Osmého března 2018 se polský prezident Andrzej Duda omluvil Židům, kteří byli nuceni opustit Polsko v důsledku antisemitské kampaně komunistického režimu na konci šedesátých let minulého století. V rámci nucené emigrace tehdy opustilo zemi nejméně dvanáct až patnáct tisíc Poláků židovského původu. Byl mezi nimi i sedmnáctiletý Maciej Zaremba Bielawski s matkou a dvěma bratry, kteří nalezli azyl ve Švédsku. Došlo však k rozdělení rodiny, neboť jeho otec nebyl Žid, a vzhledem k vysokému věku zůstal doma. Kontakt spolu udržovali jen formou dopisů, dokud otec o pět let později nezemřel. Nejen o komplikovaném životě svých rodičů a prarodičů pojednává Bielawského kniha Dům se dvěma věžemi, kterou loni vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Bielawski si při studiu na univerzitě osvojil jazyk nové domoviny a později se stal úspěšným investigativním novinářem. Napsal tedy švédsky i tuto publikaci, jež vyšla v roce Dudovy omluvy a zaznamenala mezinárodní úspěch. Kromě převodů do jiných jazyků tak záhy vznikl i polský překlad, na němž spolupracoval autor, jenž svou rodnou řeč nezapomněl, takže se prý jedná o nejlepší znění knihy. Faktem je, že Mariusz Kalinowski za něj v roce 2019 získal Cenu Ryszarda Kapuścińského. A právě z této kanonické verze přeložil text do češtiny polonista Jan Faber.
Dům se dvěma věžemi má titul podle stavby sanatoria pro nervově nemocné, které vedl autorův otec: lékař, zakladatel reformované psychiatrie a kapitán polské armády Oskar Stanisław Bielawski. Do jeho léčebny přišla po druhé světové válce pracovat doktorka Alžběta Immerdauerová. Byl mezi nimi sice věkový rozdíl třicet let, přesto jejich vztah přerostl v lásku a zrodili se z něj tři děti. Kniha má proměnlivý charakter. Z úvodních dvou kapitol získá čtenář dojem, že se jedná čistě o memoáry, v nichž autor zpětně reflektuje raná léta svého života před odchodem z vlasti. Osobně mi to připomnělo tvorbu „polského Kafky“ Bruna Schulze, který se snažil skrze psaní povídek vrátit do ztraceného ráje dětství, v němž byl ústřední postavou jeho otec. Maciej Zaremba Bielawski se ovšem ve Švédsku etabloval jako investigativní novinář a právě poloha literární reportáže vstupuje výrazně do popředí od třetí kapitoly dál, když je nucen navštívit Polsko a prohrabávat archivy, aby zjistil o své matce věci, které mu zatajila. Jde samozřejmě o její židovský původ, kvůli němuž byla ona i její rodiče terčem xenofobních útoků v době mezi světovými válkami. Čtvrtá kapitola pojednává o matčině otci a je zároveň přehlídkou historie polského antijudaismu, táhnoucího se až do středověku. Pátá kapitola je věnována autorovu otci, jenž za první světové války jako poddaný cara sloužil v ruské armádě (Polsko v té době totiž nebylo suverénním státem), oženil se, zplodil dceru, bojoval v další válce o nezávislost Polska, a v roce 1929 začal v „domě se dvěma věžemi“ aktivně a úspěšně prosazovat reformy, vstřícné k duševně nemocným pacientům.
Kniha si čtenáře definitivně získá v šesté kapitole, jež konfrontuje život autorových rodičů během druhé světové války, kterou každý z nich prožil zcela jinak. Zatímco deset dní po jejím začátku se armádou mobilizovaný doktor Bielawski dostane do zajetí vítězných Němců, kteří s ním kupodivu zacházejí po celou dobu vlídně, mladičká Alžběta (původně se jmenovala hebrejsky Lila, ale jméno si z důvodu přežití změnila) utíká se svými rodiči a bratrem před polskými židobijci, německými nacisty i rudou armádou napříč východní Evropou. Během této anabáze přijde o otce, zatímco bratr je „pouze“ zmrzačen, přičemž je zapotřebí obětavé pomoci nejméně šestatřiceti lidí, aby zbytek její rodiny přežil. Bylo tedy celkem pochopitelné, že se autorova matka po všech těch hrůzách snažila na svůj židovský původ zapomenout, jak se dozvíme z posledních tří kapitol. To se jí dařilo až do roku 1968, kdy v Polsku znovu nanovo propukl antisemitismus. V tu chvíli se její potlačená traumata znovu otevřela a ona už věděla, že v takové zemi není schopna dále žít. A teprve tehdy přiznala svým dětem svůj semitský původ a přivedla je k uvědomění, že jsou po ní poloviční Židé. Do Švédska se pak rodina dostala po ponižujících byrokratických procedurách na konci dubna 1969.
Velké ryby žerou malé ryby a malé ryby žerou mřenky, tak už to na světe chodí, přičemž lidé jsou součástí živočišné říše a od zvířat se tedy nijak zásadně neliší. A tak Poláci, požíraní historicky Němci, Rusy a Rakušany v rámci Trojího dělení Polska a paktu Ribbentrop-Molotov, požírali zase Židy. Ventil potlačovaného polského národa se musel uvolnit osvobozením resentimentu a realizací etnických čistek. A Bielawského kniha, kterou navíc doprovázejí působivé ilustrační fotografie, je fascinujícím svědectvím právě o tomto obludném a hluboce zakořeněném odporu „národa šlechticů“ vůči lidu Abrahámovu. Lapidárně je zde zmíněn i pogrom v Kielcích, k němuž došlo více než rok po druhé světové válce, při kterém bylo Poláky zavražděno čtyřicet Židů, co přežili utrpení nacistických koncentráků, a dalších osmdesát jich bylo zraněno. Vzhledem k současnému celosvětovému trendu narůstajícího antisemitismu je téma Domu se dvěma věžemi stále aktuální. A perlička nakonec: neuvěřitelným v dobrém slova smyslu jeví se německý zajatecký tábor, v němž Bielawského otec strávil celou válku jako v bavlnce! Fenoménu Oflagu (Offizierslager – zajatecký tábor pro důstojníky), jenž se zcela zásadně lišil od ostatních německých internačních zařízení dodržováním ženevských konvencí (nikdo zde nebyl popraven či perzekvován, a to ani Židé, přičemž zajatci dostávali slušné porce jídla, ba dokonce i žold), je věnována třicetistránková poznámka, de facto závěrečná kapitola.
Ukázka z knihy
Celý přesídlenecký majetek pana K. se skládá z knih. Celníci je začínají prohlížet. Hodiny ubíhají, dvě, čtyři, pět… Listují jimi a občas vrhají na K. dlouhé pohledy. On ví, co ty pohledy znamenají, ale už se rozhodl. Nebude dalším polským Židem, který bude muset zaplatit výkupné. Uplyne několik dní, než celníky přestane listování bavit. H. možná taky odmítl zaplatit výkupné. Když bedna s jeho knihami dorazí na emigrační adresu, musí jich H. velkou část vyhodit. Celníci mu je pochcali. „Dar Polska na rozloučenou,“ poznamenává Sabina. M. seberou při kontrole jeho harcerské fotky. „Není dovoleno vyvážet fotografie polských uniforem.“ P. si s sebou nesmí vzít kolo, dokud nesloží zkoušku k získání průkazu cyklisty. G. celníci donutí rozbalit šicí stroj; má jim dokázat, že umí šít. Pokud neumí, její starý Singer zůstane v Polsku. S. si sebou nesmí vzít čajový servis, který je prý stříbrný. Teprve když zaplatí výkupné, celníci zjišťují, že je ze skla. R. emigruje s pěti dolary v kapse. Tolik podle zákona může Polák do zahraničí vyvézt. Celní úřad jí peníze zabaví. Zákon platí pro polské občany a ona už občankou není. E. si s sebou veze jen kufr a polštář. Polštář ze země nevycestuje, jelikož je stále ještě žákyní a nijak nepřispěla ke zvýšení polského hrubého národního produktu. Ani její sestra, která už přispěla, si jej vzít nemůže. „Jen jeden polštář na osobu.“ Nemělo to žádný jiný smysl než někoho úmyslně ponížit, píše Sabina Baral. Když se vlak blíží k hranici, zakazuje si plakat. Shazuje ze sebe polskost. „Mám vás dost. Vyhráli jste. Ne, my jsme vyhráli. Spíš jsme všichni prohráli. Už je to stejně jedno. Budete mít Polsko judenfrei, judenrein. Jen ať už konečně překročíme tu hranici, pak bude váš antisemitismus už jen váš problém.“
Kniha byla uvedena 19. ledna 2026 v Božské Lahvici v Praze. Autor knihy Maciej Zaremba Bielawski druhý zleva, vedle něj Jan Faber, který přeložil knihu do češtiny. Zcela vpravo Lucie Zakopalová, tlumočnice z Polského institutu. Zcela vlevo Bożena Dudko, překladatelka a spisovatelka. Foto Viki Shock.
Kniha byla uvedena 19. ledna 2026 v Božské Lahvici v Praze. Autor knihy Maciej Zaremba Bielawski uprostřed, vpravo od něj Jan Faber, který přeložil knihu do češtiny. Vlevo tlumočnice Lucie Zakopalová z Polského institutu. Foto Viki Shock.
Maciej Zaremba Bielawski: Dům se dvěma věžemi. Překlad: Jan Faber, ilustrační fotografie: Archiv autora. Vydalo nakladatelství Protimluv v roce 2025. Počet stran: 318.
publikováno: 18. 5. 2026
