Představa, že demokratický stát může být postaven jen na národním základě, je v našem politickém diskursu pevně zabydlená a zdaleka není jen výsadou konzervativních nacionalistů. I liberálové jsou evidentně přesvědčeni, že občanské svobody a svoboda národů jsou nedělitelné, takže jedno nemůže existovat bez druhého. To nakonec ukázala i debata o budoucnosti národního státu na stránkách Přítomnosti. Ovšem tato debata zároveň odhalila, jak moc vychází naše pojetí národa z vyprávění Aloise Jiráska, které máme zřejmě zaryté v naší kolektivní paměti. Jsme stále přesvědčeni, že národ je jakési přirozené společenství, že existence českého národa není náhoda a že jsme tady ve srdci Evropy od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století. Z toho vyplývá velice silná představa kontinuity. Národ si tedy pleteme s etnickou skupinou, která mluvila nám možná vzdáleně srozumitelným jazykem. Ale etnická skupina, která se dorozumívá jedním jazykem a zpívá si stejné písničky, ještě není národ, aspoň ne takový národ, jak mu dnes rozumíme my. Představa, že jen národ zaručuje demokracii, protože se svobodou národů přišla i svoboda občanů, vychází z buditelského pojetí národa. Podle buditelů a jejich následovníků tady byl národ pořád, jenom spal, protože ho opustily jeho elity, a potřeboval probudit.
Lidé se vždy potřebovali sdružovat do různých společenství. Ovšem dříve, než na národním základě se lidé spolčovali na základě jiných kritérií. Dlouhou dobu byla klíčová příslušnost k nějakému stavu. Česky mluvícímu šlechtici byl mnohem bližší německy mluvící šlechtic než česky mluvící pacholek. Dalším kritériem byla příslušnost k panovníkovi a pak samozřejmě víra, která spojovala lidi bez ohledu na to, jakým jazykem se dorozumívali.
Národ jako společenství lidí, kteří sdílejí společný osud – tedy vyprávějí si o sobě příběh, kterému všichni věří a který dává jejich společné existenci nějaký smysl, vznikl až v období romantismu. To je i případ českého národa, který nevznikl proto, že bychom byli od přírody jedna rodina. Bohužel i naše debata ukazuje, že Češi většinově – a nereflektovaně – stále chápou národ ve smyslu „Blut und Boden“. Přitom naše genetická výbava je velice pestrá a převažují v ní spíše Keltové než Slované.
Národy mohou být definovány různě. Americký národ, který byl dlouho pokládán za vzor demokracie, je napůl politický a napůl náboženský projekt. Identitu příslušníka amerického národa určuje věrnost ústavě USA a víra v Boha. Podle historika Miloše Řezníka jsou pro národ důležité dvě věci, první je dominantní identita ve společnosti a druhou rovnostářství – tedy že všichni příslušníci daného státu či kultury (záleží na definici národa) jsou chápáni jako jeho rovní příslušníci. Tohle bychom před osvícenským 18. stoletím hledali opravdu těžko.
Identitu českého národa určuje především jazyk, kultura a zejména minulost. Základní příběh českých dějin, který určil naše vnímání historie, vymyslel a sepsal František Palacký. Z něho pak vycházeli všichni další interpreti naší historie, jako byl Alois Jirásek, Tomáš Garrigue Masaryk, ale i Zdeněk Nejedlý. Palacký postavil na vrchol dějin husitství. Alois Jirásek se pak stal klíčovým popularizátorem a literárním kodifikátorem Palackého interpretace dějin. Jeho líčení naší historie mělo silně dramatickou stavbu, zahrnovalo počátky národa – mýtus o praotci Čechovi nebo kněžně Libuši, velikost – husitství jako dobu hrdinství, potom pád a útlak – Bílá hora jako „doba temna“ a šťastný konec – národní probuzení. Jirásek vytvořil jasné hrdiny a jasné padouchy a posílil pocit historického poslání. Historie se tak nestala jen znalostí, ale součástí národní identity.
Tomáši Garriguovi Masarykovi se podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. Vybral si z husitství jen jeden radikální výhonek Jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin směřující k humanitě a morálnímu pokroku. Masaryk zacházel s historií dost kreativně. Rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Ty, co měl za špatné, jednoduše vyloučil z významu. To se týkalo především období baroka, které jednoduše odmítal. O takové diskontinuitní pojetí dějin jsme se pokusili i my dnes, když jsme odmítli naši komunistickou minulost a tváříme se, že se nás to, co se tehdy v naší zemi dělo, vůbec netýká. Ovšem tak jako bylo baroko organickou součástí českých dějin – jak správně Masarykovi připomněl historik Josef Pekař – je i doba více či méně nadšeného budování socialismu organickou součástí naší historie.
Na Palackého a Masarykovu představu o českém humanismu, který od husitství pokračoval přes reformaci a národní obrození až do současnosti, pak navázal Václav Havel svým heslem o pravdě a lásce. Samozřejmě nešlo o historiografii, ale selektivní filozofickou interpretaci, která měla dát našim dějinám smysl a české společnosti hodnotovou orientaci. Tento obraz naší historie je ale možný jen tehdy, pokud ze svých dějin vyloučíme určitá období.
Podobně jako my ale zacházely se svojí minulostí – a hledaly v ní svoji jedinečnou identitu – i jiné politicky ohrožené národy střední Evropy. Adam Mickiewicz byl autorem romantické představy Poláků jako národa, který trpí za ostatní, což byla jasná paralela s Kristem. Maďaři po krutých porážkách revoluce 1848 a pak hlavně po Trianonu v roce 1920, kdy ztratili dvě třetiny území a obyvatelstva, interpretovali dějiny jako sérii nespravedlností.
Nadšení 19. století pro svobodu národů, které se prolínalo s růstem občanských práv, bylo svým způsobem pochopitelné, ale nakonec nepřineslo Evropě požehnání, ale daleko více růst národní – tedy identitární – nesnášenlivosti. Ukázalo se, že emoce spojené s národní mytologií jsou největším rizikem pro svobodu občanů a suverenitu zejména menších států. A ty evropské národy, které věřily na svoji „Blut und Boden“, se ve 20. století ukázaly jako zdaleka nejnebezpečnější. Bohužel vlivem frustrace z fungování neoliberální demokracie a ve strachu z globalizujícího se světa nabírají nacionální mýty znovu za síle. Před jakýmkoli nadšením pro jedinečnou národní identitu je tedy třeba se mít spíše na pozoru.
publikováno: 6. 7. 2026
