Bylo celkem jednoduché uhodnout, proč stávající papež Lev XIV. přijal toto jméno po svém jmenovci Lvu XIII., o sto padesát let starším. Ti méně chápaví to museli nutně pochopit 25. května tohoto roku, kdy stávající papež uveřejnil encykliku Magnifica humanitas. Díky jejímu sociálnímu rozměru navázal na svého staršího jmenovce a na jeho encykliku z roku 1891 Rerum novarum, která položila základy katolickému sociálnímu učení.
Obě encykliky reagují na změněný ráz dosavadní společnosti. První si všímá změn poměrů, způsobených dokonanou industrializací, tedy důsledku tak zvané druhé průmyslové revoluce. Ta mladší reaguje na průmyslovou revoluci číslo čtyři, jejíž ráz rozhodujícím způsobem určují digitalizace ekonomiky a společnosti, sociální sítě a vznik a rozvoj umělé inteligence.
Encykliky toho mají hodně společného. To podstatné, čeho si obě všímají, je změna postavení člověka nejen uprostřed tržní ekonomiky, ale i v celé společnosti. Trvá konflikt práce a kapitálu vzdor tomu, že od dob Lva XIII. známe celou řadu způsobů, už v encyklice Rerum novarum ostatně naznačených, jak tento konflikt moderovat a jeho smiřování vést ku prospěchu obou sporných stran.
Čtenáři určitě neunikne, že oba patriarchové mají starost především o člověka a o jeho postavení v měnících se společenských podmínkách. Člověk pro ně znamená středobod už jen proto, že podle jejich soudu je stvořen k obrazu božímu, z čehož lze vyvodit, že je z povahy věci svobodným jedincem a jeho důstojnost je z toho důvodu nedotknutelná. Jakýkoli pokus připravit člověka o jeho důstojnost, zcela anebo jen částečně, znamená krok k jeho dehumanizaci, vyvolané odcizováním od samotné jeho lidské podstaty. Nelze popřít, že k takové dehumanizaci nedochází jen z vnějších příčin. Často k ní přispívá sám člověk už třebas tím, že se brání údělu rozhodovat a jednat jako svobodný a zodpovědný jedinec, a raději rozhodování o sobě samém ponechává někomu mimostojícímu.
Odcizená práce a její prvotní proroci
Jedním z nepochybných projevů dehumanizace člověka, který sebou přinesl kapitalismus, zatím stále nejnovější vrchol tržní ekonomiky, je odcizená práce, jinak řečeno vykořisťování člověka člověkem. Obě encykliky si tohoto jevu všímají jako jistého paradoxu, majíce na mysli především prazákladní roli práce v životě člověka, totiž klíčového způsobu jeho emancipace jako svobodného a svrchovaného jedince.
S odcizenou prací, alespoň podle Karla Marxe a jeho Ekonomicko-filosofických rukopisů se člověk setkává právě až s nástupem kapitalismu, kdy konečnou podobu dostává námezdní práce a člověk v jejím rámci se redukuje pro danou výrobní technologii na pracovní sílu ve formě jednoho z jejích faktorů. Podle Marxe to odcizení, vedoucí k dehumanizaci člověka, v zásadě spočívá v tom, že člověku, vykonávajícímu námezdní práci je odcizován způsob rozhodování nad jejím výsledkem, ačkoli právě práce je jediná hodnototvorná, a stává se pouhým nástrojem cizí vůle. V tom podle Marxe tkví podstata vykořisťování.
Z ekonomického úhlu pohledu pak Marx tvrdí, že člověku je jeho práce odcizována (tedy je vykořisťován), protože je mu jako námezdní síle odnímána nadhodnota, jíž je jeho práce zdrojem stejně, jako je zdrojem samotné vytvářené hodnoty. Vzhledem k tomu, že podle Marxe vznikající nadhodnota představuje v peněžním vyjádření zisk, je člověku jako námezdní síle právě odnímáno (odcizováno) rozhodování o vytvořeném zisku. Marxovi kritici odmítají především jeho teorii nadhodnoty jako zdroje zisku. Sami však dodnes nejsou s to vysvětlit, odkud se zisk bere. Nevysvětluje to ani teorie mezního užitku, jíž mávají jako prvomájovým praporkem, ale ani působení tržních sil.
Sociální demokraté jako pokračovatelé pozdního Marxe, oproštěného od nánosu revolučnosti, považují odcizenou práci jako výsledku odnímání vytvořené nadhodnoty za nepříjemnou nezbytnost kapitalistické tržní ekonomiky, již lze jen částečně zmírňovat. Tak učinila nově vzniklá převážně socialistická československá vláda v roce 1918, když rok nato přijala zákon o podnikových radách, volených zaměstnanci a majících právo rozhodovat o investiční činnosti podniku (byť se jedná o podnik soukromý). Podobný zákon má i sousední Německo. Přijalo jej v roce 1964 a platí dodnes.
Zdánlivě s odcizenou prací se vypořádali komunisté. Příčinu nacházeli v samotném kapitalismu, respektive v soukromém vlastnictví. Šli tak dokonce dál než mladý Marx, který ve svém revolučním nadšení ve 40. letech 19. století vinil z odcizené práce kapitalismus, ne proto, že se opírá o soukromé vlastnictví, připouštěl, že svoji podstatnou roli hrálo i v dobách předkapitalistických, ale proto, že postupnou koncentrací a centralizací kapitálu společnosti nabídl v zásadě jen jeden způsob obživy, totiž námezdní práci. Komunisté odcizenou práci jednoduše řešili tak, že zrušili soukromé vlastnictví. Velkoryse připustili, že lidé mohou přece jen něco vlastnit, oblečení, domek po rodičích anebo zakoupený automobil. Říkali tomu vlastnictví osobní. Naopak každý pokus obnovit soukromé vlastnictví trestali jako jeden z nejtěžších zločinů. Podle jejich hantýrky tak vrátili „výrobní prostředky do rukou lidu“, ve skutečnosti vytvořili vlastnictví, nad nímž dominoval státní nebo stranický (čti komunistický) byrokrat, čerpající svoji autoritu z příslušnosti odpovídající státem zřízené a jím spravované instituce.
Vytvořili tak ekonomický systém, deformovaný bezprostředním politickým vlivem a opírající se o ideologickou bigotnost. Nabyl daleko obludnějších podob, než kdy byl s to něčeho takového i ten nejdivočejší kapitalismus. Přirozeně, že odcizená práce nejen nezmizela, ale nádavkem dostala ještě další zničující rozměry. Komunisté, a nepřekvapí, že podobně i nacisté, zjistili, že práce vhodně používaná se mění v šikovný nástroj, jímž lze lidi vůbec nejlépe ponížit. Má vedle toho mnohačetný další užitek. Stává se zdrojem nejen manipulace, ale i nadvlády nad lidmi.
Obě tato zločinná hnutí objevila, že práci lze použít jako vhodný nástroj k masové likvidaci nepohodlných a nežádoucích lidí. Zcela trefně tuto skutečnost vyjádřili političtí vězni, držení u nás v komunistických koncentračních táborech v 50. letech minulého století. Říkali si „mukl“. Ve skutečnosti MUKL byla zkratka výrazu „Muž Určený K Likvidaci“.
Pokus Lva XIII. odstranit odcizení smírem mezi prací a kapitálem
Sociální encyklika papeže Lva XIII. z roku 1891 si rovněž jako před ní Karel Marx všímá konfliktu mezi prací a kapitálem. Papeže na rozdíl od Marxe zajímá nejen jeho sociální a ekonomický rozměr, ale i jeho rozměr lidský. Nejde mu jen o konstatování, že cestou odcizené práce je člověku jako námezdní síle odnímána možnost spolurozhodovat o výsledku jeho práce. Řeší ji částečně podporou kolektivních práv. Za její nositele považuje odborové svazy. Zaměstnanci, odborově, ale i neodborově organizovaní, opírajíce se o kolektivní práva, prostřednictvím svých odborových zástupců vyjednávají se zaměstnavatelem a dospívají spolu s ním ke kompromisu, vyjádřeném v kolektivní smlouvě jako výrazu vzájemně vstřícného vztahu obou sporných stran a závazného základu pro uzavírání jednotlivých pracovních smluv. Nejen sociální demokraté té doby, ale i sám papež chápal na rozdíl od tehdejších liberálů, že míra volnosti dělníka se zaměstnavatelem neuzavřít pracovní smlouvu je fiktivní a cestou do pekel a že jen kolektivní vyjednávání je s to, vyvážit nerovnováhu mezi prací a kapitálem v oblasti pracovního práva.
Nicméně se papež Lev XIII. nespokojuje jen s tímto ekonomicko-sociálním řešením, odcizovaná práce má pro něho ještě lidský, humanitní rozměr. Člověk, jsa odcizován tím, že je redukován na pouhou námezdní (pracovní) sílu, je připravován o to, co činí jeho lidskou podstatu, totiž o nezpochybnitelnou důstojnost. Zapojen do výrobního procesu jako jeden z jeho nástrojů je připravován o možnost prací se realizovat jako člověk. A protože práce je jeden z klíčových způsobů, jak se realizovat ve své lidské podstatě, odcizující se práce to nejen znemožňuje, ale dokonce člověka obírá o jeho lidskou důstojnost. Toho paradoxu si všiml dokonce už Karel Marx v prvním díle Kapitálu, v části věnované výrobě zboží. Problém pro ty, kteří mají rádi názornost, věc vykreslil dokonale ve svém filmu z roku 1936 Moderní doba Charles Chaplin.
Odcizení jako obecný jev a způsob, jak vládnout nad masami
Studenti revoltující v 60. let minulého století se výrazně inspirovali Karlem Marxem. Jeho myšlenky je, podle jednoho z jejich tehdejších vůdců Daniela Con-Bendita, zaujaly zejména svou vnitřní logickou provázaností. Otázku odcizení, aniž by odcizenou práci popírali, rozšířili na odcizení jako hlavní rys soudobého kapitalismu. Příčinu nacházeli v tom, co činí ráz kapitalismu, totiž hromadná a současně neustále více a více strukturovaná spotřeba, vedoucí v existenciální závislosti člověka na konzumu. Hovořili tehdy o konzumním rauši. Podle nich neměl daleko k závislostem na drogách, alkoholu a kouření.
Člověk působením stále lákavější a podprahově vnucované nabídky kapitalistické výroby redukuje sebe na tělo. Dopřává mu slast té či oné spotřeby. Stává se na ní stále silněji závislý, tudíž je také díky takto vytvořené závislosti snadněji ovladatelný a manipulovatelný. Žádostiv neustálé spotřeby se oprošťuje od své bytostné podstaty a stává se součástí stejnorodě konzumujícího davu. Jeho chtivost spotřebovávat je podporována stále chytlavějším marketingem. Předmětem masového konzumu se nestávají jen spotřební statky, ale i politické ideje. Stejným způsobem, jak je člověk manipulován ke konzumaci určitých statků anebo služeb, je manipulován i v oblasti politického „rozhodování“.
Studenti si tehdy všimli, že v tomto ohledu není nijak velký rozdíl mezi zeměmi kapitalistickými a zeměmi tak zvaně socialistickými. V obou má manipulace vyvoláváním konzumní chtivosti s cílem trvale dopřávat svému tělu různé spotřební slasti podobný ráz a podobné zacílení, jen s tím rozdílem, že komunistické země dovedly tvořivým způsobem chtivost vyvolávat nejen jako sousední kapitalistické země v oblastech hojnosti, ale i v oblastech trpících chronickým nedostatkem. A možná zde s ještě citelnějším účinkem.
Není od věci poznamenat, že studenti ve svém úsilí nakonec příliš úspěšní nebyli. Vrch si udržel kapitalismus, schopný v lidech vzbuzovat chtivost po spotřebě a vyvolávat v nich trvalou závislost na konzumu. Ostatně i sám postoj studentů byl někdy rozporný. Největším „nepřítelem“ západoněmeckých studentů byl vydavatel deníku Bild Axel Cesar Springer. Pro jeho deník, konzumovaný miliony německých čtenářů, který v jejich očích byl symbolem nejnebezpečnějšího konzumu, vedoucího k totálnímu ovládání veřejnosti, neměli než slova odporu a pohrdání. Unikalo jim přitom, že nakladatelství a vydavatelství Axel Cesar Springer vedle listů, jako byl zmíněný Bild, tisklo pro potřebu vysokoškolského studia skripta všeho druhu. „Nebýt Bildu a dalších mých listů, které jdou na dračku, sotva bych si mohl dovolit prodávat vám vaše skripta za doslova symbolické ceny,“ vzkázal jednoho dne studentům rozzlobený západoberlínský vydavatel Bildu.
Odcizení v době digitalizace aneb proměna člověka v datovou jednotku
I když poměry industrializace společnosti na konci 19. století a poměry její digitalizace spolu s umělou inteligencí na začátku století 21. mohou pro někoho být od sebe vzdáleny mnoho světelných let, ne tak pro papeže Lva XIV. Jak z textu jeho encykliky Magnifica humanitas vyplývá, spojitost v rizicích, která tyto dvě proměny přinášely a přinášejí, je pro něho očividná. Zejména opět v otázce odcizení a dehumanizace člověka.
Nejen z pohledu práce nepřestal být odlidštěnou pracovní silou, nově nádavkem specifickou datovou jednotkou, snadno, účinně a hlavně strukturovaně manipulovatelnou. Obsah a průběh kampaně zastánců odchodu Velké Británie z Evropské unie byl postaven na sofistikované a současně individualizované nabídce případným voličům. Vycházela z jejich osobních profilů, vyčtených ze sociálních sítí. Promyšleně propracované algoritmy byly pak s to, jednotlivým voličům skrze sociální sítě nabídnout chytlavou a jim na míru šitou propagandu a přimět je hlasovat pro vystoupení z Unie.
Jestliže průmyslový kapitalismus, který si sice zpočátku vynutil zrušení poměrů feudálních, zrušením nevolnictví, zavedením právního státu a položením základů demokracie, opírající se o rovnost mezi lidmi bez ohledu na jejich původ, nakonec do značné míry obnovil poměry nevolnické díky trvale se prohlubující odcizené, námezdní práce, pak čtvrtá průmyslová revoluce, jak označuje papež Lev XIV. současnou proměnu společnosti její digitalizací (sociální sítě) a zapojením umělé inteligence, přinesla s sebou odcizení člověka daleko důsažnější, než toho byl schopen studenty v 60. letech minulého století odsuzovaný konzumní způsob života.
I když s původním feudálním nevolnictvím nevolnictví, jež rodí dnešní technologičtí giganti, kontrolovaní úzkou skupinkou vlastníků, neděje se tak jako před třemi sty lety z vůle boží, ale paradoxně ze svobodné vůle každého, kdo nakonec uvízne v této digitální pasti a zúží se na pouhou datovou jednotku, snadno opracovávatelnou. Jestliže konzum člověka přetvářel v tělo, jemuž byly dopřávány různé spotřební slasti, pak dnes odcizení dosahuje ještě jednoho rozměru. Člověk přestává být nejen lidskou svrchovanou bytostí, ale dokonce se stává jen virtuálním produktem, jemuž se dostává vhodnou algoritmizací podobně lákavých laskomin jako tělu propadlému konzumu.
Po pravdě: S tím si ani Lev XIV. ve své encyklice příliš neví rady.
publikováno: 8. 6. 2026
