Nous sommes tous Jánošík – Všichni jsme Jánošík
Co slovanský svět v světě stojí a leží, o svobodu a nezávislost usiluje, pyšný na statečné vojevůdce, ale i na povstalce a zbojníky je. Lapkovství posledně jmenovaných je koncentrováno do karpatského oblouku a v něm nad všechny, jak peň v hoře, ční jméno Juraj Jánošík. Každé nové setkání s ním připomene tragické osudy, útlak, nepravost vrchnosti a vládců, ale také potěší, a posílí naději. Nejnověji na Biskupském dvoře Moravského zemského muzea, kde už posedmnácté hraje pod letní večerní kulisou štíhlých věží chrámu svatých Petra a Pavla nejlepší české hudební divadlo, tedy Městské z Brna.
A bylo se letos na co těšit. Do Brna se vrátila polská muzikálová legenda Jánošík aneb Na skle malované Ernsta Brylla a Katerzyny Gärtnerové. Ne, neutíkejte od displeje. Chápu, že sluší době, když lidé oceňují dnes spíše produkci anglosaské provenience. Musel bych být blázen, abych se pokoušel něco takového vyvracet. Platí to už od časů West Side Story a předlouhá úsečka světových úspěchů pokračuje skrze Jesus Christ Superstar, Evitu nebo Anděly z Ameriky či Rent až po Wicked nebo Schmigadoon!
Všichni chudým dávali
Zůstaňme ale jednou – třeba u těch karpatských zbojníků. Začínají na Moravě, která má svého Ondráše/Ondraszka, působícího totiž hlavně ve Slezsku a Polsku. Podkarpatí dodnes vzpomíná na nejmladšího z nich, Nikolu Šuhaje, ale také u nás méně známého Oleksu Dovbuše, zbíjejícího na Ukrajině, a stejně jako Jánošík žijícího v legendách i v Polsku, Uhrách, Rumunsku. A když už jsem u Románů, tam loupil a prý i chudým dával Iancu Jianu, ovšem Neslovan, a v Bulharsku třeba Valchan Vojvoda, v Makedonii Kuzman Kapidan, v Srbsku Starina Baba Novak, v Bosně a Chorvatsku Mijat Tomić… Ti všichni ale už nejsou zbojníky z Karpat, nýbrž hajduci. Z Balkánu. I tak ale: Všichni jsme Jánošíci.
To on mstil „nepravosť u pánov“ a hájil „pravdu u zbojníka“, jak se zpívá v lidové písní, i když ji Miloš Machek vsadil ve své operetě do úst Ondrášovi. Jen Jánošík je ale legendou nesmrtelnou. Předkové a vlastenci si na něho vymysleli, že bral bohatým a chudým rozdával, i když na to měl jediný rok, než ho za rebro na hák pověsili. Jeho smrt vylíčil už Ján Botto a v oslavné lidové poezii vzpomínají na něj lidi rádi. A tak si zbojníky malovali na sklenice a na džbánky, inu na sklo, na kameninu, na keramiku. Po Bottovi si ho jako velkého hrdiny všiml Brňan Jiří Mahen, jehož divadelní hra se stala námětem pro scénář Karla Hašlera a film Maca Friče Jánošík, se zbojníkem ztělesněným Paľo Bielikem, hrdinou takřka mohykánského typu (1935). Bajkaři poválečné totality proměnili zbojníka v revolucionáře a později dokonce v superhrdinu. Bielik, tentokrát jako režisér dvoudílného „velkofilmu“ z roku 1963, nijak nezastíral inspiraci jen o rok starším Pokladem na Stříbrném jezeře s Apačem Vinnetouem, ostatně natočeným na jihoslovanských Plitvičkách…
Krásný vzlet na Jánošíkův svět
Odtud byl už jen krůček k inspirativním zcizením, jaká nám pomáhala přežít třeba bezpáteřnost normalizace. Například parodie Stanislava Štepky Jááánošííík. Správa o hrdinovi alebo Hra na hrdinu Radošinského naivního divadla s nezapomenutelným Milanem Markovičem v roli Uhorčíka (1970), a určitě také přesahy jánošíkovských karikatur národního kreslíře, slovenského Rusína Fedora Vica, už víc než šest desetiletí posměváčka proti všem československým nectnostem prostřednictvím kreseb o přeslavné družině Jánošíkových jedenácti horních chlapců. Sám za ně všechny vytrvale pyká na dereši slovanské trudnomyslnosti. Moudrost jeho humoru patří po bok Kantorka, Jiránka, Renčína či Kemela.
Dva tituly se ale všemu, co bylo o karpatských zbojnících nezdárnými potomky stvořeno, kvalitou vymykají. Může nás těšit, že jedním z nich je eastern „za měsíc devadesátníka“ Milana Uhdeho (*28. července) a zatím jen čtyřiaosmdesátníka Miloše Štědroně (*9. února) v režii Zdeňka Pospíšila v Divadle Na provázku (1975). Jeho hrdinou je Olbrachtův Nikola Šuhaj. Spíš bych spočítal scény, které ten muzikál, po listopadu 1989 nehrály. Již po prvním uvedení jeho písničky zlidověly a spolu se zakázanými songy Karla Kryla se zpívaly na mejdanech a u táboráků celé československé šedé zóny.
Druhým slavným středoevropským muzikálem je Bryllovo a Gärtnerové o pětiletku starší Na skle malované. Jeho jevištní podobu předcházelo vydání „elpíčka“, na kterém proklatě vtíravé melodie hudební skladatelky zpívají evropské hvězdy Maryla Rodowiczová a Czesław Niemen spolu s plejádou osobností polského rocku a beatu (Jurek Grundwald, Halina Frąckowiaková, Andrej Rybiński a další). A pak to přišlo: Varšavský Teatr polski 650 repríz, další vyprodaná divadla v Krakówě, ve Wrocławi, Gdaňsku, Lodži… Slovenské národné divadlo Bratislava – opět s Dočolomanským – 600 repríz, letní amfiteátr v Banské Bystrici – představení pro 15 tisíc diváků(!)…
V říši tatranské krásy
Prvenství v uvedení Na skle malovaného patří v Československu Brnu. Již dva roky po světové premiéře ho s titulem Zbojníci a žandáři do tehdejšího Státního divadla (dnes ND Brno) uvedl režisér Pavel Hradil. Slavná je inscenace Městského divadla Brno z roku 2008, režijní debut Stanislava Slováka s pozdějšími Tháliemi – Jánošíkem Dušanem Vitázkem a Prvním děvčetem Hanou Holišovou.
Takřka identický tvůrčí tým, ale s gejzírem inovací a – vlastně ani nevnucovanými pichlavými politickými aktualizacemi (překlad Jan Šotkovský) – zejména v pandurské, slouhovské části bránící nejen mocipána císaře, ale i rolníky, nebo prý poctivé řemeslníky, třeba klempíře, s rozhodčími Opovědníkem (Jiří Daniel) a Dopovědníkem (Kristian Pekar), přivedl Jánošíka aneb Na skle malované – hm, do muzea? Ale krásně živého! Největší hvězdy, Thálie nebo čekatelky na ni, obsadily všemocné postavy Anděla, Čerta a Smrti (Ivana Vaňková, Svetlana Janotová, Marta Matějová). Zbojníky a děvčice pak odvedla bravurně „mladá stráž“ hereckého souboru, včetně Jánošíka (Libor Matouš) a Prvního děvčete (Lesana Krausková).
Co Na skle malovaném fascinuje, je vskutku geniální Gärtnerové cit pro melodii. Jako by základní hudební plán vycházel z jediného motivu variovaného v rozpětí od valčíku přes pochod až k verbuňku a čardáši, od jímavé milostné lyriky – Čekal jsem na tebe, Jestli mám zbojníku milovat tebe, Má panenko krásná, Kdepak ona spává, a dokonce jemné erotiky – Zpívání zasněné / mdloby vytoužené / na seně, na seně, hej… a lyrické epiky, často osudové – Smutný den nadešel, Vodo, vodo bílá, ošetři ty rány, Má panenko krásná, Na smrt se dnes díváš, po písně rozverné, rozpustilé až šibeniční Přijeli jsme s muzikou, Ej baby, baby, baby zrádné, Čertova ukolébavka…
Divadlo na divadle podtrhl scénograf Jaroslav Milfajt hereckou károu života a výhružnými šibenicemi s háky, které neděsí, protože Smrt čeká i na pány. V příběhu o Jánošíkovi, jak si ho lidé vypravovali, je vždycky místo i na lásku a na naději.
Je suis Jánošík
Brno je město, kde bývá někdy všechno převrácené. Zbojníci v něm často loupí dál, ale lidem se žije celkem pěkně. Tak, až z toho vládcům někdy mozek měkne. Páni jsou ale pořád mocichtiví, a tak – třeba ti z radnice Brno-střed – z nedostatku příležitosti uplatňovat represe proti lidu – založili si „čtvrtý odboj“ už i proti hrabatům z magistrátu Brna-města. Ani netuší, že výsledkem může být – sebezesměšnění.
Divadlo pod širým nebem na Biskupském dvoře už se hraje k spokojenosti Brňáků sedmnáct let. To se musí zatrhnout, řekli si kazisvěti z Brna-středu (koalice budoucnosti Česka – ODS s ANO). Taky za to, že v Brně-městě dvořané z firmy ANO neposlechli šéfem pověřenou kněžnu Alenu a nehodili v moravské metropoli do hvězdo-kopky téže koalice budoucnosti (ANO s ODS) vidle. Naopak opustili Babišův chlév – nebo je z hnutí vyloučili? – ale to není důležité. Založili místo ANO na velké radnici klub Nezávislých a zůstali s ODS v jednom šiku, aby dál společně pracovali pro Brňany, jak v komunálních volbách slíbili. Proč ne.
Stal jsem se svědkem nejnovější odbojové akce nižších úředníků z městské části proti vyšším z města: Přece: „Nous sommes tous Jánošík!“ Voliči to jistě ocení. Podařilo se jim do povětří vyhodit premiéru jedinečného světového kousku randálem rockového koncertu na pódiu vzdáleném pouhých 60 metrů od divadelního amfiteátru – na Náměstí 25. února, ech, co to píšu, to bylo na, nyní už zase, Zelném trhu.
Když může město mít uprostřed města divadlo, proč my – říše středu – bychom nemohli mít na témže místě bábovičku Letní Zelňák? Čí je Brno?! Naše! A tak pandur-tajemník Petr Štika poslušen císařpána-starosty Vojtěcha Mencla (ODS) a jeho družiny pověřil oddaného řemeslníka Ondráše Reicha (podnikajícího v bohulibých oborech maloobchod s nápoji, destilace, rektifikace a míchání lihovin atakdál)[1], pro kulturu osobnosti jak stvořené, aby to na tom rynku zařídil, a trochu si možná i přilepšil. Ale aby to bylo pro lidi! Volby jsou za chvíli, tak místo koblihy koncert zadarmo, platit si lidi budou, jen co zkonzumují.
Myslí někdo na radnici Brno-střed? Provokace proti občanům v jiných městech, kde už nevládnou pohrobci represe, si odbyli v devadesátkách při pořádání technoparty v intravilánech obcí a měst. Rockové koncerty se ke spokojenosti všech – lidí i milovníků tvrdé muziky – odstěhovaly z bezprostřední blízkosti sídel. Poučení je možné získat na Rock for People v Hradci Králové nebo na Colours of Ostrava.
Výsledek brněnské odbojové akce je žalostný. Rockeři přijeli s velkým zpožděním, ale proč by lidem nezahráli. O přestávce muzikálu jsem napočítal, že hráli pro 85 posluchačů popíjejících vínko, destiláty i rektifikáty lihovin. Střídmě. Okna okolních, i voliči obývaných budov se však otřásala a 800 návštěvníků Jánošíka, kteří si vstupenku (hraje se celé léto a je pořád vyprodáno) pořizují i za osm stovek, mělo po zážitku. Převedeno do politického sdělení: 85 lidí, kteří žádný peníz za kulturu vydat nemuseli (a to je dobře, když už), proti osmi stovkám milovníků Thálie, naštvaných občanů „střední třídy“, tedy akce proti voličům odevzdávajícím v Brně hlasy právě ODS nebo ANO. Každý den 800 naštvaných voličů. Dobrý začátek kampaně.
O den později rušila první reprízu Jánošíka jiná kapela, prý místy až se 150 decibely po kapsách. A tak to bude do konce léta. Po Městském divadle má na Biskupském dvoře vystupovat Balet Národního divadla, soubory lidového umění, Divadelní spolek Frída, a nakonec Flamenco de Andalucía – hádejte odkud, pařezové.
Brňáci, taste valašky! Toto si necháte líbit?! Já se hned dávám k pirátům. Ti mají zatím rozumu na rozdávání. A je to vidět i v podzámčí, kde jejich fraucimór přiškrcuje pouhými rúškami a poučníky životem již vykolejená, přejedená a přestárlá dubiska.
[1] Poprvé v životě mně s identifikací pomohla AI, které začínám familiérně říkat Božka, jako můj životní vzor, spisovatel Pavel Kohout (98), oslovuje svoji umělou inteligenci něžně – Beruško. Možná jsou to dokonce sestřenice.
publikováno: 15. 6. 2026
