Není mnoho vážnějších funkcí ve státě, než je funkce ministra vlády. Proto bychom výroky ministrů měli brát vážně.
Brát ministry vážně ale není jednoduché. Důvodem, proč je těžké brát jejich výroky vážně, je postup ministrů (a zmocněnce) za Motoristy, kteří se po americkém MAGA způsobu rozhodli zahltit veřejný prostor „sračkami“. Čtenářům se omlouvám za vulgaritu. Podle mne se jedná o adekvátní překlad pojmu „shit“ ve slavném programovém prohlášení Steva Bannona, že nepřítelem nové pravice jsou média a mediální prostor musí být „zahlcen sračkami“. To je politická taktika, při níž aktér chrlí do médií obrovské množství sdělení, aby zahltil veřejný prostor, dezorientoval oponenty a překryl nepříjemná témata. Každodenní „shit“ otupuje pozornost veřejnosti, podkopává schopnost rozlišovat podstatné věci a znečišťuje veřejnou diskusi.
Stejně tak je překládán pojem „bullshit“ ze známé eseje Harryho Frankfurta „On Bullshit“ (v češtině vydáno jako „Sračka“). Bullshit není nějak speciálně vytvářen, je prostě vypouštěn – tak i slovní verze, které mají nějaký tvar, ale jejich cílem je v tomto případě zahlcení mediálního prostoru. Bullshit je zajímavý tím, že tomu, kdo bullshituje, nezáleží v jeho výrocích na pravdě či nepravdě. Dotyčný ani nechce něco pravdivého říct, ani nechce lhát. Jde mu jen o to, že mluví. Cílem bullshitu je, aby dotyčnému prostě prošlo to, co říká a co dělá.
Přesto si myslím, že výroky Motoristických ministrů (a zmocněnce) máme brát vážně. Ministr z titulu své funkce podle mne nemá nárok na bullshit. Ostatně se ukazuje, že brát motoristické ministry (a zmocněnce) vážně je dobrým způsobem, jak ukázat, jaký „shit“ jim odkapává od úst. Příkladem může být výrok vicepremiéra a ministra zahraničních věcí Petra Macinky o „méněcenných“ oponentech. Když se ho na tento výrok Václav Moravec vážně zeptal, vicepremiér pokračoval: „Tu cennost určuje trh a poptávka. Někdo je cenný, protože je po něm poptávka, někdo je cenný méně, někdo je třeba bezcenný.“
Od dlouholetého pracovníka Institutu Václava Klause asi nešlo jinou odpověď čekat. Klasické určení ceny, které najdeme třeba v textech rakouského ekonoma a filozofa Friedricha Hayeka. Nicméně právě zde Petr Macinka selhal, a když byl brán vážně, tak se ukázal jeho bullshit. Naučil se poučku a nic jiného ho nezajímá. Kdyby se pořádně podíval do kapitoly „Rovnost, hodnota a zásluha“ z klasické Hayekovy knihy The Constitution of Liberty, že se zde říká nejen, jak je tvořena něčí cena, ale hlavně, že cena není tvořena zásluhou a nijak s ní nesouvisí. „Rozlišování mezi obojím (sc. cenou na straně jedné a zásluhou na straně druhé) je důležité už jen proto, že prvně uvedené výhody jsou dílem okolností, jež se zcela vymykají lidské kontrole, zatímco výhody druhého typu souvisí s faktory, jež bychom případně mohli změnit.“
Cena je prostě to, co je zájemce ochotný zaplatit. Zásluha je podle Hayeka to, co zasluhuje chválu. A za co člověka chválíme? Za to, že něco dokázal, že se něčemu věnoval, že na sobě pracoval. Ale tohle podle Hayeka bezprostředně nesouvisí s cenou. Abych použil Hayekův příklad, modelka či sportovec jsou vysoce ceněni (mají vysokou cenu a plat), protože situace je taková, že zájemci jsou ochotní jim hodně zaplatit (Macinkův princip ceny). Krása, délka nohou či fyzické predispozice nejsou plně něčím, za co dotyčný může, není to jeho zásluha. Naopak třeba pečující zdravotní sestra či učitel mají neskonalé zásluhy, za které mohou být chváleni, ale situace je taková, že nejsou (a podle Hayeka nemají být) za tyto zásluhy ceněni.
„Vrozené i získané dary člověka mají pro jeho bližní jednoznačně hodnotu, která nezávisí na tom, zda dotyčný má nějakou zásluhu na tom, že tyto dary má. Člověk může jen málo změnit skutečnost, že jeho zvláštní nadání je velmi časté nebo mimořádně vzácné. Dobrá mysl nebo krásný hlas, krásná tvář nebo šikovné ruce a pohotový důvtip nebo přitažlivá osobnost jsou do značné míry stejně nezávislé na úsilí člověka jako příležitosti nebo zkušenosti, které získal. Ve všech těchto případech má hodnota, kterou pro nás mají schopnosti nebo služby člověka a za kterou je odměňován, jen malý vztah k něčemu, co můžeme nazvat morálními zásluhami.“ (F. A. Hayek)
Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka tak neříká nic jiného, než že podle něho jsou lidé cenní tak, jak jsou v dané situaci placeni (nebo voleni). Od předsedy pětiprocentní strany to je značně sebekritické tvrzení, protože každý člen parlamentní opozice je podle tohoto principu cennější než Petr Macinka. Ale to nechme stranou. Pokud bereme Petra Macinku vážně, což bychom měli, tak říká něco důležitějšího: zásluhy hodné chvály nemají v jeho úvahách o hodnotě člověka místo.
Co toto děsivé tvrzení vlastně znamená? Opět jde o myšlenku, kterou najdeme i v MAGA politice Spojených států: cena je jedinou hodnotou, nic jiného se nepočítá. Pro Friedricha Hayeka je redukce hodnoty člověka na jeho cenu stejným hříchem jako spojení ceny a zásluhy. Tato redukce ničí člověka a lidský život. Hayekovi ani nepřijde na mysl, že by něco takového navrhoval. Proč to však tak přirozeně patří do motoristických myšlenek?
Z dosavadní úspěšné politiky Motoristů je zřejmé, že jsou stranou resentimentu. Resentiment je trvalý, potlačený pocit křivdy, zášti a hořkosti vůči druhým, často spojený s pocitem vlastní bezmoci nebo nedocenění. Nejde o jednorázový hněv, ale o dlouhodobě živenou emoci, která se může přetvářet v závist, nepřátelství nebo potřebu „morálního vyrovnání“. Ten, kdo trpí resentimentem a nedokáže svou situaci změnit, si ji ospravedlňuje tím, že znehodnotí to, co nemá, a povýší opačné hodnoty.
To je podle mě jeden z motivů, proč podle Petra Macinky není hodnota člověka určena ničím jiným než cenou. Opakovaně se v médiích probíralo (třeba zde, zde), že Motorističtí ministři (a zmocněnec) žádné zásluhy nemají a na žádné neaspirují. Nepředstavují politickou vizi naší společné budoucnosti, pro kterou by byli ochotni pracovat, ale především znehodnocují vše, co je jim cizí a čeho se jim samotným nedostává.
Proto je důležité brát výroky ministrů (a zmocněnce) za Motoristy vážně. Jsou to ministři a jsou úspěšní v prosazování své destruktivní agendy, není důvod jejich snahu o bullshit akceptovat. Motto „hrozní jsme, já vím“ je v tomto kontextu přesné.
publikováno: 1. 6. 2026
