Působivé putování do nitra tónů

Člověk se nemá nikdy moc těšit, aby nebyl pak zklamaný. V případě koncertu Bavorských rozhlasových symfoniků (BRSO) s dirigentem Simonem Rattlem a mezzosopranistkou Magdalenou Koženou to platí i neplatí zároveň. Kožená nakonec kvůli nemoci nemohla zpívat, orchestr sice toto prázdné místo nemohl zcela zaplnit, přesto se mu povedl do jisté míry mimořádný koncert, který by se dal nazvat Putování do nitra tónů.

Podobně objevitelsky a cestovatelsky ostatně vyznívá zpěv Magdaleny Kožené v neuvedené skladě Ondřeje Adámka nazvané Where Are You? Nahrávka provedená ve stejném obsazení může být po koncertě jistou náplastí na zmiňované chybění. I když efekt může být i zcela opačný: zvětšená lítost, že něco takového nemohla slyšet Praha naživo. Adámek psal skladbu podle hlasu Magdaleny Kožené. Zkoušel proměnu jejího témbru od mluvených pasáží až k výkřikům do širého světa. A pěvkyně tu svůj hlas, tedy sebe samu, opravdu našla.

Orchestr nemohl tuto fascinující pěveckou cestu při nejlepším nahradit, i když díky tomu předvedl mimořádný výkon zejména v „náhradní“ skladbě, kterou byla předehra k opeře Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Vložena uprostřed stála Wagnerova emotivně vypjatá hudba hraná s mimořádnou citlivosti až něhou jako přemostění Haydnovy formálně hladké klasicistní hudebnosti mířící k závěrečnému Brahmsově vykročení k modernímu světu nových symfonií.

Wagner jako by ukazoval, proč je třeba prorazit diktát formy a vnějškovosti tónů a jak hluboko se ve zkoumání jejich emocionálních esencí dá v hudební dramatizaci světa dojít. Brahmsova 4. symfonie e-moll jako by se k pevnosti formy nějak vracela, přitom však nechala dostatečně otevřené dveře napětí všelijakých nálad, které později vstoupí především do velkých Mahlerových symfonických plánů. Proto také byla i pro běžné ucho tak mimořádná třetí věta, Allegro giocoso, rychlá a hravá, téměř rozmarná. Věta má charakter scherza, které v symfoniích k samostatné plnohodnotné vrstvě symfonické hudby osvobodil právě bytostný ironik Mahler. Orchestr, který se skrze taktovku z paměti dirigujícího Simona Rattla tak intenzivně sžil s wagnerovských žalem a světabolem, se mocně identifikoval i s nečekanou rozmarností Brahmsovy třetí věty jeho čtvrté a poslední symfonie. Závěrečné vyvrcholení už velké formální překvapení nepřineslo, díky pevnému a silnému orchestru to byl přece jen jistý moment katarze z postupné výzkumné cesty do různorodých hloubek tónů.

To bylo na slavném bavorském orchestru vlastně nejpozoruhodnější: suverenita, s jakou v tomto zkoumání přecházel vrstvami dějin hudby, a přitom vždy rozezníval přesně to, co je v daných tónech a jejich uspořádání specifické a jiné. S nebývalou silou a rozmachem. To, co Adámkova výzkumná hudba provádí na hlase Magdaleny Kožené, který v Obecním domě bohužel nezazněl, provedl Simone Rattle a jeho hudebníci v symfonické poloze. Jistě by se dalo jít příště i dál, a uvolnit třeba i větší dějinné kontrasty. Rychlá volba Wagnera – možná i sázka na krásnou jistotu – však nakonec vytvořila mohutné těžiště koncertu, které lehce spojilo oba konce hudebního toku na začátku a v závěru.

Zážitek symfonický, přestože vlastně nepřevažovala symfonická hudba, jak ji známe z moderního světa. Haydnovu krásu vybroušené formy a wagnerovský citový ponor až emoční šílenství jako by závěrečný Brahms nějak přece jen zahrnoval. Chyběla jen současnost Adámkovy skladby, pouštěná zde při psaní jako jistá umělecká útěcha. Snad tedy příště živě – na Pražském jaru nebo jinde…