V románu Pochod Radeckého spisovatele Josefa Rotha vystupuje poručík Josef Trotta, který se vyznamená v bitvě u Solferina tím, že obětavě skočí do střely určené mladému císaři Františku Josefovi a zachrání mu život za cenu těžkého zranění. Dostane se mu, sotva se uzdraví, velkorysé císařské odměny. Je povýšen do hodnosti hejtmana, císař ho dekoruje Řádem Marie Terezie a povýší do šlechtického stavu s právem nosit přídomek von Sipolje. Sipolje bylo slovinské město, odkud rodina Trottů pochází. K císaři má volný přístup.
Po letech navštíví císaře a rozčileně si postěžuje, že nově vydaná učebnice historie, v níž je popsána bitva u Solferina a jeho hrdinský čin, an zachraňuje císaře, líčí celou událost naprosto zkresleně a její popis neodpovídá tomu, co se opravdu odehrálo. Císař Trottu uklidní slovy: „Ono se obecně vůbec hodně lže.“
Nejsou lži jako lži
Byly to ale svým způsobem nevinné lži ve srovnání s tou, v níž nám bylo dáno žít během husákovské normalizace. Znovu, ač už poučen mnohými podloudně rozšiřovanými samizdaty, jsem si to uvědomil krátce po převratu v roce 1989. Tehdy kdosi obvinil zpěváka Karla Gotta z toho, že byl jakýmsi zpevňujícím pojidlem, které pohromadě vedle hrozby násilím udržovalo onu normalizaci. I vyřítil se na Gottovu obhajobu jistý známý diskžokej, bratr o něco známější zpěvačky. Prohlásil, že onen kritik vůbec netuší, co si ve skutečnosti „Karel“ o komunistech myslel, a kdyby i oni to tušili, tak by si to rozhodně za klobouk nedali. Svatá ty prostoto, zvolal jsem v duchu a uvědomil si, že vyrovnat se s minulostí bude mnohem větší oříšek než se o to pokoušet na odiv mnohými dávaným antikomunismem.
Život v pravdě – nedostižná meta
Ve vypjaté až karikaturní podobě obdobnou situaci líčí spisovatel Josef Škvorecký v Tankovém praporu. Je tam postava jevištního mistra z Národního divadla, který při poslechu vysílání rádia Svobodná Evropa každou chvíli vyskakuje a zoufá si, kam že to ten národ s komunisty dopracoval, a slibuje, jakmile to praskne, bude první, kdo půjde komunisty věšet. Ujišťuje, že mu nikdo neunikne, protože on má u nich v organizaci na starosti členské známky.
V době normalizace se rozsah členské základny komunistické strany nejprve povážlivě umenšoval. Táž strana se zbavovala všech, kteří možná naivně usilovali o demokratizaci společnosti. Zakrátko ji přesto zavalila nová vlna příchozích, většinou smýšlejících podobně jako Škvoreckého jevištní mistr. Zažil jsem během své základní vojenské služby v letech 1975 až 1977, jak nepřeberné množství mých vysokoškolských kolegů se podbízelo útvarovým stranickým organizacím, aby byly té lásky a přijaly je do komunistické strany. Ne proto, že by byli přesvědčenými komunisty. Ba právě naopak. Ale proto, že červená knížka se srpem a kladivem pro ně znamenala exklusivní pracovní knížku, zaručující spolehlivý kariérní postup.
Říká se tomu život ve lži. Ne proto, že jde o jedince, který sotva promluví, lže, jako když tiskne. Dokonce může jít o jedince veskrze pravdomluvného. Potíž je v tom, že v životě navenek předstírá, že je někým, kým ve skutečnosti není, ale „kdyby oni věděli to, co si o nich myslí“, řečeno slovy onoho diskžokeje, „za klobouk by si to nedali“. Nedosti na tom. I své děti učili této rozdvojenosti. Kladli jim na srdce, aby si ve škole nepouštěly hubu na špacír a nevykládaly, co slyší doma. Bylo by to nebezpečné nejen pro rodiče (prarodiče), často „zasloužilé členy strany“, ale i pro ně. Nemusely by být vzaty na střední, popřípadě na vysokou školu a jejich životní kariéra by se potácela kdesi na periferii lidských možností.
Život ve lži nemusí mít nutně své hranice, kde se člověk vzpamatuje a z pudu sebezáchovy si řekne: Dost! Nelze nezapomenout na rozhraní dubna a května roku 1986, kdy se nad Evropou hrozivě roztahoval jaderný mrak, způsobený nezodpovědnou manipulací (údajně šlo o vědecký výzkum) s jadernou elektrárnou v Černobylu. Mrak vytvořený jaderným výbuchem ohrožoval Evropany když ne zrovna na životě, tak rozhodně na zdraví. Přesto 1. května občané pilně pracující na zachování se vůči Husákovu režimu, ačkoli ze zahraničního rozhlasového vysílání věděli (anebo mohli vědět), že jaderný mrak nad Evropou je tento den ohrožuje vůbec nejvíc, masově vyrazili i s dětmi do prvomájových průvodů, jimž se lidem obecným přezdívalo „existenční pochody“. Vystavili tak značnému riziku své dospívající děti, které si přivedly s sebou, případně jim dovolili, aby do průvodu vyrazily organizovaně se školou. Mnozí se vydali se svými těhotnými manželkami či přítelkyněmi, riskujíce s velkou pravděpodobností, že se jim nepodaří přivést dítě na svět a že spíš spontánně potratí.
Zní to hezky. Čte se to hezky. Jsem svůj. Jsem autentický. Žiju v pravdě. Takový, jaký jsem vevnitř, jsem i navenek, děj se, co děj, všem tyranům a manipulátorům navzdory. Jenže, co dobře zní, ještě se zdaleka nemusí stát skutečností, Ne proto, že by třeba chyběla dobrá vůle, ale proto, že může jít o ideál, jehož naplnění se spíš podobá zbožnému přání, a ne něčemu, k čemu vede alespoň částečně schůdná cesta.
Citovaný Karel Gott ve své době zpíval „Zůstanu svůj…“, aby tak patrně vzbudil dojem, že on vzdor tomu, co se o něm píše či vykládá, je skutečně tím, čím je, ať už uvnitř, anebo navenek. Mohli jsme mu to věřit, také nemuseli. Skeptika možná napadlo, zda vůbec ví, kdy je „svůj“, jak se projevuje, že je „svůj“? Sebekritický skeptik si možná souběžně pomyslel, vím vůbec, zda já sám jsem svůj, kdy jsem svůj a zda jsem opravdu svůj? A pochybuje o sobě, zapochybuje i o Karlu Gottovi, an ujišťuje své posluchače, že svůj zůstane, současně ale sebekriticky zapochybuje i o tom, zda jej opravňuje pochybovat o svébytnosti Gottově jen proto, že pochybuje o sobě samém.
Pěje „Zůstanu svůj“, vrátil se Karel Gott ke své autenticitě a započal tak žádoucí život v pravdě? To je otázka. Stačí, aby se člověk mohl životem v pravdě vykázat, vyhlásiv, že zůstal svůj? Stačí k tomu jen prostá sebereflexe? Nejde spíš o metu, k níž je žádoucí se blížit, avšak ji dosáhnout je takřka nemožné? Usalašit se za to v životě ve lži toho lze dosáhnout raz dva. Přesto zbývá řešit, k čemu mám ve své dosavadním životě blíž, ke „lži“, anebo k „pravdě“? Kde bych měl na této úsečce hledat i Karla Gotta?
Je to jazyk, který může vymezit hranici mezi oběma jevy
Kde je ta hranice, kdy přestávám být svůj a kdy se zužuju jen na jedince, jenž se přizpůsobuje okolí, vnějším tlakům jen proto, abych si nezadal a abych si zajistil co možná nejpohodlnější živobytí?
Podle Petra Fidelia (Petr Fidelius, O zacházení se slovy, Listy 1982, 2, str. 55) poměry ve společnosti ovlivňují nejen vnější síly, jimž účinně bránit mnohdy není v silách jednotlivce, ale i sám jazyk. I ten se podílí na způsobu života, v pravdě, anebo naopak ve lži. Jestliže se nelze účinně bránit z pohledu jednotlivce některým vnějším silám, v moci každého z nás je bránit nežádoucímu působení jazyka a vyvarovat se jeho odstředivým snahám tím, jak jazyk používáme. Vyhneme se jevům, vedoucím k „žádoucímu“ odcizení, jako jsou podle Fidelia sémantická inflace a korupce slov. Ty už samy o sobě uhlazují cestu k životu ve lži.
I když se Fidelius ve své eseji vztahuje k poměrům husákovské normalizace, přesto lze některá jeho zjištění přiměřeně použít i na současné poměry. Fidelius píše: Účinnost naší oficiální propagandy není ani tak dána tím, že jí někteří lidé věří, jako spíš tím, že ji mnozí, až příliš mnozí lidé podceňují. Což je možné na současné poměry interpretovat ve smyslu tom, že účinnost současného manipulativního jazyka není dána tím, že by se dnešní elity jím vážně zabývaly, ale tím, že jej podceňují, majíce za to, že jde o nebývalý projev hlouposti. Pokud jazyk, zpotvořený lidmi, jako je Andrej Babiš, Petr Macinka, Filip Turek, Boris Šťastný anebo Tomio Okamura, karikuje satirik, je jeho výsměch jejich jazyku zcela na místě a zcela srozumitelný. Pokud se mu ale posmívají elity, které se politicky považují za pilíře demokracie, pak nejen že nesnižují jeho účinnost, naopak ji zesilují. Cítí se sice ve své povýšenosti jako „lepší lidé“, kladou přece důraz na „hodnoty“, avšak ve skutečnosti žijí v podobné lži jako zde citovaní politici.
Kterak lze korumpovat slova?
Petr Fidelius zavádí ve své eseji dva podstatné pojmy. Sémantickou inflaci, neboli nadužívání slov. A korupci slov. Vzniká tak, že nadužíváním slov se nakonec jejich původní obsah posouvá natolik, že značí opak toho, co mají vyjadřovat.
V prvém případě nás trkne na první poslech, kterak komunisté šermují kolem sebe neustále pojmem bitva anebo válka. Bojují nejen o prosazení svého světového názoru, ale i během sklizně o zrno či o bramboryze země dobývané. Zmíněná slova korumpují tím, že trvale dávají najevo, že nejde o jen tak ledasjakou lidskou činnost, sklizeň obilí, vyorávání brambor, ale o osudový zápas, v němž se sami nacházejí přímo na čele chystaného útoku. Zhruba 80 let před Fideliem v prosinci 1918 ve svém listě Vorwärts němečtí sociální demokraté označili komunisty (bolševiky) za flákače, kteří dávají přednost militarismu. Štítí se totiž práce. Proto raději řinčí zbraněmi.
Ve vzájemné shodě, protože se obě hnutí, nacismus a komunismus, práce štítila, se posunul význam slova práce do roviny, kde se jim práce neošklivila, naopak sloužila jako nástroj k zotročování lidí, případně k jejich fyzické likvidaci. Komunisté se zdravili „čest práci“. Její ctihodnost viděli ve vhodnosti jako nástroje k ovládání lidí. Nacisté nad brány svých koncentráků psali „práce osvobozuje“. Osvobozovala až po samotné plynové komory. Zbývá jen přihodit bigotní náboženské fanatiky, přesvědčené, že naopak víra osvobozuje, zejména pak pod šibenicí anebo na hořící hranici. U všech tří stačí bedlivě poslouchat jejich jazyk, aby člověk rozpoznal jejich zlé úmysly skryté pod rádoby nevinná, avšak v jejich případě zkorumpovaná slova.
Svoboda je pro podobné typy lidí dodnes oblíbené slovo. Hlavně svoboda slova. Zdaleka pro ně neznamená odpovědnost za to, co říkám, ale jen přesvědčení, ať říkám cokoli, uplatňuju svoje právo na to, se svobodně vyjadřovat. Tato svoboda znamená, že pravda a lež se prolínají, jsou za sebe zaměnitelné už proto jen, že není jen jedna skutečnost, ale existují skutečnosti alternativní, jen maličko ve významu posunuté. Hlásajíce svobodu slova a posouvajíce ji krůček po krůčku, lidé tohoto typu nakonec umlčují hlasy, jimž nechtějí naslouchat. Svoboda slova se tak významem limitně blíží k pojmu cenzura.
Václav Klaus, když poprvé v roce 1996 prohrál volby, tak je ve skutečnosti neprohrál, on jen je nevyhrál, tudíž situace, v níž se ocitl, označil za „nevýhru“. Podobně se chová i současný americký prezident Trump. Kam sáhne, je bit jako žito, nicméně vždy jde o fenomenální vítězství, jen pokaždé s jiným epitetonem. Oba mohou připomínat postavu z Hrabalových románů, strýce Pepina. Avšak jde o podobnost šalebnou. Strýc Pepin sice, ať byl bit sebevíc, vždycky svoji prohru označil za vítězství, avšak jen proto, že byv bit jako žito, obstál, protože znovu povstal, a maje se za vítěze, se dál pral se životem. O každém okamžiku jeho života mohl Karel Gott klidně zpívat, že zůstal svůj. Srovnávat Klause či Trumpa s jejich alternativními pravdami se strýcem Pepinem by byla jednoduše jeho urážkou.
Nejsou už protivy, pravda a lež, jsou jen alternativní skutečnosti a alternativní pravdy, ať už jde o politiku, anebo o očkování proti virovým onemocněním, jsou to výsostné projevy svobody slova, té svobody, která se sebe setřásla jho odpovědnosti, a lidé jako Babiš, Okamura, Macinka, Turek, Orbán, Fico, le Penová, Klaus a další ve jménu jimi vymezované svobody slova korumpujíce jazyk a jeho jednotlivé významy, se nijak zvlášť neliší od již zmíněných komunistů, nacistů a bigotních náboženských fanatiků. Pokud někdo pro ně použije obecnější výraz „fašista“, vůbec nenadsazuje. Popisuje skutečnost tak, jaká opravdu je. Jediné, čím se zatím od svých politických předchůdců odlišují, je, že ještě nebudují koncentrační tábory.
I když tato moje domněnka může být v některých případech jen „alternativní pravdou“.
publikováno: 21. 6. 2026
