Pokud by se mne někdo zeptal, kdo nejvíc může za četné a výrazné negativní jevy, ke kterým u nás došlo po roce 1989, odpověděl bych bez váhání, že Václav Klaus. Už jen proto, a nejen proto, že se stal novým ideovým „otcem zakladatelem“. A jak to tvrdil Masaryk, stát se udržuje idejemi, nichž vznikl.
Po sametové revoluci u nás existovaly dvě hlavní ideje: vytvořit společnost skandinávského typu a (pouze) ekonomicky co nejlépe prosperovat. Nositelem první z nich byl Václav Havel, druhé Václav Klaus („trh vše vyřeší“). Klaus se na rozdíl od Havla nacházel ve výhodné pozici, neboť měl jako premiér větší pravomoci, sliboval to, na co lidé slyší nejvíc („budeme ekonomickým tygrem“), a mohl využít v historii častého jevu revolučního přechodu z jednoho extrému do druhého.
Střetli se tak dva diametrálně odlišní vůdci a dvě diametrálně odlišné vize. Havel byl široce vzdělaný, vycházel z Masaryka a nejlepších českých, evropských a světových myslitelů přítomnosti a minulosti, vyznával demokracii, morálku („politik může žít v souladu se svým svědomím“) a ostatní ušlechtilé hodnoty. Byl nadstranický, proevropský a prozápadní. Uvědomoval si nebezpečí plynoucí ze změny klimatu („já jsem byl vlastně vždy zelený“). Nebyl lhářem, demagogem ani populistou.
Klausovo politické a celkové vzdělání bylo jednostranné. Byl politickým ekonomem, avšak s velkými mezerami. Jako pravicový „liberál“ navázal na ideologii Friedricha von Hayeka a britské premiérky Margaret Thatcherová (nevadilo mu, že po počátečních velkých úspěších skončila špatně). Nechápal, že makroekonomika je především humanitním oborem. Především to však byl proruský a morálně dezintegrovaný lhář, demagog a podvodník. Svědomí nerespektoval, nebo je měl v mnoha ohledech zaslepené. Založil Občanskou demokratickou stranu, která se správně měla označovat za nedemokratickou, neboť to byla „strana jednoho muže“. Jako by nevěděl, že po zkušenostech s fašismem a nacismem se evropské poválečné politické strany směly označovat za demokratické jen ty, které vykazovaly průkaznou vnitřní demokracii. „Divoká devadesátá“ léta byla pod jeho vedením nejen divoká, ale hrozná, kromě jiného prostoupená korupcí, ze které jsme se dodnes nevzpamatovali. Přispěla k tomu tzv. opoziční smlouva, kterou uzavřel s jiným bytostným autokratem Milošem Zemanem. Svou politickou kariéru ukončil, už jako prezident, ostudnou milostí pro odsouzené hospodářské provinilce. Nikdy se sice nedopustil vysloveně nehorázných výroků, ale přenechával je svým klakerům. Nejhorším z nich byl Ladislav Jakl, jeho beranidlo zejména proti zeleným a pozdější spolupracovník SPD.
Následující autokratický triumvirát Klaus–Zeman–Babiš měl a dodnes má na společnost krajně nepříznivý vliv. Všichni byli charismatičtí, mimořádně inteligentní a aktivní (jak známo, takoví jedinci mohou společnosti nejvíc prospívat i škodit). Vyrostli v komunistickém, bolševickém režimu a víceméně s ním doživotně splynuli. Byl to režim, který bezostyšně klamal, překrucoval, nálepkoval a podváděl. Korupce v něm byla sice méně výrazná než po roce 1989, nahrazoval ji však protekcionismus: k „lizu“ se dostali jen ti, kdo ohnuli páteř, a čím víc, tím k většímu.
Jak s bolševickým režimem spolupracoval Klaus, není dodnes zřejmé. V každém případě to byl vztah dvojaký – na jedné straně se několikrát pokusil vstoupit do KSČ, na druhé straně na něj StB zřídila složku. Zejména v závěru „normalizace“, kdy působil v Prognostickém ústavu, užíval ostatním lidem nedostupných výhod. Existence a účel toho ústavu je dodnes též nejasná, mimo jiné proto, že jeho materiály byly ještě za revoluce skartovány. Něco málo může napovědět jen výčet jeho známých zaměstnanců: Valtr Komárek (vedoucí), Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek, Miloslav Ransdorf a Jaroslav Šedivý. Miloš Zeman tam vstoupil až v roce 1990.
Za sametové revoluci Klaus zpočátku vyčkával. Vynořil se až během vzniku Občanského fóra, v němž se stal lídrem jeho pravicové části, což ho nakonec vyneslo do křesla premiéra. Jeho vliv byl obrovský a fatální, postupně se však začala odkrývat jeho amorálnost. Otevřel dveře zkorumpovaným normalizačním vekslákům a jiným gaunerům. Nejdřív se od něj odklonil Tomáš Ježek, potom někteří další dosavadní příznivci, což v roce 1997 vedlo k tzv. sarajevskému atentátu a vzniku Unie svobody v čele s Janem Rumlem („normální je nelhat!“) a Ivanem Pilipem. Tato strana se však dlouho neudržela, neboť nebyla tak semknutá jako ODS.
Došlo k tomu, k čemu docházívá, a sice že slušní lidé sice ne vždy, ale často v konkurenci prohnaných soupeřů neobstojí. To se u nás stalo v době, kdy na politické scéně již silně působil jiný mimořádně nadaný autokrat, mýtoman Miloš Zeman (Masaryk: „metodou mýtickosti je analogie“). V hloubi duše nikdy nebyl levičákem, jen v roce 1993 objevil díru na politickém trhu a vstoupil do sociálně demokratické strany, kterou pak vymanil z bezvýznamnosti. Před televizními kamerami se do krve hádal s Klausem, aby nakonec spolu stvořili další ránu naší demokracii, tzv. opoziční smlouvu. Jedním s jejích nejhorších důsledků byl nový nástup korupce.
To už bylo necelých deset let od revoluce. Lidé si ještě pamatovali její ideály a část jich prohlédla. Konaly se velké demonstrace, vznikla hnutí Děkujeme, odejděte a Impuls 99. Na krátký čas se zdálo, že z nejhoršího jsme venku: Zeman předal politické vedení Vladimíru Špidlovi, sice vzdělanci a poctivému člověku, avšak nedostatečně výkonnému, takže ho jeho nepřátelé brzo udolali. Po něm přišel „křišťálově čistý“, avšak zkorumpovaný Stanislav Gross, který předčasně zemřel. Po něm pak první zjevný populista, spoléhající na marketing a politiku od voleb k volbám, Jiří Paroubek.
Zeman potom na nějakou dobu odešel do ústraní a v ODS se objevily nové tváře, které nastolily částečný odklon od Klausovy ideologie, nezdravé jádro však zůstalo. Klaus a po něm Zeman se mezitím stali prezidenty. Sociálně demokratická strana jim vadila, a Zeman proto založil (naštěstí neúspěšnou) Stranu práv občanů Zemanovci. Nejvíc mu vadil předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, neboť měl jiné názory a byl to v podstatě slušný člověk. „Zemanovců“ však bylo hodně i v ČSSD a Sobotkovu pozici tam zřetelně oslabovali. Když se v roce 2013 zdálo, že nastal čas ho svrhnout, došlo, za vydatné Zemanovy pomoci, k tzv. lánskému puči, o který se pokusili Michal Hašek, Milan Chovanec, Zdeněk Škromach, Jiří Zimola a Jeroným Tejc (je příznačné, že Tejc je dnes v Babišově vládě ministrem spravedlnosti). Sobotka to však tehdy ještě ustál. Padl až po dalších Zemanových útocích a za vydatné Babišovy pomoci v roce 2017. Pro ČSSD to byla obrovská ztráta. Od té doby to s ní šlo z kopce a jen stále dolů a dolů.
Těžko říci, kdo z našich tří uvedených autoritářů byl a je jako člověk nejhorší. Z tohoto hlediska je to zřejmě Babiš, naprosto bezcitný a bezostyšný „vlčák se smutnýma očima“. Okamura a Macinka jsou možná ještě horší, ve srovnání s ním jsou však bezvýznamní.
Žijeme ve zlé době. Nejen my tu doma. Chce se mi zvolat: „Demokraté všech zemí, spojte se!“
publikováno: 6. 7. 2026
