Význam filmového dokumentu jako žánru podtrhuje i aktuální počin: do kin přicházejí dva digitálně remasterované dokumentární filmy Jany Ševčíkové, jedné z nejosobitějších autorek české dokumentaristiky. Potvrzují kvalitu její tvorby a zároveň jsou prubířským kamenem. Co kromě historické hodnoty zůstává živé v dokumentech, jež vznikly před desetiletími a líčí dávno odváté události či skutečnosti?
Jana Ševčíková nevypouští během své filmařské dráhy každý rok či dva nový dokument, trvale směřuje spíš do existenciálních hloubek lidských životů. „Dokument potřebuje čas,“ řekla v nedávném rozhlasovém rozhovoru, čímž zdůvodnila delší čas, který potřebuje pro své projekty. Trpělivě a empaticky mapuje lidské povahy a osudy. Nebojí se vybírat neobyčejná, ale zároveň pro tvorbu velmi komplikovaná témata.
Titul Piemule zavedl diváky do rumunského Banátu k Čechům, jejichž předkové se kolem roku 1820 nechali zlákat přísliby úrodné půdy a představou lepšího života, a odjeli z rodné země do neznáma. Byli hořce zklamáni, ale už zůstali, většinou proto, že neměli prostředky na cestu zpět.
Ševčíková natočila film v roce 1981 a patřila k prvním, kdo pro film objevil českou menšinu v Banátu, v pozdějších letech hojně vyhledávanou publicisty i filmaři. Na nevelké ploše 40 minut zobrazila podivuhodný, víceméně všemi opuštěný národnostní ostrůvek uprostřed Rumunska – v zemi tehdy ještě vládl komunistický diktátor Nicolae Ceaușescu; obrazem i slovem vylíčila těžký život zdejších usedlíků a jejich každodenní zápas o chléb, jejich náboženskou víru i odhodlání zůstat Čechy. (Těsně po druhé světové válce, když prezident Beneš vyzval krajany v zahraničí, aby se vrátili, domů, někteří banátští Češi na výzvu slyšeli, další však zaváhali. Autorka zachytila jejich výpovědi a úvahy, leckdy hodnoty filozofických hloubek, jejich naději i rezignaci.)
Sama není v záběrech přítomna, zjevně však získala jejich důvěru, dostala se k nim velmi blízko. Její „rumunští Češi“ jsou vlastně obdivuhodní lidé. Tím, jak si dokázali zachovat rodný jazyk a kulturu, zvykosloví, obřady a silnou náboženskou víru. A také vřelý vztah k zemi předků.
Druhý dokument s názvem Starověrci je z roku 2001, vznikal časosběrnou metodou, autorka na něm pracovala pět let. Natáčela v oblastech delty Dunaje, kam se v 17. století uchýlili pravoslavní Rusové, kteří se nesmířili s tehdejší reformou své církve. Rozhodli se odejít z Rusa a vzali s sebou tradiční podobu své církve, na níž pevně trvali. Starověrci tvoří zvláštní skupinu, izolovanou od ostatními o světa. Po staletí žijí pospolu, zachovávají jazyk, vlastní řád a obřady, jež jsou pro ně životně důležité. Ševčíková zachytila svéráz jejich života v různých ročních obdobích, sepětí s tamní drsnou přírodou i soužití s hospodářskými zvířaty. Ve filmu znějí disputace o víře, názory a přesvědčení příslušníků různých generací i duchovní písně. Uslyšíme tu spoustu duchovní hudby, která svým způsobem určuje rytmus filmu, i úžasné sólo na zvony. Síla hudby i slova jsou intenzivní.
Oba filmy spojuje námět – život výlučných komunit, žijících na okraji společnosti – a duchovní rozměr, zejména však kvalita a způsob práce autorky. Nemá potřebu popisovat, vysvětlovat, upozorňovat; snímky doprovází pouze stručný historický komentář. Autentický obraz a zvuk jsou dostatečně výmluvné. A navíc – vše umocňuje poezie. Autorka natočila působivé filmové eseje, jejichž vypovídací hodnota nezestárla a poetický půvab léty ještě zvýraznil.
***
Záběry z dokumentárních filmů Jany Ševčíkové Piemule a Starověrci. Foto Pilot Film
publikováno: 15. 6. 2026
