Před časem jsem vedl polemiku s historikem Janem Rychlíkem. Šlo o to, zda Masaryk byl, nebo nebyl génus. On tvrdil, že ne (není zdaleka sám, podobný názor zastává historik Igor Lukeš, ještě hůř o něm smýšlí „historik“ Michal Stehlík), já, že ano. Oba jsme sdělili své argumenty a tím to skončilo. Dodatečně jsem si pak řekl: „Pokud Masaryk nebyl génius, tak koho jiného jsme my Češi měli? Jen Smetanu a Dvořáka?“

Akademický a nedůležitý byl ten spor pouze zdánlivě. Když jsem psal knihu Velký muž světa, váhal jsem, zda se mám spokojit s názvem Velký muž Evropy, jak mu v jeho době mnozí říkali (The great old Man of Europe), nebo se s tím nespokojit. Jako hlavní motto knihy jsem uvedl: „Poslední kniha amerického spisovatele Kurta Vonneguta se jmenuje Muž bez vlasti. Tato kniha se by se mohla jmenovat Svět bez Masaryka.“

Protože je o ni minimální zájem, dovoluji si z ní zde uvést:

Z anotace:

Masarykův odkaz nám Čechům i celému světu nezastaral a jeho hlavní ideje jsou stále, ne-li stále víc aktuální a potřebné, avšak v dnešní době jsou téměř trestuhodně opomíjeny. Je to dáno mnoha příčinami, z nichž na prvním místě je třeba jmenovat mimořádný rozsah jeho díla. Je proto skoro nemožné se v něm orientovat, o vyčlenění základních idejí, o jejich pochopení a docenění nemluvě. Všeobecně nepochopena je zejména jejich vnitřní logika, sestavující jeho dílo ve výjimečný, univerzalistický a nadčasově platný celek.

Z první kapitoly:

Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.

Léon Blum

 

Kéž je zas na zemi duch jemu rovný… až bude konfederovaná Evropa vyhlížet svého nejvyššího představitele!

Thomas Mann

 

Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk filosof je týž bojovník jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na univerzitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti.

Josef L. Hromádka

 

Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se (podle Masaryka) stává struktura lidské osobnosti.

Milan Machovec

 

Masarykovo Československo bylo – podle mne nadevší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.

Karl R. Popper

 

Československo nezaniklo vlastní vinou, ale vinou nevědomosti ostatního světa.

Prokop Drtina

 

Masaryk měl nadhled těžko srovnatelný s kýmkoli jiným. Srovnatelné příklady dosahují hned k nejvyšším vrcholům: Goehe? Chateaubriand? Darwin?

Alain Soubigou

 

Všechno dějinné, ať jsou to činy sebevětší, zůstává časné; samy dějiny se mění dějinami, skutky zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v lidské paměti; jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelné je, jakým byl člověk člověkem, jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí a musí nám stát Masaryk, věčný, duch, duše, člověk, osobnost – jmenujte to jakkoliv; je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká a přece jediné je nad čas. Pro všechny věky jsme, jací jsme, a všechny převraty dějin nemohou změnit nic na tom, co se v nás nazývá duše. Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda; ale bylo v něm ještě něco nadto, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dětským řekli svatost. Bylo to něco neskonale prostého a téměř naivního, byla to taková samozřejmá ryzost, neporušitelná vnitřní čistota a bezděčná, skoro plachá lidská důstojnost – byl to boží člověk. Boží až do té prostoty; krajně pravdivý, ale bez netolerance, opravdový, ale bez pedanterie, cudný, ale plný lásky. Byl tak naplněn tou milostí, že nic lidského ji nemohlo porušit; mohl být někdy rvavý, někdy tvrdý, nebo ne docela bezelstný, mohl si někdy pohovět a jindy se upnout v jednostrannost, ale pořád a i v tom zůstal člověkem mravným a prostým, v němž bylo jasno a nepochybno.

Karel Čapek

 

„Hromadný jev sebevraždy jeví se (tak) jakožto proces historický, jakožto kolektivní vina společnosti…“ Krize je tu zachycována ve svém eklantním důsledku, v rozvratu života a smrti; Masarykovo úsilí je zaměřeno na toto masívní kritérium individuálního a společenského zdraví. Tento symptom je ovšem jen pouhým východiskem diagnózy – Masaryk ve svém prvním díle rád užívá výrazů přijatých z lékařství – a příčina sama, domnívá se Masaryk, nemůže být vyšetřena ryze objektivním rozborem složek aktuálního společenského stavu, nýbrž pouze analýzou celkového stavu vnitřního života duševního, jehož projevem je společenský stav a jímž např. politické a hospodářské poměry jsou podmíněny. Masaryk přijal Comtův princip filosofie dějin. Také tu shledáváme Comtovu myšlenku, že hlavními, určujícími silami dějinného a společenského procesu jsou ideje, určitá přesvědčení, a Masarykova sociologie i filosofie je vždy hlavně analýzou možného skutečného účinku idejí a přesvědčení na individua a společnost.

Jan Patočka

 

Osud Masarykových idejí se podobá osudu jeho pomníků. Dramatický běh posledních desetiletí způsobil, že se Masarykovy pomníky zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, pak se opět – byť často jen nakrátko – vynořovaly a objevovaly, aby posléze znovu a nadlouho mizely, objevovaly se, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány – tentokrát, doufejme, už natrvalo. Osud těchto pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují, zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetativním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.

Václav Havel

 

Masaryk dal národu a světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.

Bohumír Blížkovský

 

 

publikováno: 13. 7. 2026