Při letmém pohledu na stránky hlavních britských deníků mohlo by se nakonec zdát, že přes všechno přetahování stran ústavních pravomocí v Praze vedl českou delegaci na summitu v Ankaře prezident Petr Pavel. Nebo byl alespoň jejím mluvčím. V rozhovoru pro londýnský Daily Telegraph krom jiného uvedl, že Kyjev má dva měsíce na to, aby zahájil mírové rozhovory s Moskvou. Po zářijových volbách prý přijde Putin s mobilizací. Kromě Kyjeva musí prý i „spojenci využít současného tlaku na Rusko, aby si v příštích týdnech vynutili mírové rozhovory”.
Na prezidentově výroku jsou pozoruhodné nejméně dvě okolnosti. Zaprvé: neodklání se od pozice českého vládního kabinetu hledat diplomatické, nikoliv vojenské řešení konfliktu. Přímo v Ankaře shrnul premiér Andrej Babiš tuto pozici do následujícího postřehu či stížnosti: „Všichni mluví o válce, všichni mluví o zbrojení, a zatím jsem vůbec neslyšel slovo mír”. A zadruhé: volání českých ústavních činitelů po jednáních s Moskvou a po míru jaksi ignoruje červnovou iniciativu Německa, Francie a Británie (E3) a přímý pokus dojednat s Moskvou příměří. Snad i proto stojí za to připomenout, že po jednáních kancléře Merze, prezidenta Macrona a premiéra Starmera se vypravili jejich vyslanci do Moskvy, aby seznámili ruskou stranu s plánem na příměří. Prezident Putin ho však odmítl, ještě než dorazili na místo. K jednání není podle něj žádný důvod. Dokument a průvodní dopis označil za neomalený, s prvky drzosti. Nejlepší odpovědí, pravil Putin, je výzva ruským ozbrojeným silám: „Do práce, bratři!”
Když o pár dní později (11. června) přece jen dorazili diplomaté E3 do Moskvy a setkali se s náměstkem ruského ministra zahraničí Michailem Galuzinem, obvinil je z destruktivní politiky s cílem povzbudit kyjevský režim, aby pokračoval ve válce. „Německo, Francie a Spojené království zaujaly k ukrajinskému řešení postoj založený na ultimátech, který je pro Rusko nepřijatelný.” Snad aby nebyl nikdo na pochybách o tom, co si o Rusko o iniciativě myslí, šéf ruské diplomacie Lavrov poznamenal, že země E3 o schůzku s jeho náměstkem Galuzinem doslova „žebraly”.
Komukoliv, kdo má (ještě stále) iluze o roli Evropy při hledání diplomatického řešení a možnosti mírových rozhovorů s Moskvou, po kterých volají i čeští ústavní činitelé, doporučil bych k poslechu slova bývalého ukrajinského ministra zahraničí Dmytra Kuleby z rozhovoru pro magazín Foreign Policy z minulého týdne. Krom jiného řekl:
„Evropští lídři by se měli smířit s jednoduchou realitou: Putin je neuznává jako sobě rovné. Chce vyjednávat s Trumpem a se Spojenými státy. Pokud byste sledovali ruskou propagandu a oficiální narativ za posledních 20 let, snadno dojdete k závěru, že Putin opovrhuje Evropou jen o něco méně, než opovrhuje Ukrajinou. Pro něj není (Evropa) rovnocenným partnerem. Přijme-li hosta z Evropy, bude to jen proto, aby demonstroval (světu) jeho slabost a předvedl svou vlastní sílu. (V Evropě však) existují lidé, kteří jsou ochotni jednat. Myslím, že při takové konverzaci přijdou o všechno a nezískají nic. Ale pokud si to chtějí vyzkoušet zažít, měli bychom to respektovat,” prohlásil Kuleba.
Téměř s jistotou lze tedy předpovědět, že přes přání prezidenta Pavla během příštích dvou měsíců (ruské parlamentní volby se uskuteční 20. září) žádná nová iniciativa ze strany spojenců nepřijde. „Rusko mluví šeptem o míru, ale bomby (dopadající na Kyjev) vyprávějí jiný příběh,” napsal o víkendu renomovaný britský komentátor Mark Galeotti v londýnských Timesech. „Připravte se na dramatické léto na Ukrajině,” dodává. Galeotti připouští, že mezi ruskými elitami roste tlak na ukončení války nebo alespoň na zmrazení konfliktu. „Realisticky řečeno, míč je na Putinově straně hřiště,” píše britský komentátor a dodává, že dokud je ruský vůdce odhodlán ovládnout zbývající část Donbasu, pro mírová jednání neexistuje žádný základ. Zelenskyj a Ukrajinci se území jednoduše nevzdají. Signály přicházející z Ruska vypadají jako zmatené, ale zdá se, že Putin se uchýlí ke staré vojenské strategii. Eskalovat (prostřednictvím vzdušných úderů) v naději, že Kyjev pak přijme mír za podmínek Kremlu.
Galeotti současně varuje, že rejstřík Putinovy eskalace může zahrnovat sabotáže proti evropským zbrojovkám, které vyrábějí zbraně pro Ukrajinu, jakož i sabotáže proti komunikacím a železnicím, které jsou používány pro jejich přepravu. Což by možná změnilo názor těch zemí, které se v Ankaře stavěly proti závazku na finanční podporu Ukrajiny pro příští rok, píše Galeotti. Jmenuje mezi nimi Itálii, Španělsko a Portugalsko. Česká republika se se svými výhradami na jeho seznam nedostala.
Při pohledu z Londýna je však rezervovanost Prahy (s její historickou zkušeností z 20. století) vůči další podpoře Ukrajiny těžko pochopitelná. Koaliční vláda a část české veřejnosti, která ji podporuje, nepovažuje evidentně současnou ruskou vládnoucí garnituru a její otevřenou či skrytou agresi vůči evropské civilizaci za hrozbu. A spojeneckou sounáležitost a loajalitu za hodnotu, se kterou by se měli ztotožnit. Pomíjí přitom hned několik důležitých faktů. Například jak hluboce závisí obrana České republiky na Integrovaném systému protivzdušné a protiraketové obrany NATO (NATINAMDS). Jeho velitelství sídlí v německém Üdemu, při hranicích s Nizozemskem. Na jeho (automatizovaném) systému by závisela likvidace balistické rakety mířící (cíleně či zbloudile) na české území – Česká republika totiž nemá vlastní nezávislý obranný systém schopný ji zachytit a zničit.
Mířila-li by taková raketa na české území z východu, mohla by či dokonce musela by se obrana vzdušného prostoru spolehnout na baterii amerických střel Patriot na polském území. Varšava si je pořídila na vlastní náklady. Stály několik miliard dolarů. Vyhýbá-li se tedy teď Česká republika příspěvku do společného fondu Severoatlantické aliance na obranu Ukrajiny (nebo účasti na Brity vedeném evropském programu vývoje a výroby vlastních raket dlouhého doletu), ocitá se v pozici, kdy se uprostřed očekávaného horkého léta v systému obrany evropského kontinentu poveze tak trochu „zadarmo”. Jako černý pasažér.
publikováno: 13. 7. 2026
