Byla jsem sama bílým hříbětem

„Po mém dorozumění s horami, zatímco jsem se pohybovala po tak nehostinných místech, napadlo mě dorozumívat se se zvířaty: koni, kozami, ptáky. Provádí se to pokožkou, řečí dotyků, kterou je pro mne velmi obtížné popsat poté, co mé smysly ztratily ostrost vnímání, jakou měly dřív. Faktem zůstává, že jsem se přibližovala ke zvířatům pohybujícím se na svobodě, což v případě jiných lidí způsobovalo jejich okamžitý útěk. Během jedné procházky s Michelem a Catherine jsem například běžela napřed, abych dohonila stádo koní a vmísila se mezi ně. Vyměňovala jsem si s nimi něžnosti a příchod Catherine a Michela vyprovokoval jejich útěk,“ vzpomíná malířka a spisovatelka Leonora Carringtonová v knize Dole na osudový rok 1940, v němž se jí doslova rozpadl dosavadní život, což vedlo k propuknutí duševní choroby a následně k její internaci ve španělském blázinci. Předmětem této recenze však není výše zmíněná kniha, kterou u nás před téměř třiceti lety vydalo nakladatelství Dauphin v překladu Prokopa Voskovce s doslovem Gustava Erharta, nýbrž retrospektivní výstava obrazů její autorky v Lucemburském muzeu v Paříži, jež trvá do 19. července letošního roku.

Leonora Carringtonová se narodila 6. dubna 1917 v Lancashire anglickému otci, jenž byl „odporně bohat“, neboť zdědil rodinný podnik textilního průmyslu, a irské matce. Měla tři bratry, a když jí byly tři roky, rodina se přestěhovala na rozlehlé panství Crookey Hall blízko Lancasteru. Honosný dům v neogotickém alžbětinském stylu včetně zalesněného okolí významně ovlivnil imaginaci budoucí umělkyně, jak na aktuální výstavě dokládá její stejnojmenná litografie z roku 1986, na níž figurují exotická zvířata i postavy duchů či mágů. Dalším inspiračním zdrojem malé Leonory, která se velmi brzy našla v kreslení, byla vyprávění a výchova její irské matky a babičky, odkud si odnesla vášeň nejen pro keltský folklór a mytologii. Na výstavě je možno zhlédnout ve videosmyčce její dětský zápisník s názvem Zvířata jiné planety obsahující hlavně bájnou faunu a pohádkové bytosti. Co se týká institucionálního vzdělání, svéhlavá dívenka odmala bojkotovala katolické ústavy, načež ji v patnácti letech rodiče poslali do anglické internátní školy ve Florencii. V kolébce renesance vydržela několik rekordních měsíců, zasažena díly tamní malířské školy, ale i ornamentální školy sienské.

Z tohoto období, kdy bylo Leonoře pouhých patnáct let, se na vystavě nachází hlavně cyklus akvarelů Sestry Měsíce. Jak je patrné již z názvu, každý z tuctu obrazů je věnován jedné ženské postavě. Tak například v díle nazvaném Lucienne vidíme na kraji jezírka dívku v modrém se zrzavými vlasy vlajícími ve větru nad hlavou, jež u svých nohou pevně drží na obojku černého psa. Její pohled směřuje do dáli. La Strega čili Čarodějnice nabízí divákovu oku portrét cikánky, která vsedě na polštáři hraje na kytaru pro dlouhoocasého dráčka s obřími slechy a vskutku groteskním výrazem v obličeji, který se vznáší nad ní. Na obraze Iris zase stojící modrovláska nabízí jakýsi ovocný plod (snad jablko) skupině pěti tragikomických netvorů. Modrovlasá je i Houslistka v černém hrající pro šotka uvězněného v kleci v pravém horním rohu obrazu. Pod jejíma nohama tančí skupina miniaturních ženských elementů. Toto dílo zde má i svou variaci jménem Fantasie, jen tu chybí v kleci uvězněný šotek, zatímco houslistku zdobí navíc modrá motýlí křídla. Legendárního vraha žen jménem Modrovous ztvárnila Leonora coby mohamedána, jenž v rukou svírá velkou a širokou tureckou šavli, přičemž nad ním poletují netopýři. Pod ním sedí žena evropského vzhledu v bohaté šlechtické garderóbě. Je jasné, že exekuce dámy se blíží. Posledním z akvarelů z tohoto cyklu, u nějž se zastavíme, je Diana – římská bohyně lovu, Měsíce, přírody a ochránkyně žen. Leonora umístila její stojící figuru do levého rohu obrazu a vypodobnila ji v šlechtickém kostýmu. V pravé ruce svírá jablko, které nabízí koni – běloušovi, jenž vyplňuje celou pravou část. Člověk nemusí být psychoanalytik, aby z výše popsaného cyklu pochopil, co to všechno symbolizuje: dívčí nevinnost, která se dává v plen budoucímu milenci. Ten přišel jen o pár let později.

Po Florencii následoval krátký pobyt v Paříži a epizoda na londýnské Chelsea School of Art, než Leonora začala studovat u Amédéa Ozenfanta, který s Le Corbusierem založil puristické hnutí. V roce 1936 objevila surrealismus díky výstavě v Londýně, kde ji zaujalo dílo německého malíře, žijícího ve Francii, Maxe Ernsta (nutno konstatovat, že stejně jako třeba Dalí i Carringtonová malovala surreálně už před tím, než se seznámila se samotným pojmem surrealismus). Zásadní zlom v jejím životě přišel o rok později, kdy se s Maxem poznala osobně a do muže staršího o více než čtvrtstoletí se zamilovala. Max se kvůli ní rozvedl a uvedl ji do Bretonovy skupiny v Paříži, kde se už v roce 1938 objevila její díla na surrealistické výstavě. Následovala účast na skupinové prezentaci v Amsterdamu. Poté se zamilovaný pár umělců stěhuje na statek do malé vesničky Saint-Martin-d’Ardèche. Leonora tu kromě malování, zčásti pochopitelně ovlivněným Maxovou tvorbou, píše originální povídky (vyšly ve svazku Oválná paní v roce 1939), básně, věnuje se sochařství a scénografii. Z tohoto velmi šťastného období jsou na výstavě mimo jiné dveře skříně ze Saint-Martin-d’Ardèche s motivem koně a také obraz hlavy ryzáka pod dřevěným rámem okna ze statku. Kůň byl tehdy jejím emblematickým zvířetem, jak o tom svědčí série koňských portrétů z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Na jednom z nich spolu koně nepokrytě souloží. Nechybí zde ani známý Leonořin obraz z roku 1938 Autoportrét s Maxem Ernstem, na němž se Leonora zpodobnila sedící nalevo pod hnědákem, s nímž je spojena černou pelerínou, zatímco Ernst stojí vpravo „oblečen do kostýmu“ modrého kohouta.

Tuto krátkou idylickou éru však přervala druhá světová válka, když byl Max coby „nepřátelský cizinec“ hned v září 1939 poslán francouzskými úřady do internačního tábora. Z něj se mu sice podařilo po přímluvě básníka Paula Éluarda na Vánoce téhož roku vrátit, jenže v květnu 1940 Němci zaútočili na Francii, kterou brzy dobyli, a Max byl zatčen znovu, tentokrát gestapem. Touto neblahou událostí začíná výše zmíněná Leonořina vzpomínková próza. Po třech týdnech tragického osamění, kdy ji dělala společnost jen zvířata, ne něž se silně upnula, přijel za mladou Leonorou pár přátel, s nimiž záhy uprchla autem přes Andorru do Španělska. Násilné odloučení od jejího životního partnera jí způsobilo záchvaty deprese, hysterie a duševní zmatenosti. V tomto neutěšeném stavu musela čelit pokusu o znásilnění španělskými vojáky. Nakonec byla se souhlasem otce umístěna na psychiatrické klinice doktora Moralese v Santaderu, kde podstoupila terapii cordiazolem, což byl lék vyvolávající epileptické záchvaty u pacientů s těžkými duševními poruchami, jenž se kvůli vysokému riziku vážných vedlejších účinků přestal brzy používat. Tato devastující tortura trvala několik měsíců. Svědectví o něm přinesla Leonora prvně knižně již v roce 1945, přičemž toto vydání v autorčině grafické úpravě je na výstavě rovněž k vidění. Lze se zde mimo jiné dočíst: „Nemohla jsem se nikdy dovědět, jak dlouho jsem zůstala v bezvědomí – dny, nebo týdny? Když jsem se stala smutně rozumnou, vyprávěli mi, že první dny jsem se chovala jako různá zvířata, že jsem vyskakovala na skříň s mrštností opice, že jsem drápala a řvala jako lev, že jsem ržála, štěkala atd. (…) Byla jsem sama bílým hříbětem.“

Vzhledem k zásadní roli Maxe Ernsta v životě Carringtonové doplňuje aktuální výstavu také několik jeho obrazů. Nejvýraznějším z nich je jistě Španělský lékař z roku 1940, známý též pod jménem Španělský lékař, tlustý kůň a mladá dívka. Dílo Max vytvořil formou dekalkomanie krátce po svém útěku do USA, když se dozvěděl o Leonořině pobytu v blázinci. Na levé straně je mohutný rudý kůň sledující mladou ženu v rudém mířící vpravo od něj z obrazu s doširoka otevřenými ústy, která odhazuje jakousi mořskou potvoru, zatímco vlevo pod koněm je rudá postava muže s potutelným výrazem v tváři. Odcházející křičící dívkou má být Leonora, mužem pak tyranský psychiatr. Rudý kůň symbolizuje tragické válečné okolnosti jejich neplánovaného rozchodu.

Leonora byla nakonec z blázince propuštěna a spolu s mexickým literátem a diplomatem Renatem Leducim odjela do New Yorku, kde se setkala s umělci uprchnuvšími z válkou zasažené Evropy, mezi nimiž byli Breton, Duchamp, její učitel Ozenfant i Max Ernst. Dřívější vztah s ním už ale nikdy neobnovila. Rok po válce se vdala za maďarského fotografa Emerica „Chikiho“ Weisze, s nímž měla dva syny, a zřídila si doma malý ateliér, v němž se snažila svou malířskou tvorbou vyléčit svou těžce zkoušenou dušičku i zdevastovanou fyzickou schránku. Jak sama přiznává v předmluvě k prvnímu vydání knihy Dole, před dosažením třicítky měla už kompletní umělý chrup. Poválečné období bylo pro Leonoru velmi plodné, proto na výstavě nemůže chybět její velký olej Pokušení svatého Antonína z roku 1945. Ten vznikl pro účely filmové adaptace Maupassantova románu Miláček, když filmaři vyhlásili konkurz na obraz, jenž se objeví ve filmu. Tuto soutěž, jak známo, vyhrál Max Ernst, ale zúčastnil se jí třeba i Salvador Dalí, jehož Antonín se stal z celé trojice nejznámějším. Leonořino zpracování tématu je oproti verzi obou malířů méně dramatické, zaměřuje se více na mystiku a alchymii. Leonora ve své nové domovině kromě spisů psychoanalytika Junga studovala i mytologii, nejen mexickou. Všechny tyto vlivy se objevily v její tvorbě, která někdy upomíná na rukopis Hieronyma Bosche, třeba právě v Antonínovi. Umělkyně se pochopitelně zabývala i tarotem, přičemž v padesátých letech vytvořila balíček dvaadvaceti karet Velké Arkány, který nebyl dosud na veřejnosti k vidění. Faksimile tohoto jejího „vnitřního kompasu“ je ovšem na aktuální výstavě v Lucemburském muzeu návštěvníkům k dispozici ve videosmyčce. Po druhé světové válce se jí konečně začalo dostávat uznání, jaké si zasloužila. V roce 1948 měla výstavu v Paříži, v roce 1960 zase velkou retrospektivu v Mexico City, na základě níž dostala zakázku na mural pro tamní národní muzeum. V šedesátých letech pobývala krátce v USA. Zajímavou odbočkou na aktuální výstavě je Óda na nekrofilii, cyklus fotografií další emigrantky před válkou Kati Hornové, pro který v roce 1962 pózovala Leonora modelem spolu s posmrtnou maskou. Na černobílých snímcích je přítomné téměř hmatatelné napětí mezi Érotem a Thanatem.

Leonora Carringtonová byla také jednou ze dvou žen, jejíž text je zastoupen v Antologii černého humoru, kterou sestavil André Breton v roce 1939. Toto vydání však bylo zcenzurováno vichystickými úřady, takže širší veřejnost se s knihou mohla seznámit až v reedici roku 1947. Do češtiny ji přeložil Michal Novotný a před dvaceti lety ji zde vydalo nakladatelství Concordia. Od Leonory si zde můžeme přečíst povídku Začátečnice, jejíž děj je vskutku bizarní. Mladá slečna z vyšších kruhů má jít na ples, kam se jí nechce. Spřátelí se proto v ZOO s hyenou, kterou osvobodí z klece, vezme ji k sobě, nechá ji sežrat svou služku, jejímž obličejem zamaskuje ten hyení, navlékne zvíře do svých šatů a pošle ho namísto sebe na slavnostní událost. Záměna je nakonec odhalena, hyena uprchne a mladá hříšnice dostane vyčiněno od své mamá. Hyena (tentokrát okřídlená) je také ústřední postavou obrazu s názvem Kvičení (Uvidí tvé oči) z roku 1959, na němž žehná prackou s klasy pšenice pětici na jedné posteli spících dívek se zlatými vlasy vyčesanými na pelest, nad kterou stojí trojice černě oblečených mužů. Jeden z nich drží v ruce kříž po křesťanském způsobu, další vypouští bílou holubici, kolem postranice postele se vine bílý had. Nad hyenou je jasná záře, její ocas má lidský obličej, který fouká zvířeti na zátylek, a z druhé místnosti přichází býk. Před postelí stojí nádoba s červenou tekutinou, v níž možná plave homunkulus. Asi díky enigmatickému dění na obraze se vynořila teorie, že anglické slovo oink (tedy kvičení, kvikot či chrochtot, prostě citoslovce zvuků, jaké vydávají prasata, hyeny a jiná zvěř) může také odkazovat na hebrejské slovo z kabaly, tedy z esoterické tradice judaismu, vyjadřující ve zkratce boží oko, respektive dosažení stavu milosti a klidu skrze pohled na Jeruzalém.

Ostatně velká část pozdní tvorby umělkyně na výstavě reprezentuje její záliby ve studiu okultismu, hermetismu a příčných věd, ať už je to třeba Nekromant (Věštec) z roku 1950, Kousnutí hadem durmanovcem (Trouba andělů) (1975), případně Varování pro matku (1973) a jiné. Pozoruhodný je obraz Chtěl jsem být ptákem, jehož ústřední mužská postava, hýčkající gigantické vejce, se nápadně podobá slavnému zpěvákovi Davidu Bowiemu, který však v době vzniku díla (1960) coby třináctiletý chlapec navštěvoval teprve základní školu. S alchymií souvisí i kuchařské umění, v němž byla dle Bretona Carringtonová velmi zběhlá, až rafinovaná! Divák si tak v Lucemburském muzeu může posloužit např. Eduardovskou loveckou snídaní (1956), Astrální snídaní (1964), Krmením u stolu (1959) či Aromatickou kuchyní babičky Moorheadové (1975), no prostě je to úplný hodokvas!

Teoreticky bych mohl něco napsat o všech 126 vystavených dílech, ale prakticky na to není prostor, takže už jen stručně. Leonora Carringtonová zemřela 25. května 2011 ve věku úctyhodných čtyřiadevadesáti let. Její fenomenální výstavu, jakou v České republice nikdy neuvidíme, připravilo pro Lucemburské muzeum duo kurátorů Tere Arcqová a Carlos Martín. Vstupenka stojí 14 euro a na rozdíl třeba od Louvru si ji nemusíte koupit dopředu, a přesto se na výstavu dostanete, což je dnes už skoro unikum. K výstavě vyšla řada doprovodných materiálů: obsáhlý katalog za 45 euro, útlý katalog za 13 euro, kapesní katalog za 11,50 euro (všechno samozřejmě pouze ve francouzštině), nemluvě o plakátu, pohlednicích, hrníčku a magnetkách s motivy Leonořiných obrazů. Zakoupit zde můžete její sbírku povídek v angličtině The Skeleton´s Holiday za 6 euro, nicméně v českém knižním obchodě Martinus je k mání za 111 korun. A myslím, že také audioprůvodce k výstavě si můžete půjčit v anglické verzi. Pro mě osobně se jedná o výstavu roku. Kdo budete mít v nejbližší době cestu do Paříže, navštivte ji a nebudete zklamáni.