Vítězství filmů, na které je třeba se jít podívat do kina. Tak by se dal charakterizovat současný filmový trend blockbusterů, který vlastně zahájil až docela nedávno snímek Top Gun: Maverick v roce 2022 natočený na nespočet IMAX kamer. Nedávno na něj navázal úspěšný film Jedna bitva za druhou z roku 2025 v obstarožním, ale vizuálně opulentním formátu, o kterém již byla na Přítomnosti zmínka.
V současnosti je takovým dílem hudební film Michael z letošního roku o Michaelu Jacksonovi. Nemá smysl se na tento snímek jít podívat jen do ledajakého kina, je potřeba to nejlepší ze současných audiovizuálních možností nejlepších českých sálů. Včera jsem film viděl v Theatre De Luxe nejmenované společnosti a byl to imerzivní zážitek všemi smysly v Dolby Atmos naprosto a beze zbytku. Dejme teď na chvíli stranou komplikovanou a mnohdy kontroverzní a docela složitou životní a uměleckou dráhu Michaela Jacksona tak, jak se odehrála ve skutečnosti. Zkusme na chvíli dát do závorky populární kulturu 80. let, nesporný kult osobnosti, který se za léta kolem této osoby vytvořil, veškeré rušivé fenomény, které prostě do harmonické osobnosti a jejího díla nepatří. Pokud se nám podaří většinu těchto věcí uzávorkovat, máme před sebou skutečný revival života a díla Michaela Jacksona, popkulturní megastar, která mimochodem v Praze na koncertě na Letné před třiceti lety, 7. září 1996, zahájila svou HIStory Tour s rekordní návštěvností kolem 120 000 lidí. Kdo tam nebyl, neuvěří, že se něco takového doopravdy událo.
Snímek Michael je velkou poctou Jacksonově stylu a poetice: je poctou perfekcionismu a dokonalosti záběrů, film je doslova vymazlený každým záběrem, perfektní provedením, součinnost umělé inteligence je viditelná snad pouze ve vyobrazení četných domácích mazlíčků, kterých měl Michael Jackson opravdu mnoho. Příběh je zkratkovitý, přeskakuje některé důležité děje, ale je poskládán tak, aby byl co nejvíce uchvacující, intenzivní až do morku kostí. Když zpěvák v mládí dostává nařezáno od svého otce Josepha, dostává v Theatre De Luxe nařezáno i divák; když po zpěvákovi šílí dav anebo s ním zpívá některou z písní, divák je přímo u toho, lépe řečeno uvnitř děje. Když se zaposloucháte do legendárního kytarového sóla Eddieho van Halena v písni „Beat It“, hudba vás prostě a jednoduše pohltí, stejně tak jako mnoho ze zpěvákových megahitů z 80. let.
Pověstný Jacksonův perfekcionismus neožívá v ději nebo v přísné logice chronologických sekvencí, ale ve filmovém, pohybovém a hudebním umění, které je výsostným způsobem převedeno na plátno zejména v dětské roli Julianem Kruem Valdim a v dospělosti Jaafarem Jacksonem, skutečným zpěvákovým synovcem. Snímek svou dobře inscenovanou věrohodností jde tak daleko, že člověk zpětně si užívá více současného filmu než dobových nahrávek, klipů a snímků. Četné detailní záběry a některá aranžmá klipového stylu ve filmu prostě fungují daleko lépe než dobový materiál.
Můžu soudit podle prvních reakcí různých generací, nejen té mé, která (s) Jacksonem prakticky žila v 80. letech: i podle generace Z, na kterou se podařilo nějak přenést fascinace zpěvákovým umem, se jedná o velmi zajímavý a podařený pohled na umělce, kterého zná povětšinou z vyprávění a z některých audionahrávek. Sečteno a podtrženo – ale pozor, nejsem nestranný, MJ mám prostě rád: pro mě osobně to byl nejlepší filmově-hudební zážitek vůbec, a pokud říkám toto, omlouvám se zejména těm čtenářům, kterým hudba a život Michaela Jacksona nic neříká. Krotím tedy své nadšení zpěvákovým směrem a zodpovědně prohlašuji: jedná se technicky, filmově, esteticky, hudebně a tanečně o velmi výjimečný film, na který doporučuji jít jen do špičkově audiovizuálně vybaveného kina.
publikováno: 19. 5. 2026
