Sociální demokracie jako první z politických stran už koncem 19. století pochopila, že svobodomyslná demokracie je jediné sociálně spravedlivé uspořádání společnosti. Nejen proto, že zaručuje rovná práva, ale také proto, že mezi rovná práva řadí i právo cítit se sociálně bezpečně. Pochopila, že jen lidé nacházející se v prostředí sociálního bezpečí jsou s to, stát si za zásadami demokracie a chovat se jako svéprávní, svobodomyslní a zodpovědní jedinci. Nic na tom nemění ani skutečnost, že podmínkou pro takový stav je naplňování nejen individuálních, ale i kolektivních práv, včetně práva na kolektivní vyjednávání. Proto sociální demokracie od počátku patřila mezi nesmlouvavé zastánce svobodomyslné demokracie. To, že si některými pozdějšími osudovými rozhodnutími kopala politický hrob, věc nevyvrací, ale paradoxně potvrzuje. Jeden příklad