Čeští výtvarníci propojili svět astronautů s papuánskými náčelníky přímo v srdci Benátek

Přední česká umělecká dvojice Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein společně tvořili své umělecké dílo 29 let. Nyní je exkluzivně představili v samotném srdci Benátek. How to Reach the Sky (Jak se dotknout Nebe) je monumentální multimediální projekt o setkání dvou světů, v letu mezi nebem a zemí.

Dva čeští umělci vyprávějí prostřednictvím rozsáhlé instalace soch, animací, maleb, filmů, fotografií a happeningů neobyčejný a magický příběh setkání dvou světů – posádky astronautů a lídrů kmene Yali Mek ze Západní Papuy. Jde o dva vzdálené světy – jeden na zemi a druhý na nebi, jeden ponořený do nejmodernějších technologií a druhý silný svými odvěkými domorodými znalostmi. Přesto je spojuje společná zkušenost – létání.

Náčelníci kmene Yali Mek, schopní létat dýmem do Nebe, se totiž chtěli seznámit s muži vyvolenými k cestám do vesmíru. Pozvání k setkání přijali astronauti NASA Leroy Chiao a Koichi Wakata. A právě z této dojemné zkušenosti se zrodil projekt How to Reach the Sky.

Zajímalo mne, co výstavě předcházelo, a tak jsem oslovila Barboru Šlapetovou k následujícímu rozhovoru.

Pavlína Havlová: K čemu název výstavy odkazuje?

Barbora Šlapetová: Název Jak se dotknout Nebe jsme nezamýšleli pouze v doslovném smyslu – pro Papuánce i pro astronauty je možné létat – ale také ve smyslu metaforickém: k nebi lze cestovat i z vlastního domova, protože to souvisí se spiritualitou a vírou, což je nutností všech lidských bytostí bez ohledu na formy a symboly. Ani volba místa není náhodná. Benátky jsou také přístavem, ze kterého vyplul Marco Polo na svou cestu mezi kulturami a kontinenty. Proto také nenazýváme naši svatyni či takovou symbolickou ISS v Benátkách projektem, ale životní cestou, kde umění a život je spojeno v jedno.

Kdy poprvé jste se mezi Papuánce dostali?

Naše první návštěva Papuy v roce 1997 byla přesně dle antropologů „kulturním šokem“. Zároveň jsme si uvědomili, že jsme se ocitli ve správný čas na správném místě, které je silnější než představa o něm, a taky, že vše bude brzo jinak – jenom jsme netušili, že ta proměna bude tak rychlá. Opakovaně se vracíme na třinácti expedicích po dobu víc jak čtvrt století ke kmeni Yali Mek. V průběhu tohoto času jsme spolu s hlavními lídry kmene vytvořili tzv. linii splněných přání, kdy jsme po dlouhých nocích vyprávění a mezikulturního dialogu u ohnišť začali Papuáncům plnit jejich přání – jedno z nich bylo poznat našeho náčelníka Václava Havla nebo naše piloty, kteří cestují do Nebe – tedy astronauty – a taky chtěli pochopit, co to znamená být umělec…

Na čem jste založili vzájemnou důvěru?

Vlastně jsme nejčastěji dělali několikatýdenní „mejdany“ u ohnišť, kdy jsme si povídali a bylo jídlo, místo toho, aby Papuánci zmizeli do džungle to jídlo ulovit. Plnili jsme jim přání, zodpovídali otázky a oni věděli, že vše, co nám řeknou, nebude nikdy zneužito proti nim; a co slíbíme, to dodržíme. Jen jim vždy připadalo divné, že ty časy mezi našimi návštěvami tak trvají – neboť čas je u nich relativní – a jak samy říkají: „… jednou je ti 50 tisíc let a někdy padesát let…“ Rozhodně prostředí zcela zásadně formuje vnímání, a tak tam začnete vidět věci, které u nás nevidíte, a taky se učíte diplomacii v té nejryzejší podobě. Nikdy tam není stav klidu, jsou to vždy obrovské emoce – buď nádhera setkání světů a otevírání nových vesmírů; anebo peklo džungle, kdy jde o život – nemyslím jen váš, ale taky všech kolem – nikdy se nesmí zapomínat i přes všechen respekt na to, že je to krajina přírodních národů, tedy kmenové kanibalské tradice s tím, že dobro a zlo je děleno jinak. Bylo to vždy jako vstoupit do surrealického obrazu a zorientovat se v něm, přefiltrovat to přes sebe a vypustit v podobě uměleckých děl.

Jakou roli hraje pro vznik Vaší výstavy čas – téměř tři desetiletí je velmi dlouhá doba. Plánovali jste od začátku, že koncept vašeho společného díla si vyžádá tak dlouhou dobu?

No to vůbec ne. To napsal život. Na začátku jsme prostě nechtěli zůstat u povrchní zkušenosti a toužili jsme poznat papuánskou duši, tedy skrze ně vlastně nejvíc poznat lidskou přirozenost – tudíž sebe sama. A díky Papuáncům se člověk také dostal do sfér, které by nás nenapadly plánovat – jako třeba spolupráce s NASA nebo opakované telefonáty z vesmíru. Vlastně žijeme happeningy v džungli, které fúzují s rituály přírodních lidí. Cestujeme mezi médii. Je to životní experiment, neprošlapaná originální cesta a dá se říct, že i náš čas je elastický… Nikdy jsme dopředu nevěděli, jak každá cesta dopadne – výsledek byl vždy nejistý, tudíž se nedalo a nedá v tomto případě plánovat.

Jak vás napadlo propojit původní kulturu s naší moderní zrovna přes astronauty?

Impuls přišel od muže jménem Maneng. Když jsme rozebrali skladbu světa, rozloženou mezi tři identická patra, tak si dost přesně pamatujeme moment, kdy řekl, že mezi patry světa se dá létat a že letěl s tátou dýmem, a protože byli moc těžcí, tak spadli dolů, neb už byl starší než dva roky. Berme ten čas zase elasticky, tedy tak, že byl prostě malý. A vedle prý bydlel Yusak, který dosud létá… Bylo to jak blesk z čistého nebe. My jim popsali, že také u nás se létá, ale pomocí raket. Tehdy přesně se zrodil můj nápad, že by bylo dobré jim umožnit „setkání pilotů“. Psal se rok 2006.

Jak si máme představit schopnost „létání dýmem“?

To jsme se právě také ptali a o tom jsou moje filmy vyjevující se v lunetách na „Nebesích“ v Benátkách, jejichž inspirací je Sixtinská kaple, a vyprávějí filmové příběhy, které se skutečně staly, na pozadí zanimovaných kreseb, které ukazují, co nešlo natočit. Létání je strašně rychlé, letí se dýmem do mraků a tam potkáte nové lidi, vyměníte si prasata a banány a zase letíte zpátky. U našich cestovatelů do Nebe – tedy astronautů – Papuánci právě nechápali, že vynakládáme tolik úsilí na cestu nahoru, kde potkáte ty stejné lidi, kteří letí s vámi z vašeho patra. Považovali to za zbytečné úsilí.

Co si mohou návštěvníci výstavy „přečíst“ o způsobu života domorodců?

Naše „svatyně“ je o setkání kultur historicky poprvé očima umění. Je to, jako když se vstupuje do kostelů, chrámů, dómů, dagob a svatyň, a tam se na stěnách a stropech odehrávají příběhy mýtické, spirituální a biblické. Člověk potřebuje něčemu věřit a my ukazujeme hledání víry na pozadí vědy multimediálně očima umění. Já formou filmů, fotografií, animací a obrazů a Lukáš skrze sochy. Všechny příběhy jsou u domorodců skutečné, nerozlišuje se nadpřirozené od přirozeného, všechno je reálné…

Nakolik „rozumí“ Papuánci okolnímu globalizovanému světu?

Nemůžou rozumět… Člověk, který má jenom travní sukénku či násadu na přirození, běží civilizaci naproti, neb slibuje delší a lepší život. Civilizaci nikdo neodmítne. Nelze někoho udržovat v „lidském safari“, aby se na to ostatní v rámci korektnosti dívali! Nemáme na to právo. Důležité je vzdělání, ale to bohužel nepřináší mobil – ten je naopak silnější než všechny zbraně světa, a proto dochází k fatální destrukci ducha a kultury nejen přírodních národů – ten skok je tak rychlý, že ho není možné zvládnout, až na několik málo jedinců, kteří jsou – respektive byli – silně duchovně založení, ale to není případ mladých. Ti strmě směřují do brutálních separatistických gangů.

Odkdy jste spolupracovali s NASA?

Spolupráce s NASA se datuje od roku 2009, ačkoliv já jsem do NASA začala psát už roku 2006. Napřed si píšete s čísly, pak vás prověří FBI a pak začne komunikace s čísly – poté jste odkázáni na ženy v oddělení pro komunikaci… Jakmile ale došlo k osobnímu setkání s vybranými astronauty, které doporučila přímo NASA, že mají rádi umění, tak to už doslova „lítalo“, neboť pochopitelně i oni, stejně jako Papuánci, byli zvědaví na ty, kteří stejně jako oni létají, jen s tím rozdílem, že dýmem. Následné setkání bylo nevyhnutelné. Na to navazovaly vesmírné telefonáty, kdy astronaut Koichi Wakata papuánským lídrům zavolal z vesmírné stanice přímo do jejich vesnice na satelitní telefon, aby jim potvrdil existenci vrchního patra světa, a pak volání opakoval 9 let poté, když na jeho přistání čekal náčelník už na misijním letišti a chtěl, aby u něho rovnou přistál. Každý hovor se zcela vymkl kontrole, neb z povolených šesti minut bylo nakonec víc jak hodina, přičemž za tu dobu mu 16krát vyšlo a zašlo slunce, zatímco probíhal jeden hovor na Papuu. Zázrak… a na dvakrát.

Jak vypadalo setkání Papuánců s astronauty?

Setkání pilotů. Vyměnili si zkušenosti z létání a Papuánci slíbili Leroyovi Chiao, že ho svoji techniku naučí. Stalo se tak o pár let později, kdy ji ukázali Koichimu Wakatovi. V té době navíc unikla zpráva z NASA, že jediný astronaut – shodou okolností či řízením vyšší moci zrovna ten náš Leroy – viděl divných pět světel nad Pacifikem. Dosud se neví, co to bylo. Papuánci ale vědí a nediví se tomu. Oni přece létají a jejich oči se v noci mění na hvězdy, co svítí, pozorujíce zpět svá spící těla, tudíž jsem na to nasadila další kapitolu filmů s názvem Pět světel a Lukáš z těch symbolických pěti pilotů udělal oltář, který je teď právě k vidění v Benátkách. Na hlavní křídlo oltáře se promítají kousky mého filmu. Nad tím se vznášejí moje Nebesa a vstup do prostoru lemuje Lukášův zlatý figurální portál, který funguje jako symbolická brána. Po stěnách jsou moje ikonické fotografie z vesmíru a portréty pilotů převedené do ikonických sítotisků.

Bylo pro astronauty duchovní naladění Papuánců inspirativní?

Velká většina astronautů potom, co zažijí stav beztíže a pohled na naši zářivou modrou fluorescentní planetu uprostřed černého vesmíru, věří a jsou přesvědčeni o vyšší síle a stvořiteli. Zároveň se oba nechali slyšet, že cesta na Papuu je dobrodružnější než cesta do vesmíru.

Jak zkušenost hodnotili astronauti, shodli se s Papuánci na nějakém poznání, k němuž došli každý svým způsobem?

To, že člověk touží po Nebi a je schopen do něj cestovat, je nám zřejmě dáno, tudíž na tom panovalo souznění. Co bylo Papuáncům vzdálené, jsou planety, neboť žijí v mýtu. Příběh je to nejcennější, co člověk má. Moc abstraktní představa je pro ně ta, že koule se valí vesmírem…

Popište prosím čtenářkám a čtenářům, kteří výstavu v Benátkách nenavštívili, jeden vybraný moment, aby měli konkrétní představu o tom, co dílo obsahuje a jak vypadá.

Je to svatyně o cestování časem na posvátné Benátské půdě vrcholu renesance, odkud vyplouval Marco Polo na daleké a dobrodružné cesty, a jak k tomu řekl Petr Zelenka: Je to legenda tak stará, až se stává budoucností… Zároveň je to dárek téhle nemocné době zachvácené sociálními povrchními sítěmi, brutalitou a dezinformacemi o úžasném velkém lidském setkání napříč časem i prostorem.

Co z výstavy se vám podařilo přenést do vesmíru?

Měla jsem dvakrát výstavu ve svatyni na mezinárodní vesmírné stanici zvané Kupola. Odtamtud pozorují astronauti zpět naši modrou planetu. Dvakrát nám z vesmíru volal Koichi Wakata a zároveň vynesl na Orbit nejen moje fotky Papuánských náčelníků, ale nakonec i těla v podobě Lukášových soch z původních originálních 3D skenů lídrů, schopných létat, jež mají na křídlech moje fotografie jich samotných v konfrontaci s přicházející globalizací. Ty stejné sošky s fotografiemi dostali v tom čase i Papuánci dole na Zemi. Předčilo to jakékoliv představy – prostě realita byla silnější než sen o ní. Bereme to jako dary z Nebes.

Viděli náčelníci vaše finální dílo?

Vzhledem k tomu, že jim neustále plníme přání, tak všechny fáze našeho příběhu viděli a fotky, filmy, sochy, knihy… dostali. Bylo by krásné v budoucnu tuto svatyni převést z Benátek na Papuu…

Rozhovor s Barborou Šlapetovou pro Přítomnost písemně vedla Pavlína Havlová

Velkolepá výstava s názvem How to Reach the Sky se koná od 18. dubna do 12. července 2026 v prostorách bývalého bazénu Gandini na ostrově San Giorgio Maggiore v Benátkách, současně s Biennale Arte 2026. Výstava se koná pod záštitou velvyslance České republiky v Itálii Jana Kohouta.

Kurátory projektu Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina, který návštěvníci mohou vidět v komplexu nadace Giorgio Cini, jsou Moritz Woelk, Jiří Fajt a Leoš Válka. Dlouholetou spolupracovnicí projektu je kanadská architektka Phyllis Lambert, držitelka Zlatého lva za celoživotní dílo na Bienále v Benátkách 2014.

O umělcích:

Barbora Šlapetová (1973) je česká multimediální umělkyně, známá svou tvorbou, která propojuje umění, antropologii a kosmologii skrze malbu, fotografii a film. Její umělecký výzkum je hluboce ovlivněn dlouholetým poutem s domorodými obyvateli Západní Papuy, zejména s komunitami Yali Mek a Korowai Batu, které zná již od roku 1997. Jako jediný umělec na světě uspořádala díky spolupráci s NASA výstavu ve vesmíru na stanici ISS, a to dokonce dvakrát.

Lukáš Rittstein (1973) patří k nejvlivnějším současným českým sochařům. Jeho vizuální jazyk spojuje biomorfní organické tvary s industriálními materiály a zkoumá hranice mezi přírodou, civilizací a abstrakcí.

Mezi jejich společné výstavy v Centru současného umění DOX patří projekty Manop – Poslední první (2009), Všechno je jinak (2015) a Ultra-Super-Natural (2020). Českou republiku reprezentovali svými díly také na světových výstavách EXPO 2010 v Šanghaji a EXPO 2015 v Miláně