Sjezd Sudetoněmců v Brně máme za sebou. Proběhl dle očekávaného scénáře: někteří byli zásadně pro (Petr Pithart, prezident Pavel, Pavel Kohout a další), jiní zase dle očekávání proti (Pitomio, Miloš Zeman a další). Tak či onak nelze popřít, že se jednalo o tradiční rozdělení mezi těmi, kteří upřednostňují dialog a smíření, a těmi, kteří mají populismus a rozdělení lidí za své.

Uznávám, že se jedná o velice citlivou otázku. Naše rodina má šest větví; z nich Němci popravili v koncentračních táborech 42 členů. Pokud má někdo nárok cítit trvalé rozhořčení nad chováním Němců během druhé světové války, tak jsem to já.

Jenže od té doby uplynulo 80 let, tedy téměř čtyři generace. Ptám se sám sebe, jak dlouho ještě potrvá – pokud vůbec –, než dojde ke skutečné rekonciliaci, aby novodobí populisti a hysterici zapomněli na tuhle kauzu a nadávali na jinou?

Jisté je, že někdy je mnohem důležitější, aby se akce, jako je tento sjezd, vůbec konala, než aby okamžitě přinesla konkrétní výsledek. Lidská psychika totiž funguje tak, že někdy stačí, aby se bolestivá kauza znovu dostala do popředí pozornosti; tím se „provětrá“ a sama od sebe v mysli poněkud oslabí. Jednoduše řečeno „máme to za sebou“. Příští rok se dle předpokladů vrací sjezd zpět do Německa.

Otázka zní: Je po osmdesáti letech důležitější historická spravedlnost, nebo historické smíření?

 

publikováno: 25. 5. 2026