Pocit, že žijeme ve stále se zrychlujícím světě, považujeme za danost, za jakousi platbu životu v moderní době. Na tuto skutečnost upozorňuje třeba Hartmut Rosa a nabízí sofistikované teorie o tom, jak se nacházíme v područí „těkavé nehybnosti“ nebo „dynamické stabilizace“. Rosova teorie sociálního zrychlení je nejpropracovanější koncept, který si ambiciózně klade za cíl vysvětlit celou modernitu – a její časovost či temporalitu – nově, a to právě jako epochu neustálého společenského zrychlování, ze kterého, podle něj, není úniku. Jiní sociální vědci, jako například John Tomlinson, mluví o pozdní modernitě jako o epoše „okamžitosti“, kdy čím dál větší množství lidských a společenských aktivit zkrátka nesnese odkladu a musí být odbaveny teď a tady, instantně.
Co si však představit pod pojmy sociální zrychlení a okamžitost? Je to opravdu objektivní danost, nebo jde o subjektivní zkušenost, o jakýsi sdílený pocit, že „čas běží rychleji“? Existuje řada empirických výzkumů poukazujících na to, že z hodiny, která měla mít 60 minut, se mám mnoho minut někam záhadně vytratilo. Zdá se, že hodina v 21.století je o mnoho minut kratší než hodina středověká.
Možná by ale bylo přesnější říci, že se nezrychluje čas sám o sobě, nýbrž roste tlak, který na nás působí. Ve fyzikálním světě mají veličiny vztahující se k pohybu v prostoru a čase své zákonitosti a limity. Lidská zkušenost zrychlení je však jiného druhu. Je to zkušenost „atmosférická“, zkušenost bytí ve světě, v němž se ocitáme.
Nejde tedy o to, že by se minuta zkrátila, ale že je pocitově hustší, nasycenější požadavky, očekáváními, ale také možnostmi, které si poté podmaňují trajektorii lidského konání. Tento tlak není náhodný ani čistě individuální. Vzniká z propojení. Moderní svět nás stále těsněji spojuje – technologicky, ekonomicky i symbolicky. Čas je přehlcený a zaplavený množstvím informací, které naše mysl není schopna zpracovat a zařadit do svého subjektivního smysluplného porozumění realitě. Globalizace vytváří něco jako jednotné „počasí“: události, které se odehrávají jinde, okamžitě dopadají na nás.
Dříve existovalo více lokálních atmosfér, oddělených, relativně autonomních. Dnes se tyto atmosféry slévají. Jsme spojeni se světem i s druhými v téměř nepřetržitém režimu. Každé spojení však zároveň znamená přenos informací a také přenos nutnosti tyto informace zpracovávat, integrovat a reagovat. A to přirozeně v organismu i v lidském bytí vyvolává pocit tlaku.
Jestliže náš mozek a naše mysl vyhodnotí tyto informace jako potencionálně nebezpečné – bude tento tlak spojen s pocitem ohrožení, selhání, vyloučení, ztráty. V takovém prostředí je pochopitelně zpomalování, nebo chcete-li únik ze zrychlení, obtížné, někdy až nemožné. Jde o známé evoluční nastavení, které nelze jednoduše ovlivňovat vlastní volbou a vědomou reakcí.
Zpomalení naopak předpokládá určitý pocit bezpečí, které umožní vystoupit z proudu, vytvořit si odstup k zvažování alternativ, důsledků, možností voleb. Sednout si na křižovatce na pařez starého dubu a dobře si promyslet, kam se vydám dál.
Časová autonomie – schopnost disponovat vlastním časem – je tedy podmíněna bezpečím. Pokud jsme v chronickém stavu ohrožení, pokud máme pocit, že „něco přijde“, že musíme být neustále připraveni, pak se naše schopnost zpomalit rozpadá. A tím přicházíme o tvořivou možnost nacházet nová řešení, nové myšlenky, lepší uspořádání čehokoli v našem světě.
Zásadním momentem této úvahy je to, je-li toto ohrožení jen situační, napojené na konkrétní krizové momenty, které přicházejí a odcházejí. Nebo jde-li o chronický stav, o trvalou anticipaci. Podle mnohých myslitelů jsme v permanentním režimu pohotovosti. Tento stav není nutně vědomý, ale je tělesně i psychicky přítomný. V tomto smyslu lze říci, že zrychlení není lineárním zkracováním času, ale kumulací tlaku, který se stává strukturální podmínkou existence.
Digitální kapitalismus, zejména ve svých raných fázích, přinesl nový typ zrychlení. Zatímco dřívější formy modernity měly určitý rytmus – střídání práce a odpočinku, dne a noci, týdne a víkendu – současné zrychlování má tendenci být jednosměrné a jednorozměrné. Nejde o cyklické zrychlení a zpomalení, ale o kontinuální akceleraci. Rytmus je nahrazen proudem. Tento proud je navíc fragmentovaný, což paradoxně ještě zvyšuje tlak. Každý z nás je zapojen do trochu jiného, ale stejně intenzivního proudu. Každý žijeme ve své osobní tlakové proudnici, a tak nám může unikat, že jsme všichni spojeni oním společným tlakem, společným bytím v zrychlujícím se proudu. Spojeni a osamělí zároveň.
Atmosféra, v níž žijeme, je tedy výsledkem kolektivního děje. Vytváříme ji všichni – našimi aktivitami, očekáváními, technologiemi. Zároveň na nás dopadá jako něco vnějšího, téměř přírodního. Tento paradox lze chápat holisticky: celek je víc než součet částí a má své vlastní emergentní vlastnosti. Sociální tlak není jednoduše součtem individuálních tlaků, ale strukturou, která se stabilizuje na úrovni celku a zpětně formuje jednotlivce.
Pomalost v tomto kontextu není jen otázkou volby, ale spíše formou odporu či transformace atmosféry. Není snadné „rozhodnout se zpomalit“, pokud podmínky, v nichž žijeme, generují tlak a ohrožení. Pomalost by musela být podporována strukturálně – vytvářením prostorů bezpečí, fragmentací globálního tlaku, obnovou lokálních atmosfér. Jinak zůstává individuálním projektem, který naráží na limity.
Časová autonomie pak není pouze individuální schopností plánovat si den, ale hlubší otázkou vztahu mezi jedincem a celkem. Znamená mít možnost nebýt neustále vystaven tlaku, mít prostor pro neproduktivní čas, pro čekání bez anticipace věcí příchozích, pro bytí bez nutnosti reagovat. V podmínkách chronického zrychlení a tlaku se však taková časová autonomie stává vzácnou. Jde však též o toto, kdo časovou autonomii může dávat a odkud se bere a zda je to v současných podmínkách vůbec myslitelné.
Právě zde se otevírá otázka nepředepsaného času. Nepředepsaný čas není jednoduše „volný čas“ v běžném smyslu. Volný čas může být stejně kolonizovaný tlakem jako čas pracovní. Může být organizován výkonem, optimalizací, sebeprezentací nebo imperativem zážitku. I odpočinek se dnes často stává úkolem: máme správně relaxovat, správně regenerovat, správně investovat do sebe. Nepředepsaný čas je něco radikálnějšího. Je to čas, který není plně integrován do logiky funkčnosti a anticipace dalšího úkolu či možnosti, ať už přichází od zaměstnavatele, nebo partnera. Je to čas, který existuje mimo rámec digitálních infrastruktur, plánovacích systémů, algoritmů i ekonomických mechanismů směřujících k tomu, aby byl čas předvídatelný, měřitelný a využitelný. Jinými slovy, nepředepsaný čas je čas, v němž není předem určeno, co má nastat.
Sociální zrychlení tedy nelze redukovat na subjektivní pocit, „že nestíháme“. Je to komplexní fenomén, v němž se propojují fyzikální metafory rychlosti a tlaku, technologické struktury globalizovaného světa a existenciální zkušenost ohrožení. Nezrychluje se čas, ale roste tlak, který na nás působí. A právě v tomto tlaku se chronosensitivně rozhoduje o možnosti pomalosti, o hranicích časové autonomie a příslibech nepředepsaného času.
publikováno: 25. 5. 2026
