Na odpověď Jana Vávry (Demokracii může stejně dobře zajistit jiný státní útvar (odpověď I. Šternovi)) na moji původní polemiku s ním jsem už reagovat nechtěl, přestože jeho odpověď obsahovala řadu „nepřesností“ a neporozumění některým pojmům. Postoj jsem změnil po rozčilené debatě, uměle vyvolané zastydlými českými nacionalisty, reagujícími tak na zcela normální a přirozené rozhodnutí našich německých krajanů ze Sudetoněmeckého krajanského sdružení konečně uspořádat svůj sjezd v bývalé domovině, konkrétně v Brně. Uvědomil jsem si během tohoto šovinistického mlácení slámy, že zhoubný není jen útočný nacionalismus, ale stejně zhoubné je rádoby pokrokové popírání národnostního uvědomění jako něčeho zpátečnického. Z obou poloh smíření, o které usiluje rozumná část českého národa a naši bývalí krajané vedení Berndtem Posseltem, je jednoduše nedosažitelné.
Pro svoji polemiku s národnostními šovinisty si Vávra zcela správně bere na mušku Václava Klause, který staví do kontrapunktu na jednu stranu národní stát a demokracii a na druhou stranu Evropskou unii jako uzurpátora jakéhokoli pokusu o národní emancipaci a politicky potměšile a manipulativně tvrdí, že se demokracie bez národního státu neobejde. Vávra bohužel tu nerozpoznal Klausovu zlomyslnost. Demokracie se opravdu bez národního státu neobejde. Mám tu na mysli národ ve smyslu politického útvaru, jak píše ve své eseji na podobné téma Petr Fidelius (vlastním jménem Karel Palek). Tedy národ v anglosaském nebo frankofonním smyslu „nation“. Ve svém konání národ jako politický útvar má určitý cíl. V našem případě takový národ už od 19. století nastolovat společnost emancipovaných občanů, vědomých si, že nejen občanské svobody, ale i svoboda národů jsou nedělitelné.
Takový národ (národní stát), ať si vykládají Klaus s Macinkou a Okamura s Babišem, co chtějí, je naopak potřebným základním stavebním kamenem silné Evropské unie, a ne její kontrapunkt. Národní uvědomění, ať se to komu chce líbí, nebo ne, je jeden z nutných předpokladu soudržnosti uvnitř společnosti, nutné to podmínky trvale udržitelného demokratického vývoje. Žádné náhražky, jako je „ústavní vlastenectví“ a podobně, jak zjistili naši sousedé Němci, to jednoduše nenahradí.
Národ jako romantický výmysl 19. století lze podle téhož Petra Fidelia označit jako rodové společenství, které spojuje „rodný jazyk“ a „rodná zem“, stručně řečeno jde o nepolitického předchůdce moderního národa, o jakési kmenové společenství, jehož soudržnost pohromadě drží jednak vědomí vnějšího ohrožení, a to nejen skutečného, ale i fiktivního, a jednak sebeutvrzující mýtus. V případě Čechů jakási historická ušlechtilost, díky níž jsme už od dob knížete Václava byli biti, ale současně se stávali morálními vítězi. Jen dílo Aloise Jiráska touto ušlechtilostí doslova přetéká. Laskavý čtenář nechť si tuto ušlechtilost neplete s otázkou humanitní, jak ji v České otázce popsal T. G. Masaryk.
Tvrzení Vávrovo, že na přelomu 18. a 19. století český národ neexistoval, je nepravdivé. Populace mluvící česky, schopna v určité míře v češtině umělecky tvořit (lidové písně a poezie), existovala nepřetržitě, jen díky době pobělohorské byla zbavena svých elit, zejména akademických. Poslední jejich vrcholný výkon byl překlad bible, známý jako Bible kralická, od níž o dvě století později rodící se české vzdělanecké elity odvozovaly nově koncipovanou spisovnou češtinu. Ve skutečnosti se na konci 18. století český národ neobrozoval v romantickém duchu, ale zcela věcně a pragmaticky.
Před lety rakouský profesor Konrad Liessman vydal provokující pojednání, které nazval Teorie nevzdělanosti. Dokládá zde, že v současné době zvolna spějeme k nevzdělanosti, již lze charakterizovat jako sebestředné, do sebe uzavřené poznání, jemuž v 60. letech minulého století mnohá prořízlá ústa říkala „fachidiocie“. Čtenáře toho pojednání určitě zaujala pasáž, v níž varuje před stávající tendencí vědecký výzkum anglifikovat, i když v mnoha oblastech vědeckého výzkumu mají anglofonní země náskok. Pokud by výzkumníci obecně převzali výlučně anglické pojmosloví už jenom proto, že je to nejjednodušší a nejsnazší z hlediska vzájemného dorozumění, začne upadat odpovídající pojmosloví v národních jazycích. Díky tomu samy jazyky začnou ochabovat a degenerovat a přestanou sloužit jako základní nástroj obecného vzdělávání.
V podobné situaci byla právě čeština na přelomu 18. a 19. století. Nebyl to kapric ze strany českého buditele Josefa Dobrovského, že psal první gramatiku českého jazyka německy. Jednoduše neměl jinou volbu. Čeština tehdy nevládla odpovídajícím pojmoslovím, potřebným pro jazykovou vědu. Palacký Dějiny národa českého nepsal nejprve německy proto, že by byl býval Němcem nebo že by český národ neexistoval, jak tvrdí Jan Vávra. Palacký sám pocházel z české „chaloupky“. Ale proto, že soudobá čeština mu nestačila svým pojmoslovím, aby podrobně historiograficky popsal české dějiny. Německou verzi pak sám překládal do češtiny, dotvářeje tak během překladu odpovídající české historiografické pojmosloví. Podobně vznikal dokonce Máchův Máj. Karel Hynek Mácha, tehdy se psal Ignác, báseň nejprve napsal německy, aby ji následně přeložil do češtiny, dotvářeje odpovídající české výrazy, které korespondovaly s tehdy módním byronovským duchem.
Kuriózní postavou mezi buditeli byl Miroslav Tyrš, zakladatel Sokola. Pocházel z Děčína (Tetschen) z rodiny německého posádkového lékaře jménem Thiersch. Do svých osmi let vyrůstal v čistě německém prostředí. V osmi letech osiřel a ujal se ho jeho německý strýc. Díky němu se ocitl v českém prostředí. Doma mluvil dál německy. Na ulici se mezi dětmi naučil dokonale česky. V roce 1848 si čeští politici prosadili, aby na stávajících gymnasiích (v Praze byla dvě) byla jako druhý vyučovací jazyk vedle němčiny zavedena i čeština. Profesoři Malostranského gymnasia (dnes v jeho budově v Karmelitské ulici sídlí ministerstvo školství) se tomu bránili, zejména pak profesoři původem Češi. Tyrš, tehdy patnáctiletý student Malostranského gymnasia, na protest proti tomu gymnasium opustil a přešel na protější břeh na gymnasium Akademické v Klementinu. Zde nakonec jako vůbec první student v mocnářství na vlastní žádost skládal maturitní zkoušku v češtině. Svoji genialitu jazykovědce nedokazoval jen účastí po studiích na tvorbě Riegerova slovníku, ale především, že v jím řízeném časopise Sokol položil základy českému tělocvičnému pojmosloví. Jeho cit pro češtinu, ač původem Němec, dokládá skutečnost, že český jazyk jeho tělocvičné novotvary vstřebal jako něco naprosto samozřejmého.
Čeština v té době na rozdíl od mnohem vyspělejší němčiny, jak je zřejmé, nevládla odpovídajícím odborným pojmoslovím. Celé 19. století bylo poznamenáno tvorbou různorodých naučných slovníků, počínaje Jungmannem přes Purkyněho, Riegra, Tyrše až po samotného Masaryka, ne proto, že by zmínění pánové měli ctižádost za sebou zanechat podobný kus díla, ale jednoduše protože pochopili, že aby povznesli vzdělanost českého národa, a tak udrželi krok s vyspělejšími českými Němci, že nestačí jakési pseudoromantické vynášení starých mýtů a legend (i když i ty jsou důležité) a přimykání se ke staroslovanskému dubisku, ale že tkví v obecném růstu vzdělanosti. Její růst však bez odpovídajícího odborného pojmosloví nemělo šanci. Proto ty slovníky.
Vstříc povznesení jazyku vycházel i lid řemeslnický a dělný. V Brně například nám zanechal nádherné slovo „šalina“, dýchající čistokrevným moravanstvím. Vzniklo prostým překroucením německého výrazu „Elektrische Linie“. Způsob, jakým si tvořivý pražský periferní duch pohrával s německým výrazem „die Kurve“ – „ohyb, zatáčka“, dodnes vyvolává můj obdiv.
V jak ubohém stavu byla česká vzdělanost, si lze představit už jen srovnáním obou pražských univerzit, Karlovy a Ferdinandovy (německé) v 19. století. Zatímco skomírající Karlova univerzita si prostorově vystačila s bývalou jezuitskou kolejí v Klementinu, kde se navíc o prostory dělila s Akademickým gymnasiem, německá univerzita se z Karlova náměstí rozeběhla směrem k Albertovu a zastavila se až u břehů Botiče.
Češi nakonec svoji německou konkurenci v oblasti nejen vzdělávání, ale i podnikání na konci 19. století dohnali. Nicméně vzdor úsilí zejména sociálních demokratů nedospěli ke stavu, jejž by bylo možné popsat jako politický národ. Stále se chovali jako nedůvěřivé kmenové (rodové) společenství, vidící ve svém okolí spíš nepřítele než partnera pro soužití, sice konfliktní, ale pořádané mírovou cestou. Nepomohla ani první republika. Možná politickou nedozrálost českého společenství spíš prohloubila.
Vyhánění českých Němců v roce 1945 nebyla jen reakce na bezprostřední nacistickou minulost, ale mimo jiné se jím opět odčiňovala Bílá hora, aniž by si tehdejší česká společnost (a ještě mnohá desetiletí poté) otevřeně přiznala, že většina popravených pánů 21. června 1621 na Staroměstském náměstí byli původem Němci. Jan Urban zcela oprávněně píše, že „vylikvidování německého problému“, jak ukazují poslední výzkumy historiků, s sebou neslo ničení i samotné české demokracie. Podobně psal už historik Jano Mlynárik ve svých Tézách o vysídlení československých Nemcov. Vydal je pod pseudonymem Danubius jako samizdat v roce 1978. Vyvolal jimi v kruzích disidentů velice zajímavou debatu, v níž si mnohý poprvé připomněl nejen dějiny českoněmeckého stýkání a potýkání, ale i základní pojmy kolem otázky rodového a národního společenství. Mlynárik si ve svých Tezích všiml, že vyhnání Němců bylo předehrou k vyhánění dalších „nežádoucích“ sociálních skupin, počínaje soukromými sedláky a samostatnými řemeslníky, v době po plném převzetí moci komunisty v roce 1948.
Síla Evropské unie tkví v tom, že jako mezinárodní společenství umožňuje národním státům bez ohledu na jejich velikost udržet si svůj národnostní svéráz za předpokladu, že jako politické útvary trvale směřují k demokratickému uspořádání a k občanské společnosti, vědomé si své odpovědnosti za sebe i za okolní svět. Tuto sílu Evropská unie prokázala i tehdy, kdy byla nucena čelit iredentě nejen polských, ale i maďarských konzervativců v čele s Viktorem Orbánem, kdy se jako společenství demokratických národů přesto nenadřazovala, nicméně vyžadovala společně sjednané základní hodnoty, jako je právní stát anebo svoboda slova. Důkazem její síly je i dnešní Bulharsko. Poslední volby tu sice vyhrálo politické seskupení tíhnoucí tradičně k Rusku, jemuž Bulhaři dodnes vděčí za osvobození od osmanského jha, nicméně proti očekávání řady pozorovatelů i nově ustavená bulharská vláda jednoznačně dává přednost Evropské unii, což se projevilo hlavně zavedením společné evropské měny, eura.
Národní státy jsou jen zdánlivým hendikepem Unie. Politiky typu Václava Klause proto potměšile zneužívány. Díky častým vzájemným střetům jejich zájmů působí poněkud těžkopádně, dokonce až nesourodě, a to jen proto, že vyrovnání takových střetů na rozdíl od rozhodování autokratů a diktátorů trvá poněkud déle. Je však o to trvanlivější. Potvrzuje to, co Evropu dělá silnou, totiž, že umí být jednotná v různosti. V tom je její nezpochybnitelná a bezkonkurenční přitažlivost.
publikováno: 25. 5. 2026
