Rok co rok ohlašuje příchod londýnského léta nová sezóna divadla pod otevřeným nebem v Regent’s Park téměř v samém centru britské metropole. A téměř rok co rok sahá dramaturgie střídavě po některé z Shakespearových tragédií či komedií. Letos se vrací na scénu bardův Sen noci svatojánské. Ovšem souběžně s divadelním programem se (téměř rok co rok) pár stanic metra směrem na jih ve vládní čtvrti Westminsteru odehrává paralelní politické drama: rychlý či zdlouhavý odchod britského ministerského předsedy. A volba nového.
Od referenda v červnu 2016, které spustilo odchod Spojeného království z Evropské unie, je sir Keir Starmer už šestým premiérem, který nejspíš nedokončí svůj mandát. Pokud v očekávaném vnitrostranickém souboji neobhájí svou pozici, bude muset rezignovat. „Starmer je marný. Je to slušný a bezpochyby velice inteligentní člověk. Ale současně je to také člověk, který je přehnaně opatrný. Cosi rozhodne, ale jakmile narazí (byť jen) na náznak odporu, otáčí. Na rozdíl od Margaret Thatcherové nebo Tonyho Blaira, kteří byli politiky smělých a odvážných prohlášení. A v dobách krize je to potřeba,” konstatuje moderátorská legenda BBC, John Dimbleby (81).
Starmerův všeobecně očekávaný pád je méně překvapivý, vezmou-li se v úvahu okolnosti, za kterých stanul v dubnu 2020 v čele strany. Labouristé měli tehdy za sebou drtivou porážku v parlamentních volbách. Do nich je vedl vyhraněně levicově orientovaný a kontroverzní Jeremy Corbyn. Pro odbory i členskou základnu představoval Starmer jako bývalý nejvyšší státní zástupce „pár spolehlivých rukou”. A protipól poněkud extravagantního politického stylu konzervativního premiéra Borise Johnsona. Starmerovo vůdcovství bylo ovšem současně marketingovým produktem labouristického think tanku Labour Together zastupující pravé křídlo strany. Starmer vstoupil do velké politiky na britské poměry relativně pozdě. Poslancem parlamentu se stal ve 52 letech bez velkých politických zkušeností. Ostrovní politologové ho občas častují přízviskem náhodný či nahodilý ministerský předseda. Labouristy dovedl před dvěma lety k vítězství bez velké kampaně či dokonce úsilí. Byly totiž spíše referendem o kredibilitě Konzervativní strany a odrazem společenského znechucení po třech letech turbulentní vlády Borise Johnsona. Nehlasovalo se v nich o programu labouristů či osobním charismatu Keira Starmera.
Ovšem kořeny snad nejrychlejší rotace britských ministerských předsedů v historii nespočívají jen v brexitu nebo v jejich charakterových nedokonalostech či poklescích v úřadě. „Neschopnost celé vládní čtvrti Whitehallu reagovat na krize zachvacující naši zemi je šokující a ohromující,” říká šéfredaktor levicového týdeníku New Statesman Tom McTague a pokračuje: „Stavíme, půjčujeme si peníze a generujeme energii dráže než kterýkoliv z našich konkurentů. Hospodářská stagnace, přetíženě veřejné služby a zvyšující se politická fragmentace jsou důvěrně známé součásti politické scény. A sahat (v této souvislosti) po sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století jako po paralelách toho, v čem žijeme, je příliš snadné. Myslím si, že mnohem názornější jsou čtyřicátá léta 19. století. Teď je, stejně jako tehdy, vše v pohybu: technologie, kapitalismus, náboženství, demokracie. Jsou-li tyhle revoluce skutečně v chodu, existuje vůbec někdo, kdo dokáže dorůst významu těchto událostí? Kde je náš (tehdejší premiér) Disraeli? Kde je náš Marx? ptá se McTague.
Krom převratné společenské a politické dynamiky, je však podle odborníků na britské ústavní uspořádání součástí problému také nejasně definovaná role britského premiéra, který má jen velmi malou přímou výkonnou nebo formální moc. Downing Street disponuje relativně slabou kontrolou nad ministerstvy, vládními úřady a agenturami. Aféra spojená se jmenováním Petera Mandelsona britským velvyslancem ve Spojených státech naznačuje existující důraz na neformálním kanály. „Pokud nemají premiéři přesvědčivé charisma nebo (ve vládě) ministry, kteří s nimi sdílejí ideologické přesvědčení, nebo obojí, našlapují do předem nastražených pastí,” poznamenal před časem měsíčník Prospect Magazine v článku s podtitulkem „Ať usedne v Downing Street kdokoliv, jde o džob, který je téměř nemožné vykonávat dobře”.
Nahradí-li v příštích týdnech či měsících Keira Starmera favorizovaný manchesterský starosta Andy Burnham či bývalý ministr zdravotnictví Wes Streeting, cirkulace v premiérském úřadu může pokračovat. Éra jedenáctiletých či desetiletých premiérských mandátů (Margaret Thatcherová 1979 – 1990 a Tony Blair (1997 – 2007) je nenávratně pryč. Nezanedbatelný je navíc pokles a tříštění vlivu politických stran v době, kdy jejich roli přebírají amébní a příležitostně se přelévající uskupení či bubliny na sociálních sítích. „Předstírali jsme, že premiérský úřad buď neexistuje nebo na něm nezáleží. Máme-li ho brát vážně, pak tem kdo ho zastává, potřebuje jasně definovanou strukturu výkonné moci. Osobní přítomnost a spojenci na správných místech nestačí. Dokud se to nezmění, fluktuace v premiérském křesle bude pokračovat. Jde o funkci, která při současné konfiguraci vyžaduje téměř nadlidské schopnosti. A nejsme ve věku politických superhrdinů,” uzavírá úvahu na téma turbulencí v premiérském úřadu Prospect Magazine.
publikováno: 1. 6. 2026
