Existuje hned několik důvodů, proč se pozastavit nad neochotou premiéra Andreje Babiše uhradit náklady na cestu předsedy Senátu Miloše Vystrčila (s delegací podnikatelů) na Tchaj-wan. A nemávnout rukou nad premiérovým vyjádřením, že česká zahraniční politika má býti napříště po výtce pragmatická. A nikoliv založená na blíže nespecifikovaných univerzálních hodnotách. Vágnost premiérova prohlášení implikuje, že české vládě v mezinárodních vztazích napříště nezáleží na závazné teritoriální integritě ostatních zemí. A na svobodě jejich občanů zvolit si svůj vlastní politický, společenský, hospodářský a kulturní systém. Což jsou hodnoty, na kterých stojí existence samostatného Tchaj-wanu, který od Čínské lidové republiky dělí v nejužším místě mořský průliv o šířce 2,1 kilometru.
Chtěl-li si český ministerský předseda svým poměrně zásadním obratem v zahraniční politice (bez konzultace s opozicí či rozpravy v parlamentu) udobřit komunistickou Čínu, snaha vychází zatím naprázdno. O pár dní později totiž vyhlásil Peking sankce proti čtyřem českým zbrojním společnostem: Excalibur Army, Omnipol, VZLU Aerospace a Spacenow. Krok zdůvodnil jejich účastí na prodeji zbraní či „tajnými“ dohodami s Tchaj-wanem. Babišův „pragmatismus“ neobstojí příliš ani při pohledu do statistik.
Objem vzájemného obchodu s Čínou sice cirka dvacetkrát převyšuje obchod s Tchaj-wanem. Současně však generuje rekordní obchodní deficit (přes 800 miliard Kč). V přímých investicích v ČR (přinášejících pracovní místa) však Tchaj-wan dlouhodobě převyšuje. Navíc společnost Volkswagen, která generuje deset procent českého HDP, je téměř bytostně závislá na dovozech čipů právě z Tchaj-wanu. Lakonicky shrnuto – zahraniční politika Babišovy vlády preferuje nákupy v obchodech s levným či zlevněným čínským zbožím před strategickým partnerstvím s technologickou světovou špičkou.
Vzhledem k tomu, že současná vládní koalice se ráda ohlíží a hledá inspiraci v zámořském hnutí, které chce učinit Ameriku znovu skvělou, nemělo by jí bývalo uniknout, že 30. března navštívila Taipei čtyřčlenná delegace amerického Senátu. Cestovala vojenskou verzí Boeingu 737-700, běžně užívanou americkými vládními činiteli. Náklady na cestu šly z rozpočtu americké federální vlády.
Rezervovanost vůči Babišově (poněkud krátkozrakému) pragmatismu však může a snad dokonce musí mít ještě hlubší kořeny. Sama československá a do jisté míry později i česká státnost byly historicky odkázány na úctě a respektu k univerzálním lidským právům. Bez silné a přímé podpory Spojených států amerických a důrazu jejich tehdejšího prezidenta Andrewa Wilsona na univerzální lidská práva a hodnoty, včetně práva národů práva na sebeurčení, by se neobešla. Čtrnáctibodový plán americké vlády z ledna 1918 k ukončení 1. světové války a poválečnému uspořádání světa obsahoval konkrétní zmínku o právo na sebeurčení tehdejších národů Rakouska-Uherska, na to, určit si, v jaké zemi chtějí žít. Neúcta či rovnou každodenní pohrdání základními lidskými právy a hodnotami provázely nástup Adolfa Hitlera k moci a nacistické běsnění, které přinesl. „Pragmatismus” sudetských Němců a v podstatě i „pragmatismus“ předválečného čs. vedení vedly k rozpadu a zániku Československa.
Vítězné mocnosti druhé světové války počínaly si nejspíše také „pragmaticky“, když ponechaly území bývalého Československa ve sféře bývalého Československa. A Josif Stalin nenechal nic náhodě, když se na sklonku války rozhodl vojensky obsadit česká území a Prahu, aby si zajistil – krom jiného – přístup k ložiskům uranu. Benešův „pragmatismus“ z února 1948 urychlil nástup komunistického režimu a proměnu země v totalitní stát. A bylo to konec konců snahy o návrat k univerzálním demokratickým hodnotám a lidským právům, které provázely obrodný proces komunistického Československa v šedesátých letech minulého století.
Byť skončil pohromou, spoluzakládal moderní identitu českých a slovenských národů. A bývalé Československo se právě pro pokus o obnovu své suverenity, návrat k právnímu státu a univerzálním lidským hodnotám dodnes těší jistému respektu v zahraničí. Konec konců krize mezinárodních vztahů vyvolaná invazí řízenou Moskvou vedla v polovině 70. let k helsinské konferenci. Její závěrečný akt zavazoval signatáře k dodržování základních lidských práv. I když smlouva samotná mohla odpovídat de facto pragmatickému „paktu o neútočení“, vytvářela současně mezinárodně závaznou platformu pro existenci českého a slovenské disentu. Vznik Charty 77 a její první dokument byl de facto pokusem o bilanci toho, jak tehdejší režim své závazky dodržoval.
Odmítá-li teď Andrej Babiš univerzální hodnoty v mezinárodních vztazích, popírá jejich význam pro samu československou státnost a pozdější obnovenou českou a historicky poprvé etablovanou slovenskou státnost. Činí-li tak v nahodile zformulovaných útržcích na tiskové konferenci či v internetových scénkách „z politikovy kuchyně“, vědomě či nevědomě tak degraduje po desetiletí budované úsilí předchozích vlád a zahraniční diplomacie. Zpáteční let speciálu předsedy Senátu Vystrčila na lince Praha-Taipei mohl být symbolickým gestem, kterým by český politický establishment (napříč spektrem) dokázal, že si je historického odkazu principu základních lidských práv vědom. A ochoten nepatrně splatit závazek spojený se svou vlastní suverénní a nezávislou existencí a bytím.
publikováno: 4. 5. 2026
