých zemích se bude kyvadlo pohybovat tam a zpět. Dokud nebudou témata, která teď pálí celou evropskou společnost, adekvátním způsobem adresována, budeme mít v evropské politice určitý pohyb od populistické pravice na druhou stranu, ke globalistickému liberalismu. Sinusoidy mohou být různé, ale hlavní témata zůstávají: Budeme řešit problém migračních vln, národní suverenity vs. EU, otázky spojené s bezpečností, se vztahem k Rusku atd.

Vidíme, že největším problémem pro evropskou novou pravici je Donald Trump. Způsobuje jim největší potíže. Ještě před rokem a dvěma měsíci to vypadalo, že on je ten, kdo jim dává impuls, a teď vidíme, že je to přesně naopak – Trump je brzdí a „komplikuje“ jim vzestup. Z toho plyne, nedělejme unáhlené soudy, ať už jedním, nebo druhým směrem. Myslím, že hluboké společensko-politické procesy jsou rozjeté a jen tak nezmizí.

Je zajímavé, že i Německo začalo otevřeně diskutovat o tom, že by si mělo pořídit jadernou zbraň. Vůbec úvaha o sdílení jaderných zbraní s Francií – jako by se překresloval celý bezpečnostní systém. Je to asi něco, na co se musíme připravit na další deset, možná 20 let, je to tak? A jakou roli v tom může hrát V4, kterou chce u nás Andrej Babiš oživovat? Je to platforma, která má smysl v téhle proměně bezpečnostního systému v Evropě?

Je příznačné, co jsi řekl – že s tím musíme nějakých deset patnáct let počítat. Jestli to není naopak? Máme za sebou období, které bylo jaksi vychýlené, nebylo normální. Ono bylo příjemné, žilo se nám v tom dobře. Ale je to pryč a teď jsme se vrátili k normálu toho, jak fungují mezinárodní vztahy po tisíciletí. A plynule přejdu ke střední Evropě.

V4 je v takovém stavu, jakém je – dlouhodobě je z mnoha různých důvodů ve stavu klinické smrti. Prvním důvodem byl polsko-maďarský spor po začátku války na Ukrajině, ale byly i důvody předtím. V tuto chvíli se dá říci, že Polsko o V4 nemá žádný zájem. A bez Polska V4 smysl nedává… Což však neznamená, že se má ten formát vyhodit do koše. Každý formát je dobrý a může se někdy hodit. Je dobré udržovat maximální množství komunikačních platforem.

Podle mě je klíčové, že celý náš region se musí v této nové situaci nějakým způsobem od znova vymyslet. Čím se vyznačuje naše nová situace? Jak jsme říkali už na začátku, svět se mění. Bude to místo podstatně méně přívětivé pro menší a slabší. A přestává platit víra v trvalost morálně-smluvních závazků. Situace se v něčem velmi dynamizuje. Myšlenka, že vstoupíme do NATO a tím dějiny končí, už ztrácí kontakt s realitou.

Co v novém, dynamičtějším, složitějším a nepřátelštějším světě může dělat střední Evropa?

Cesty jsou dvě. Jedna je pro nás přirozená: Jsme periferie, a periferie přežívá tím, že přilne k někomu většímu. To může být vize Spojených států evropských, jak tady zmínil pan prezident tři dny zpátky; nebo to může to být přimknutí se k Německu jako budoucímu hegemonovi Evropy. Nebo to může být myšlenka přilnutí k Rusku… Zkrátka spojit se se silnějším partnerem, k němuž budeme v postavení vazalů a který nám bude zajišťovat, tak jako ve středověku, elementární bezpečnost.

Druhá možnost je vyjít a zamyslet se nad tím, jestli nejsme schopní se z periferie proměnit, když ne v centrum, tak minimálně v jeden z uzlových bodů. Protože v novém světě, který je dynamičtější, není vyloučeno, že Evropa bude směřovat spíše k polycentrickému modelu, a namísto jednoho centra v Bruselu nebo jednoho centra v Berlíně budeme mít rivalitu několika různých center. V tom případě je pro střed – tedy pro náš region – výhodné být jedním z těch uzlů.

Což znamená dvě věci: Zaprvé se ekonomicky propojovat tak, abychom vyšli z postavení subdodavatele pro Německo a dodavatele levné pracovní síly a součástek; a zadruhé se spojovat v bezpečnostním rozměru (například v kontextu Ruska, které představuje a bude představovat v dohledné době trvalou bezpečnostní hrozbu).

Až skončí válka na Ukrajině, tak to pro nás bude v jistém smyslu horší, protože ten rozjetý stroj není snadné zastavit. Pokud Rusko přeskočilo do módu válečné ekonomiky a všechno mu podřídilo, bude hledat, co s rozjetým strojem dál dělat.

Teď nemluvím o budování nějaké středoevropské unie. Představy o trvalých institucích, které tady budou až navěky a které nám vyřeší naše problémy, jsou podle mě passé. Ale je to výzva k většímu propojování, hledání spojenectví, průsečíků a budování platforem, na kterých se budeme schopni spolu domlouvat. Domluva je až druhotná, primárně jde o to, vůbec se propojit, protože země v tomto regionu jsou propojené velmi špatně.

Nemluvím teď o formátu V4, ten je příliš malý a slabý. Jediné, co pro nás dává smysl, je představa hlubšího spojenectví v propojení celého východního křídla NATO, tedy prostoru, který tradičně leží mezi Ruskem a Německem.

To se možná hezky řekne, ale hůř udělá. Je k tomu vůle v Polsku? Na české scéně strategické uvažování v tomhle směru vlastně vůbec neexistuje…

Tohle je vlastně největší problém toho, o čem mluvím. To znamená, že většina těch zemí je příliš malá a slabá na to, aby si mohla takovéto uvažování dovolit. A výjimky jako Polsko nebo Rumunsko jsou stále obklopeny celou řadou zemí, pro které je to příliš dalekosáhlé. Což neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet. Nemluvím o budování středoevropské unie… Pilířem, na kterém by tato forma těsnější spolupráce mohla stát, je bezpečnost. V tomto případě jsou státy, které budou mít klíčovou roli: Polsko, Rumunsko, Švédsko s Finskem.

Třicet let jsme fungovali v ekonomickém módu subdodavatelů pro západní Evropu, především pro Německo. A fungovali jsme na bázi levné pracovní síly. To jsou věci, které nás dovedly tam, kde jsme teď, to znamená, že se máme nesrovnatelně lépe, než jsme se měli před třiceti lety.

Otázkou je, nakolik naše společnosti a naše elity budou vnímat, že je to zároveň ale model, který už nemá pokračování. Pokud chceme růst dál a rozvíjet se, tak je potřeba něco změnit. Je potřeba začít hodnotu produkovat, ne do ní jen dodávat součástky a dělníky.

Proto propojení napříč zeměmi, které jsou v jiném stádiu ekonomického vývoje než západní Evropa, resp. vytvoření hlasu, který bude v rámci evropské politiky dostatečně silný, aby dokázal prosadit to, co je v zájmu nás, a nikoliv jenom v zájmu těch největších hráčů, může být nesmírně přínosné.

---

Minulé večírky:

1. Jiří Pehe: Večírek s Přítomností – s Jiřím Pehe o Přicházení Petra Pavla (únor 2023)
2. Lenka Zlámalová (březen 2023)
3. Tereza Matějčková (duben 2023)
4. Daniel Prokop (květen 2023)
5. Večírek s Petrem Pithartem a Karlem Schwarzenbergem– „Beneš byl srab!“ (červen 2023)
6. Večírek s Petrem Kolářem– „Petr Pavel dělá svoji práci úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí“ (červenec 2023)
7. Tomáš Mašín: Není to didaktický film. Nevyhýbáme se kontroverzním věcem (září 2023)
8. Jana Vohralíková: Přála bych si, aby na Hradě lidé mohli nabrat sílu (říjen 2023)
9. Pavel Kosatík: Moje nová kniha by měla lidem spravit náladu (listopad 2023)
10. Tomáš Pojar: Už není jedna síla, která by mohla světu garantovat stabilitu a mír (leden 2024)
11. Tomáš Petráček: Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská (únor 2024)
12. Martin Řezníček: Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali (březen 2024)
13. Lenka Bradáčová: Dodnes se mě lidé vážně ptají, zda se u Ratha nestal zázrak a nepřeměnilo se víno na peníze (duben 2024)
14. Vladimír Špidla: Svět směřuje ke koncertu mocností, bez EU nemáme šanci (květen 2024, díl 1)
    Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy (květen 2024, díl 2)
15. Tomáš Klvaňa: Volby v USA rozhodnou pocity. A ty voličům nevysvětlíte racionálně (září 2024)
16. Eva Pavlová:  Manželka prezidenta může dělat mnoho (říjen 2024)
17. Martin Jan Stránský: K sociálním sítím bychom měli přistupovat stejně jako k alkoholu a k cigaretám (listopad 2024)
18. Michal Horáček: Měl jsem říkat natvrdo, co si myslím (leden 2025)
19. Ondřej Jonáš, Jan Švejnar: Riziko fašismu v USA roste, velký potenciál ekonomiky zůstává (únor 2025)
20. Karel Havlíček: Nestydím se za konzervativní hodnoty (březen 2025)
21. František Vrabel: Úplně se vypněte. O nic nepřijdete. (duben 2025)
22. Marek Orko Vácha: Jedny dveře se mi zavřely, ale dvacet dalších se mi otevřelo (květen 2025)
23. Jiří Přibáň: Demokracii neubráníte, pokud ji lidé nebudou chtít (červen 2025)
24. Jiří Pehe, Marie Bastlová: Kdo vyhraje volby a co to s Českem udělá? (září 2025)
25. Ivan Bartoš: Piráti nejsou na prodej (říjen 2025)
26. Tomáš Halík: Demokracie není jen vítězství většiny ve volbách (listopad 2025)
27. Markéta Kutilová: Úkolem novináře je zlo pojmenovat (1. část) (prosinec 2025)
    Markéta Kutilová: Kdo ke zlu mlčí, stává se spolupachatelem (2. část) (prosinec 2025)
28. Jakub Landovský: Peníze dnes už Evropě nezajistí ani bezpečnost, ani blahobyt (leden 2026)
29. Dominik Hašek: Každého úspěšného ruského sportovce jeho země využije k reklamě na svoje činy (únor 2026)
30. Zuzana Kříhová: Zuzana Kříhová: Brutální režim se nebude zdráhat být v posledním tažení ještě brutálnější (1. díl) (březen 2026)

Zuzana Kříhová: Potrvá několik let, než si Írán opravdu vydechne (2. díl) (březen 2026)

 

publikováno: 4. 5. 2026